KŠAFT UMÍRAJÍCÍ MATKY JEDNOTY BRATRSKÉ,
kterýmžto (v národu svém a obzvláštnosti své dokonávající) svěřené sobě někdy od Pána Boha poklady mezi syny a dcery
a dědice své rozděluje.
Léta Páně 1650.
J. A. K.
I.
Ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
Synáčkové milí a všickni, kterýchž snad dojde hlas tento můj, poslechněte mne!
Což prohlášeno jest v Písmě božím, že věk jeden pomíjí a jiný nastává, ačkoli země na věky trvá (Kaz. 1, 4), to se splnilo na všech, kteříž byli před námi, a plní na všech nás, kteříž jsme nyní, a plniti bude na všech, kteříž budou po nás: že přicházejíce na svět odtud, odkudž nás vyvodí všemohoucí Pán, z místa mlčení věčného, a pobudouce tu, jak komu odměří čas přebývání jeho na zemi, odcházíme zase tam, kamž nás vede (ó by dovedl!), do místa zůstávání svého. A jakýž v tom způsob jest každého člověka v osobě vlastní, takovýž jest i každé společnosti lidské v domích, městech, královstvích a církvích, že všudy jedno pomíjí a druhé nastává; i nyní co se pod nebem děje, vidíte; pomíjejí a proměnu berou království některá a v nich národové, jazykové, práva, náboženství: proto bezpochyby, že nastává jiný věk; pomíjejí i církve jednoty: proto nepochybně, že obnoviti chce Bůh tvář země své (Žalm 104, 30).
II.
Mezi těmi proměnami vidouc já také proměnu svou a scházení i docházení své, že vzata jsouc pro hříchy své v kázeň boží a vypuzena z národu a jazyka svého mezi cizí a již také od sousedů svých (kteříž sobě strojíc pokoj, na mne a vlast mou zapomenuli) opuštěna, takže, potvrdí-li Pán toho, co lidé činí, vidím, že poslouživši já za svého věku vůli boží, usnouti mám (Skutk. 13, 36): učiním tedy, což činiti obyčej mají opatrní podlé světa, že majíc po sobě co pozůstaviti, zříditi hledí dědice a požehnání boží sobě udělené rozděliti mezi ně, aby nebylo v ztrátu aneb roztrhání i aby nenechali po sobě různic. K čemuž i rozkaz boží Ezechiášovi učiněný: „Zřeď dům svůj, nebo umřeš" (Izai. 38, 1) vede, a komukoli od Boha dům svěřen jest, aby bez pořízení ze světa neodcházel, napomíná.
III.
Poďtež tedy, synové moji, postavte se vůkol smrtedlné postele mé a slov mých, kteráž jsem vás zplodila, co mluviti budu, pozorujte: Aj, synové moji, vychovala jsem vás s veselím, tratím vás s kvílením a zámutkem; nebo jste hřešili před pánem Bohem vaším, a co zlého jest, před ním jste činili. Nyní pak co mám učiniti vám? Já vdova jsem a opuštěná; jděte, synové moji, a žádejte ode Pána milosrdenství (2. Ezdr. 2, 3-4)!
IV.
Rozdělím pak sobě vás na čtyři houfy, a promluvě k vám, jednomu každému zástupu, co potřeba, obrátím řeč svou. k jednotám jiných církví, jakožto sestrám svým, starším sebe i mladším, s nimiž a mezi nimiž mne choval Pán, a teď pak před jinými mne volá k sobě, abych mezi vás všecky rozdělila to, což mi z milosrdenství svého svěřil byl Pán. Neb ač zevnitřní způsob můj takový byl, že po všecken čas života mého říkati s apoštolem bylo: „Zlata a stříbra nemám" (Skutk. 3, 6), neměvši na zemi, jako i Pán můj, kde téměř hlavu skloniti; a měla-li jsem co z drobnějších vezdejších věcí, domečků, zborečků, roliček, vinniček, i z toho mne svlékli (vyhnavše mne) jako i Pána mého z roucha jeho, když ho na kříž přibili, rozdělivše to mezi sebe; ale však mám se čím chlubiti v Kristu Ježíši v božích věcech, kterýž mne obohatil bohatstvím duchovním, aby ve mně přebývalo slovo jeho. Z těch tedy jeho mně do vůle jeho svěřených pokladů odkazovati budu, jak uznávám, že kdo z vás synů a přátel mých čehož potřebuje.
