I.
Oh, moje Manon! To juž není nesmělý Váš abbé,
jenž k sličné Manon chodil, stonavé a nudou slabé,
a při němž Manon doufávala: snad se dneska vzmuží
a začne slibovanou legendu o hříchu žlutých růží...
Oh, moje Manon! Zvykejte! Dnes hlas mám příliš tvrdý
a jako Geus jen na svůj hlad si mohu býti hrdý.
Já schválně opustil své soudruhy a rodná pole,
bych zazpívat Vám mohl kantilenu při viole,
a mstivou kantilenu, v níž by moje ústa chabá
Vám vyčtla, že jste spíše hladem nežli nudou slabá,
a v níž by vzmužily se moje oči bez tepla
nad legendou, jak luna dlouhým pláčem oslepla...
Vím, že má Manon všecka nervosní je z všeho toho,
že ráda by si lhala starou touhu pro někoho,
a zatím ticho trapné, ticho rozespalé všady
na uvítanou jinému se snáží nad zahrady.
II.
Do pusté naší krajiny ni měsíc nezasvítí,
vše bez vůně je, bez tepla, a marno něco síti -
jen tiše, tiše, Geusové, - prý musí to tak býti.
A zvony mdlé jsou, bez moci, a neprocitnou ani,
nemožno poplach zvoniti a dlouho do svítání -
jen tiše, tiše, Geusové, jen ztište svoje přání.
A na pláň dlouhou řaďte se a s ostřím v pěsti mstícím
se dejte do tmy na pochod ku Městům klidně spícím -
jen tiše, tiše, Geusové, za větrem žalujícím.
A cestou v polích ztracenou před brány připližte se,
los metejte, kdo nad spícím pěst svoji první vznese -
jen rychle, rychle, Geusové, za rod náš pomstěte se!
III.
To bylo lstivé kyrie, jež na večer vsí pustou lkalo,
za naše pole, které dlouhou bázní neplodné se stalo -
to byla prosba za teplo, jež hlas náš, mdlý a nevyspalý,
pro naše ženy chtěl, jež dlouhou bázní neplodné se staly.
To bylo lstivé kyrie za naše mladé ženy lysé,
my za ně denně prosili a štkali, ve tmách plazili se,
my bez reptání každým hladem pro ně mřeli ve svém žití -
však tímto hladem, Pane, tímto hladem nechtěli jsme mříti!
A když pak ve vášnivém náručí nám opět umíraly
i ženy poslední, jež dlouhou bázní neplodné se staly,
my se zaťatou, mstivou pěstí, se zaťatým, mstivým hledem
jsme smýkali tvým jménem, divoce ho ve tmách řvali:
že zrovna tuhle vášeň - slyšíš? slyšíš? - v našem těle snědém
my udusit a na oltář ti hodit nikdy nedovedem!
IV.
Zas den byl ospalý - po proudu řeky kdosi šel -
pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla -
to den byl ospalý - kdos zádumčivě v dálce pěl:
že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá.
A večer sychravý byl, zimomřivá nálada,
a všady bázlivě si lehli, světla zhasili,
když náhle vzpomněli, že marno myslet na lada,
že ani letos nevzejde, co před léty tam zasili.
Noc byla zamlklá - kdos podle řeky ještě šel,
byl měsíc v mracích, v mracích smutných, měsíc bez tepla,
na břehu protěšjím kdos zádumčivou píseň pěl:
že marno vše. - Že nevzroste nic.- Že nic nevzeplá.
V.
Kol vychrtlých tváří jim ovlhly zcuchané vlasy -
(den celý byl mhavý, i večer byl smutný a mhavý),
a ačkoli k osmé juž mohlo být na věži asi,
a večer byl tentokrát nezvykle smutný a tmavý -
přec čekali všickni, a čekal i úsměv jich lhavý.
Ve shrbených krcích svých divoké krotíce hlasy -
na zhublých tvářích svých jízlivý úsměv (však lhavý)
a vyzáblé pěstě své pod pláštěm sevřeny asi:
tak v podloubí stáli již s poledne, hlava dle hlavy...
Pak odbilo pomalu... Hodina soudu a spásy...
A pacholci táhli ho v kleci tmou nad jejich hlavy.
Oh, mstivé ty tváře! Oh, divoké, bassové hlasy! -
Teď chorál mu řvali! A posměšný chorál (však lhavý),
neb lhalo-li všecko - byl posměch jich nejvíce lhavý!
To bylo, když večer byl pustý a nezvykle smutný a tmavý.
VI.
