Zápisník, 1833, č.1-5 -- únor/březen, č.6 -- listopad
1
Tichý tis nad růži stíny sklání
mezi hrobů ověnčené kříže.
Sladké zvuky, ó jen blíže! blíže!!
Slavíka snad líbé klokotání? -
Ach tak sladce nezní jeho lkání,
kdo hlas ten uslyší, pujde stíže,
neb jej žel i touha k růži víže
bez náděje jako milování!
Bolesť-li, či slasť mé srdce jímá? -
V růžovém blankytu, hvězdy, rcete,
ty růžemi ověnčená Lůno,
zdaž to ona - a jen růže dřímá? -
Či spí ona a jen růže květe? -
„Růže květe!“ Růže jen? - Idůno! -
2
V hloubi citu kde mám slova vzíti,
bych pronesl prosbu dosti jemnou? -
Temnosť za mnou, temnosť i přede mnou,
bledý den chce vbrzku mi zajíti! -
Jak se stádo labutí chce krýti,
oblaky plynou před nocí temnou.
„Pane, pane! pane!! zustaň se mnou!!
Zustaň se mnou, neb chce večer býti!!!“
Darmo! - Lkání mé ho neuprosí. -
Jakás ruka před umdlelý zrak
vždy mi staví zoufalství jen číši. -
Sáhnu po ní; - mok ten usta zrosí,
v ducha tma mi sype mrak a mrak! -
Hu! jak chladno v noci pusté říši!!
3
„Vzešel máj! hlubokých muži želů!
tvou proč ještě bledosť kryje tvář?
V přírodu jdi, - zlatá slunce zář
růže lícím, poklid vrátí čelu!“
Vyjdu v slunce! Nad luhy zkvětlými
na západu jeho zář se stkvěla;
i má tvář se v jeho lesku rděla,
zdobená co růžemi novými.
Sklesna v prach, - za sluncem rozstru ruce;
borů šum, slavíka klokotání
k němu nesou mojí touhy lkání. -
Konec zdál se blízký mojí muce.
Zašlo slunce! - - Tma splynula šedá,
a má tvář jak jindy byla bledá.
4
Ač má síla neoslábla v boji
proti tobě ještě, bouře litá,
přece bolesť v hloubi srdce vrytá
časem budí mutnou touhu dvojí;
předně, v nově zkvětlém jaru svojí
aby vnadou růže trnokrytá
ne již více v čelo mé uvitá,
zdobila leč tichou rakev moji.
Druhá žádosť jest to samé přání;
by nového jasná slza máje,
až provodí slavíka volání
bledou Lůnu v tichou noční dobu
s sborem hvězdným nad vlastenské háje,
zrosila leč mech jen mého hrobu.
5
Ještě jednou v mladosti mé kraje
zpět mne vedeš mdlého, slunce zlaté,
v snů mých říši, oné stíny svaté,
kde jsem bloudil, jako dítko hraje.
Mrtvo kolem, - pustota jen pouhá,
vše mladosti mé uvadlo kvítí? -
„Bez slunce květ nemá vznik ni žítí,
slunce zašlo a noc byla dlouhá.“
Pláči hořce; ó proč, slunce jasné,
an tě sotva mdlý můj zrak uhlídá,
již tvá záře zase mi zahasne!!? -
„Hasne! hasne!“ ohlas odpovídá;
a již tma se kolem rozprostřela;
chtěl jsem kvítí! - noc jen slzy měla.
6
Tichý jsem co harfa bezestrunná
zavěšená v kobce otců přešlých;
tichý, v zásvitu jak světů vzešlých
nade hroby noc jest stříbrolunná.
Však co chová harfa v zpustlém klínu?
Kdo mi tajné její žaly poví?
Kdo vyřekne a kdo ustanoví,
co noc tichá v bledém tají stínu?
Větřík vzdechne v harfy lůno duté,
a ta, ač již strůny žádné nemá,
zalká zvuky nezapomenuté. -
A noc tichá? - Zraky žalonosné? -
Šírou zemi kryje slza němá!
Či ne slza? - snad jen kapky rosné? -
Last revised: May 2018 (JP)
PD-old-70