V.
Vás, synové moji, kteréž jsem já zplodila a vypěstovala, ne v jednostejném vidím způsobu; a protož k vám tak jednostejnými slovy promlouvati nemohu, ale rozdílně. Nebo někteří jste se mně a Otci duchů, kterémuž jsem vás zplodila, zpronevěřili, nevytrvavše se mnou v mých pokušeních, ale mne opustivše. Jiní jste trvali, a snad někteří ještě trváte, odpolu, pochlebujíce nepřátelům mým a u ohně jejich se zhřívajíce, vždy však předce ještě po mně, matce své, se ohlédajíce, žádostiví jsouce, kdyby mne byl z moci nepřátel mých vydobyl Pán, ještě do klína mateřského se navrátiti, Jiní jste udatnějšího ducha a následovali jste mne pod křížem klesající vždy předce, obcovati utrpením mým se neliknujíce, i píti spolu se mnou kalich hořkostí, kterýž skrze trpkosti přítomného věku k sladkostem věku budoucího nás vedoucí Pán nalil mně, sobě neošklivíce. Ale opět vás některé vidím buď věkem neb bídami utrápené umdlévati a docházeti; o jiných pak naději sobě činím, že je Pán k dalším časům chová a dochová.
VI.
Vás posavád věrné a v té věrnosti stále trvající a již i konce víry své dobíhající potěšuji potěšením tím, kterýmž potěšil nás převěrný náš Pán, oněmino svatými slovy svými: „Vy jste ti, kteříž jste v mých pokušeních se mnou -zůstali. A jáť vám způsobuji, jakož mi způsobil Otec můj, království, abyste jedli a pili za stolem mým v království mém" {Luk. 22, 28-30). Potěšení toto přijmetež, ó synové, a nekormuťtež se již více pro ztrátu zemské vlasti a stánků obydlí svého i stánků božích tu na zemi; nebo k slavnějším věcem vede nás ten, kterýž řekl: „Zvěstuj lidu mému, že jim dám království věčného Jeruzaléma, slíbené Izraelovi. A vezmu sobě slávu jejich a dám jim stany věčné, kteréž jsem jim připravil. Dřevo života budou míti místo vonné masti, a nebudou pracovat aniž ustanou (4. Ezdr. 2, 10-12). Hotovi buďte k odplatě království; světlo zajisté ustavičné svítiti bude vám na věčný čas. Utecte jen stínům věku tohoto, přijměte utěšení slávy své" (ibid. v 35. 36), připojeni býti majíce po svém odsud propuštění do zástupu onoho velikého, kteří stojí před trůnem i před obličejem Beránka, oblečeni v roucho bílé a majíce palmy vítězné v rukou svých; o nichž hlas nebeský dí: „To jsou ti, jenž přišli z velikého soužení a umyli roucha svá a zbílili je v krvi Beránkově. Protož jsou před trůnem božím a slouží jemu dnem i nocí v chrámě jeho" etc. (Zjev. sv. Jana 7, 9. 14. 15).
VII.
Kteréhožto potěšeni nad svět dražšího (nebo by člověk celý svět získal a duši své uškodil, jakou dá odměnu za duši svou? Mat. 16, 26) že jste se zbavili, vy bázliví a průby své nevystávše, klesli jste, plačte a naříkejte nad sebou! Nebo tak-liž to činěno býti mělo, abyste na čas věříce a v čas pokušení odstupujíce, prokázali se býti z počtu vsátých na skálu a kořenů nemajících (Luk. 8, 13) ? Ach, což nejeden z vás s Petrem říkal: „Pane, bych měl s tebou i na smrt jíti, nespustím se tebe", a kdež jest to? Rozprchli jste se, když na Pána a jeho evanjelium přišla vichřice. Ach; zdaž jste neměli patřiti na předešlé věky, zdali kdo, dověřiv se Pánu, hanby došel, neb zdali kdo, zůstávající v bázni jeho, opuštěn byl a zdali kdo vzýval jej a on pohrdl jim? Běda srdcím strašlivým a rukám oslabeným a hříšníku kráčejícímu dvojími stezkami! Běda srdci oslabenému, nebo nevěří; protož nebude ochráněno! Běda vám, kteříž jste ztratili trpělivost; i což činiti budete, když vás navštíví Pán (Sir. 2, 10-16)?