Mí bílí a naivní barbaři! Toto píši Vám, já Rusý! Hledejte pilně na smutné své pouti dvě oči, dvě zsinalé a mlčelivé oči. Šlo Vás již mnoho lhostejných kolem nich a byli jste vždy tupí a bezcitní k těm dvěma nešťastným očím. Já zastavil se včera před nimi v dlouhé, tiché modlitbě, - a když jsem vzpomínal i Vás, - ony si mlčky a dlouho stěžovaly. Protož hledejte je ve snech svých, hledejte je ve starých modlitbách, hledejte je v písních básníků zádumčivých a zapomenutých... Tam ještě nejspíše najdete je. Bělma jich chorobně zažloutla a stříbro jich pohledu časem začernalo. Je v nich tisíce skloněných vesel, kopí a polnic... Zachvíte se před nimi, neb je hrůza v nich, mí barbaři bílí! Jen nebuďte nikdy lhostejni k pohledům, které potkáváte u cest, žalující.
Snad setkáte se při plavbě s nimi na stěnách rodinné kajuty v plachetní lodici, děděné z otců na syny a vnuky. Bývají tam hranaté, doggovité hlavy s nekonečnou něhou malých, zašedlých očí, očí ironických, jaké mají Vlamové... Mějte úctu k nim, neb oči ty zsinaly zvláštním nádechem žluti a bázlivé jsou od stálého hovoru vln, tlukoucích na boky lodi.. Neb zajděte mezi nejmenší a pozorujte dítky hrající si na lučině. Ty zvláště pozorujte, které se s ostatními neveselí a netrhají ani kohoutky, ani sasanky, ani mák plápolavý, ale bloudí zamlkle vysokou travou u bažiny, zastavujíce se, jakoby v rozpacích, nad trsem bolehlavu. (Očinka dlouho jim páchnou pak hořkou a smrtící vůní...) A za sychravých, vlhkých odpolední, kdy všecko má vůni vlhkého písku a pobřeží bývá opuštěné a moře lhostejně vlny přehazuje, vyjděte na mělčiny. V zelených vlnách zářívají krásné a veliké oči důvěrným přísvitem mléčné perly, vržené vlnou. A nic není nad jejich smutek, nic nad jejich mlčelivost. (Vzpomínáte na krásnou legendu o delfínu, již jsem vám kdysi vypravoval na jezeře? A na zakletého básníka vzpomínáte, jehož celý život byl jedinou jásavou hymnou ku slávě Moře?) Něha písně vyvětrává, její zlata vyblédají - a nic není smutnějšího nad smutek těchto dvou očí, očí básníka zakletého.
Budete-li však míti dosti síly a odvahy, mí barbaři bílí, trvejte za nocí smutných a bezútěšných při zavřených dveřích na modlitbách. A až světlo ve svítilně vaší blednouti počne a srdce vaše bázní počnou se chvíti a ruce vaše uslábnou strachem při modlitbě - vrhněte spěšný pohled do očí svých zrádných a hlubokých, jež umí lháti víc než sen, víc než stará modlitba nebo píseň básníka zapomenutého, - a zachvíte se. Potkáte tam v hluboku oči, cizí dvě oči, oči ironické a zrádné, jež zbojácněly od stálého hovoru vln tlukoucích na boky lodě, - a setkáte se tam s cizími, příliš hořkými pohledy dvou očí, jež uzrály příliš brzo a jimž se neslibuje dlouhého života, neb páchnou hořkou a smrtící vůní bolehlavu. A až na dně, tam v hluboku, kde všecko má pronikavou vůni vlhkého písku a kde moře v zelených vlnách lhostejně rudé skabiosy přehazuje, budou na vás civěti dvě oči, oči básníka, jehož život byl jediným slavnostním výkřikem ku chvále Moře a jehož píseň dnes vyvětrává a zlata vyblédají. Oh, slitujte se nad mlhou všech těchto očí!
A nemoudří! - Jen v sobě hledejte, v sobě, když sen, staré modlitby a básníci málo budou vám lháti.
VII.
Juž zvečera zarostlé prsty na varhanách únavou spaly,
a pod hřívou ryšavou dlouho kdos tajil svůj pláč,
neb lhalo tu všecko - i svíce, jež v temnotách pohasínaly,
i obrazy svatých: oh, zsinalé tváře vždy nejspíš snad lhaly...
Vše lhalo tu, všecko. I pižmová levkoje vůní svou lhala,
i luna, jež kohosi vzbuditi marně se vysilovala,
i veliká, zarostlá ruka, jež k ránu již bojácně spala,
a ryšavá hříva: oh, ryšavá hříva vždy nejvíc snad lhala.