Rada ještě jest: Čiňte, co po svém pádu učinil Petr: upamatujte se, jděte z paláců biskupových v kout někam, kde se jiní učedlníci kryjí ! Plačte a kvělte nad jiné víc, protože jste hřešili nad jiné víc! Nechcete-li vyjíti hned, dokudž na vás kohouti boží ještě kokrhají a dokud se ještě Pán svázaný, před nepravými soudci svými stojící, ohlédá: kdyžpak? Čekati chcete, až se svědomí jako na Jidáše oboří? Pozdě bude. Dnes, dnes uslyšíte-li ještě hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých, ale je obměkčete: pokořte se, napravte se a na cestě pravdy, dokudž na cestě jste, ustanovte se! Takové Petrovy šlépěje k navrácení se po nich do houfu, kterýž jste opustili, odkazuji vám, ó pozbloudilí synové!
VIII.
Vám pak jiným ostatkům lidu Jednoty v jakémkoli ještě počtu zůstávajícím což kšaftem odkazovati mám? Pláč odkazuji, pokání a nápravu před obličejem všemohoucího Pána.
IX.
Pláč poroučím takový, jakýž tam poroučel vší rodině izraelské. Hospodin, když kněží své spálil ohněm v stánku svém, protože obětovali před Hospodinem oheň cizí; kdež Pán Bůh nedal kněžím pozůstalým plakati, ale lid ať pláče (3. Mojž. 10, 1-6). Zhřešiliť jsou i nyní prvorození moji, strážní mezi vámi svatyně mé, vnesše aneb vnésti dopustivše do stánku Jednoty oheň cizí, oheň světské moudrosti, oheň tělesných marností, oheň pýchy, nádhernosti, šperků, bujností, své vůle, lakomství a lhostejnosti etc., a protož aj, zemřeli a mrou před obličejem vašim pro hříchy své; ale vy plačte, nebo rána tato jde na vás i na potomky vaše.
X.
Pokání pak a modlitby takové vám poroučím, jakéž Bůh poroučel v čas velikého rozhněvání svého: aby se všickni k Hospodinu obraceli celým srdcem svým a to s postem a s pláčem i s kvílením, roztrhujíce srdce svá, ne jen roucha svá; shromáždění aby se svolalo, aby se shromáždili starci i maličcí i prsí požívající; ženich aby vešel z pokojíka svého a nevěsta ze schrány své; kněží, služebníci Hospodinovi, aby plakali etc. (Joel 2,12-17); a jakéž pokání činili za času Asvera v městě Susan, vyhlazení se bojíce, nejedouc ani pijíc ve dne i v noci, a to tři dni (Ester 4, 16), a Ninivitští, od krále až do pastuchy, od lidi až do hovad, od starců až do nemluvňat, nic nečiníce než volali k nebi s postem a s pláčem (Jon. 3,5-8), a opět Židé milosrdnému Pánu s postem a s pláčem a rozprostíráním za tři dni bez přestání se modlivše (2. Mach. 13,12).
Ó synové, posavád jste se k takovému pokání a vroucnosti při tom neměli, nýbrž dělali jste mnozí jako Judští v rozptýlení svém, že jste i na těch místech, kam vás v den rozehnáni zahnal Pán, hřešili předce a poškvrňovali jména svatosti jeho před obličejem těch, mezi nimiž jste ho měli posvěcovati. Izraelští, poraženi byvše dvakrát toliko, posadili se před Hospodinem, plakali, postili se, oběti obětovali (Soud. 20, 26); vy ne dvakrát, ale víc než dvacetikrát po těch 30 let poraženi byvše, nýbrž padajíce stále do jámy, z niž povstání nebylo a není, nepřišli jste však na to, abyste obzvláštním nějakým způsobem osvědčili pokání své. A protož ještě aspoň nyní obraťte se celým srdcem svým k Hospodinu; nebo jest milostivý a lítostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství svém a kterýž lituje zlého; kdo ví, neobrátí-li se ještě a nebude želeti (Joel 2, 12-14), aby ještě bylo vysvobození, jakož pověděl Hospodin, totiž v ostatcích, kterýchž povolá Hospodin (ibid. v. 32).
XI.
Odkazuji vám i toto: chcete-li ještě užiti ode Pána milosti, vy i potomkové vaši, abyste se k skutečné nápravě statečně měli a na první opuštěnou lásku zase se navrátili. Čím mne byl poctil Pán mimo jiné jednoty a jakými klénoty ozdobil syny a dcery mé, rozpomínám se teprv s pláčem, zbavena toho jsouc.
Nebo vroucí k Bohu a poctě jeho láska, nenávist pak k světu a marnostem jeho, společná všech dítek mých sprostnost a upřímnost k sobě opustila nyní vás; naproti tomu pak nedověra, podhlídání, různíce a sváry, svých věcí hledání, z toho hrdost proti sobě vespolek a různolézení vloudilo se mezi všecky téměř napořád. A to jakož jste doma ještě začali, tak ani v exilium nepřestali, nýbrž v rozptýlení svém tím více se myslí rozptýlili. Někteří dopadše míst, kdež za něco jmíni jste, dali jste se v pýchu a zpínání; a někteří po lakomství se pustivše, hůř než ve vlasti, i s zapomenutím se na to, proč jste nejpředněji vyšli, totiž slovo boží. Jiní zase v odporný tomu neduh uběhše, dali jste se v marnost, zahálku, lenost, až i na žebrotu, přivodíce skrze to v ošklivost a v pohanění netoliko svůj exulantský los, ale i samy sebe, a což více jest, národ celý. Někteří pak jste ze jha kázně vypřáhli, osazujíc se na těch místech, kdež by vám činiti volno bylo, což by se vidělo.
Ach, dítky, tak-liž pamatujete, k čemu jste povoláni a na jakou cestu navedeni? Ne pro tento život a jeho věci jsme my tu, pout toliko a přidané poutníkům běžné věcí; vlast naše v nebi jest, a takž i obírání naše s nebeskými věcmi býti má. Libán toliko zde jest, Suchot a Saredata, kdež nebeský Šalomoun k věčnému chrámu svému shledávaje a hotově živé dříví a kamení, roubati je a sekati a štípati a tesati a hoblovati a nás, kovy své, rozpouštěti a nádoby sobě příhodné slévati dá, zde před Jordánem, v zemi jílovaté, kdež jen v hlíně se válíme; ale kam s námi věčný Šalomoun náš směřuje, svrchní onen Jeruzalém jest, kdež, dáme-li se zde k vůli jeho formovati dobře, trefovati se všecko bude dobře.
XII.