Pak únavou zapadla luna, jež marně se vysilovala...
A svárlivé ruce, jež za dne se divoce ze zvyku rvaly,
se pomalu budily z mrákot, jak v bolestné závrati spaly,
a hubené, zarostlé prsty, jež ze všeho nejvíce lhaly,
tak bázlivě k hořením oktávám z ticha se přibližovaly
a hrály pak tichounké impromptu, bázlivé impromptu hrály.
VIII.
Je večer - černé mraky jdou
neplodnou, chorou krajinou
se modlit Anděl Páně...
Klekají tiše nad lada,
kde ironická nálada
mdle usmívá se na ně.
Je hříšný večer, večer mdlý,
nikdo se s nimi nemodlí.
A černé mraky k Věži jdou,
jež dříme v dálce za vodou,
a ruce věší na ni...
Však zvony mdlé jsou bez moci
a spí po dlouhé nemoci
a neprocitnou ani.
Je hříšný večer, večer mdlý,
ni zvony mé se nemodlí.
A zbožné mraky dále jdou
se svojí marnou modlitbou
a s tichým smutkem jejím...
A moje rusá nálada
mdle usmívá se na lada
a ironisuje jim:
Je hříšný večer, večer mdlý,
u nás se nikdo nemodlí.
IX.
Byl deštivý soumrak - a vítr se za řekou bál,
a světla se bála, a báli se nemocní psi,
již bojácně štěkali chvílemi z rozmoklých skal,
oh - báli se od včera, báli se do prázdných vsí.
Ač včera již navečer hnali je důtkami z bud,
než odešli za řeku, vítr kde bojácně pěl,
psi nemocní štěkali, štěkali z rozmoklých hrud,
hlas jejich vychrtlý chvílemi zimou se chvěl,
Neb v chalupách při lampě zkoušeli broušenou zbraň,
k půlnoci teprv, když běhoun se vesnicí hnal
a smluvené heslo dal: Staniž se - staniž se - staň!,
psy nemocné za klení hnali až do rodných skal -
a sami se srotili, sami na rozmoklou pláň.
X.
Snad na sta jich sedělo uprostřed náměstí kol prázdných stolů
(byl slavnostní večer a jejich bůh zažehal po nebi síru)
a zraky jich s oblohy šilhaly pokradmu k radnici dolů...
oh, v městě si chytili biskupa pro jeho zuřivou víru.
Oh, chytili tlustého biskupa, jídával boha prý svého
a posílal proti nim lancknechty, posměšně tupil jich víru -
dnes slavnostní chystají večer si z biskupa, z biskupa ctného,
jejich bůh k hodu jim zažehá po nebi dusivou síru.
Tak ztrnule seděli hladoví uprostřed náměstí spolu
a zraky jich dychtivě šilhaly k radnici od prázdných stolů.
XI.
Již před týdnem spravoval koženou zástěru ohlodanou...
dnes čekal, až zajde jen ospalý měsíc a lancknechti usnou -
když zašel a usnuli - osedlal vychrtlou herku svou hnusnou
a podhradím tichounce projel, jí bruče své: da da da - nou.
Přes pole pak klusal, než v chalupách zhasnou a čekáním usnou -
než zhasli a usnuli, k podloubí přiklusal, zjasniv své rysy,
a na liščí ohon pak přivázav herku svou zpocenou, hnusnou,
po předsíních zpíval: já kupuji krysy - já kupuji krysy!
Pak v půlnoc, když skoupil vše, zadrhnul zástěru ohlodanou,
a v krajině bázlivé, v krajině temné a v krajině dusné
jel na herce vychrtlé, na herce zpocené, na herce hnusné,
pod vousy své rusé jí bruče na zkonejšenou
svým tenorem chraplavým: da da - nou - da da da - nou.
XII.
Již mrtvo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdýchá -
a marno vše a marno vše - ten tam je vzdor a pýcha,
ryk msty již nikdy nezazní zde do mrtvého ticha.
Tlí v polích marné modlitby na tělech hnisajících,
těch, kteří známku geusovství ve vpadlých měli lících
a kteří mstili, mstili ji na Kroesech hodujících.
Po polích sirné plameny nad mrtvolami svítí -
oh moje Manon ješitná - hle konec, konec žití,
jen plačte s mojí violou - i její struny cítí:
neb mrtvo Geusů království - oh, muselo tak býti.
----
Last revised: May 2018 (JP)
PD-old-70