Zejména ty, dcerko milá, Jednoto polská, kterouž mi Pán Bůh uprostřed dnů života mého, když jsem v síle byla, pro ten cíl (jakž nyní vidím) zploditi dal, abys ty odrostouc chovačkou byla ostatních dítek mých: dobřes učinila, žes je z vlasti vypuzené do klína svého přijala a pěstovala. Odplatiž tobě to Pán a nedopouštějž na tebe opuštění a osiření! Prosím však tebe, pamatuj, z jakéhos kmene pošla, abys révím dobrým vysazenou vinničkou býti hleděla a neproměnila se v plané réví (Izaiáš 5). Řekl tam Kristus o oněch převrhlých: "Praví se býti Židé, a nejsou, ale klamají" (Zjev. 3, 9). Hlediž, aby nebylo řečeno i o tvých: "Praví se býti símě Bratří českých, a nejsou." Čas jest, dcerko milá, abys takové zklamání předcházela; nebo podchází vpravdě, když nejedni synové tvoji tělesně bujnějí, vytahujíce se z jha kázně a libujíce sobě svobodu těla, pohodlí časné a důchody hojné a shromažďování peněz, takže při mnohých pastýřský ouřad obrátil se jen v nájemnictví tak dobře u vás, jako kde jinde; ani zavírati, ani otvírati domu božího darmo, naučili jste se proti boží zápovědi a příkladu otců, za příklady cizími odšedše; i mladí při starších, synové při otcích zůstávajíce, platu chcete a jej béřete. Starší zase co? Naprosto se vidí, že duch otců mých odstoupil od vás, synů mých; nebo jste ztratili klič umění, o němž tam Lasicius psal, že otcové vaši zvláštní byli mistři k zdržování řádu, kázně, svatosti a milosti vnitřní jedněch k druhým, bez zevnitřního moci nucení aneb světského ramene pomoci. Ale s vámi, ó vy moji (tak z polského, jako i z českého i moravského národu), nyní na to přišlo, že ani sebe, ani kněží svých, ani lidu v řádu držeti neumíte, ba ani těch mladých svých; s nimiž abyste sami práce neměli, poslali jste je (a ještě posíláte) do škol cizích, aby je vám vypulerovali, a ti co než divočinu a v obyčejích cizost, v krojích potvorství, v mozku mudrlantství a jiné vše jinak, než Kristova a předků minulých sprostnost vyhledávala, s sebou přinášejíce, dělají jak dělají, až všecko z původu svého vytuchlo a k sobě podoby máloco má. Odkudž i lid a posluchači i patronové větším dílem planí a chladnou a z nemalé částky větrem ledajakéhos pokušení jako stromové pravdivých kořenů prázdní se vyvracejí, takže s vámi vše pomalu umdlévá a pádem hrozí. Upamatujtež se tehdy, synové, dříve než i vás také podvrátí Pán, a skutečnou nápravou a ve všem dobrém obnovou předejděte hněv jeho, aby nepohnul i vašimi svícny s místa jejich!
XIII.
Pakliť pohne a i vám dojíti káže (ten, kterýž od domu božího začínaje soud, boří, když se mu co nelíbí, až doboří, aby z gruntu stavěl) a skrze to můj řád, kázeň, posloupnost a všecko přisluhování církevní přestane-li, což budete vy, ostatní ostatkové moji, kněží neb z lidu, činiti? Tutoť radu dávám, synové!
Budete-li pozůstávati kteří z kazatelů, kázati a sloužiti již doma komu nemající, služte Kristu, kde můžete, v církvi kterékoli evanjelické, kteráž by služby vaší žádala; jen však na to pamatujte, abyste v sprostnosti mé, v níž jsem vás zplodila a k ní vedla, sebe ostříhajíc, prostřední přímou cestou kráčeli, jedněm proti druhým nepochlebovali a ku potvrzování podešlého mezi nimi různění užívati se nedali, ale raději lásku, svornost a všecko společné dobré v církvi, v lidu pak sobě svěřeném jen víru v Krista čistou a pobožnost horlivou a naději sladkého budoucího věku vzdělávati a tím skutečně, odkudž jste pošli, osvědčovati hleděli.
Vy pak z osiřelých posluchačů, přijde-li na to, abyste přených církevních služeb docházeti více řádem Jednoty nemohli, za radu mějte to, abyste šetřili těch, kteříž tak chodí, jakož máte příklad na nás (Fil. 3, 17), to jest, kteříž vás neučí na zemi sobě dělati mistrů, otců, vůdců, ale k tomu jedinému, kterýž na nebi jest, mistru, otci, vůdci vedou (Mat. 23, 8); připojíc se k jednotě, v níž pravdu evanjelium Kristova spatříte, modletež se za pokoj její a hledejte vzdělání jejího v dobrém, jakož příkladem dobrým svítíce jiným, tak i modlitbami opravdovými, aby se již aspoň na mně a na vás, synech mých, stavil ten Všemohoucího hněv, kterýž jest na všecko v tak mnohé bludy a roztržky vydané křesťanstvo spravedlivě uveden (3. Mach. 7. 38)!
XIV.
I na vás zapomenouti nemohu, sestry milé, jednoty evanjelické, nýbrž ani na tebe, matko naše, z níž jsme pošly, jednoto římská! Matkous nám byla, ale ses nám v macechu, nýbrž v zubřici dítek svých krev střebající proměnila. Vinšujiť, aby ses v starosti ale upamatovala ku pokání a vyšla z Babylona ohavností svých. V čemž tobě, ač může-liť to co napomoci, odkazuji příklad svůj, kteráž jsem Bohu, nás v zašlostech našich pamatujícímu, dala čest a za světlem slova jeho jdouc, vyšla milosrdenstvím jeho z mrákot modlářství tvého.
Pakli nechceš, nic tobě neodkazuji, leč červa zlého svědomí vnitř; zevnitř pak za svědka proti tobě stavím krev synů mých a jiných svědků Jezukristových, kteréžs pomordovala mezi chrámem a oltářem. Děláš se duchovním Jeruzalémem, a jsiť ovšem, ale podobná Jeruzalému, jakýž byl za času proroků, Krista a apoštolův, k němuž co mluvil na osvědčení jim (Pán), to já tobě odkazuji dědičně: "Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři prorokův, kterýž kamenuješ ty, jenž byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste! Aj, zanechává se dům váš pustý" (Mat. 23, 37). Teď máš ortel svůj, Jeruzaléme Zákona Nového; čekej na sebe exekucí! Synům pak tvým já za dědictví odkazuji právo to, kteréž jím dal Bůh, aby ujmouce se o slávu Otce věčného (jemuž od tebe zplozeni jsou, Ezech. 23, 37), odpor vedli proti tobě, matce své, a dokazovali, že nejsi manželkou jeho, leč odvazuješ smilství svých od tváři své (Oz. 2, 2). Pakli se ani tak nenapravíš a synů svých navrácením se k Otci jejich nepotěšíš, odkazuji králům země, kteříž tě posavád na hřbetě svém nosili, horlivost boží, aby tě v ošklivost vezmouce, jako nečistou spálili ohněm (Zjev. sv. Jana 17, 16).
XV.
K vám také mluvím, sestry milé, kteréž podlé vůle boží (Oz. 2, 2) proti oné matce naší odpor vedete a kteréž jste se (proti vůli zpronevěřilé oné matky naší) zase věčnému choti u víře zasnoubiti daly, jako i já, abychom poznaly Hospodina (Oz. 2, 20). Radujte se spolu se mnou, že nám to z milosti dáno jest pro Krista, abychom netoliko v něho věřili, ale také pro něj i trpěli (Fil. 1, 29)! Milost, milost, milost stala se nám, že věčný ženich skrze vyslané k nám družby své pozvati dal nás a zasnoubiti sobě za choť svou.
Ke mně poslán byl věrný přítel ženichův (Jan 3, 29), mistr Jan Hus, jehož jsem já svědectví tím raději přijala, že je krví svou zpečetil.
K tobě, Jednoto německá, poslán byl doktor Martin Luther, v duchu a v moci Eliášově (Luk. 1, 17), a tys dobře učinila, žes nepohrdla svíci hořící a svítící, ale radovala ses v podaném světle jeho (Jan 5, 35).
A k tobě, Jednoto helvetská, poslán byl Jan Kalvín, aby tebe zasnoubil a oddal, jako čistou pannu, témuž jednomu muži, Kristu (2. Kor. 11, 2); a tys dobře učinila, že uslyševši hlas hrdličky, povstalas a připravila ses a fíkoví tvé vypustilo holičky své a réví tvé rozkvetlé vydalo vůní svou (Písni 2, 12. 13).
Radujme se v Hospodinu a plésejme v Bohu, Spasiteli svém, kterýž nás oblékl v roucho spasení a pláštěm spravedlnosti přioděl nás, jako nevěstu okrašlující se ozdobami svými (Izai. 61, 10)! Avšak mám ještě já od vás nyní odcházející sestra vaše co mluviti vám, sestry milé, poslechněte mne!
XVI.
Ty, Jednoto německá, bylas mou nejmilejší sestrou, kterouž mi nejprvé, když jsem v samotnosti, své se ohlédala, ku potěšení vzbudil Pán a kterouž jsem já srdečně milovala, ačkoli tvá ke mně láska pro mou sprostnost brzo vychladla. Co jsem nejmilejšího za klénot ode Pána svého sobě odevzdaného měla, toho jsem tobě hned od počátku podávati nepominula, tím se s tebou sděliti žádostivá jsouc; aniž vinšovati přestávám, abych i umírajíc prospěti mohla, a čehoť nejvíc k tvému dobrému vinšuji, za dědictví tobě odkazuji: řádu více, než ho máš, a kázně spořádanější a lepšího rozumu při artikuli o ospravedlnění, bez tak hanebně zlého užívání, jakéž se při synech tvých rozmohlo.
Dobře začal ten, jehož tobě za vůdce tvého z mrákot vyvedení dal Pán; ale nedobře dobrou při vedli, kteříž na místo jeho přišli. Jeho práce po všecken téměř života čas byla bořiti Babylon; aniž jinak býti mohlo (nebo nemohlo dílo lidského stavení trpíno býti na tom místě, kdež se počínalo Nejvyššího město ukazovati, 4. Ezdr. 10, 54). Ale když k stavení Siona přijíti mělo a jeho od práce k odpočinutí povolal Pán, pomocníci, majíce stavěti, nechali tak, a držíce se toho toliko, co on udělal a pokudž udělal, kořist sobě založili v zbořeninách bydleti. Nebo aniž téměř co jiného máte, kromě co on z papežstva nedobořil, a že státi může, soudil; to paláce vaše, v tom triumfujete. Co jiní, že vybořeno býti ještě musí, soudili a soudí, ani toho dobořovati, ani o tom slyšeti nechcete, nerci-li aby k vystavěni krásného řádu celé církve a založení ho na gruntu jednomyslnosti a vzděláni mu hradby kázně a vyzdvižení bran i zavěšení k ním vrat a závor a zámků s klíči Kristovými přistoupeno bylo, nýbrž počavše duchem, konáte tělem, jako onino jinak horliví Galatští (kap. 3, 3), ačkoli naopak. Oni, počavše křesťanství své věrou, končiti chtěli skutky zákona; vy počavše věrou živou, dokonáváte věrou mrtvou, jakáž bez skutků jest.
Ó přátelé moji, já, v kázni Boha silného postavena jsoucí, učím vás (Job 27, 11) a vinšuji, abyste porozuměli, že známost Krista bez následování Krista a těšení se v evanjelium bez ostříhání zákona lásky, na kteréž jde evanjelium, nic není, než evanjelium zlé užívání a jistý (ačkoli k prvnímu onomu v papežstvu odporný) svod a oklamání.
XVII.
Tobě pak, Jednoto helvetská, kteráž mi za milovnici řádu a kázně přidána byla k mému potěšení, což odkazovati mám ? Úmysl k stálosti, nýbrž k rozhojňování se ve všem dobrém podle poručení Kristova, aby spravedlivý ospravedlnil se ještě a svatý posvětil se ještě (Zjev. 22, 11), a zaslíbení jeho, že majícímu bude dáno, aby se rozhojnil (Mat. 13, 12).
Jestližeť tedy, sestro milá, i ty jsi z počtu těch, kterýmž darů a milostí božích nabývati dáno, nechažť přidám i já něco tobě mající: vinš aspoň, abys, domnívajíc se míti něco vzácného, měla vpravdě, a domněním se nesvozujíc, nekrmila se škořepinami, ale pronikla k jádru. Žádám tedy tobě předně v ostřihání pobožnosti a k ní sloužícího řádu kázně jednomyslnosti pilnějšího skutku, aby nebyla barva, ale věc sama. V smyslu pak žádám tobě více sprostnosti, méně hloubání, a šetrnějšího o Bohu a přehlubokých tajemstvích jeho mluvení, než to někteří z synů tvých činili, skrze což i na roztrhání žalostné sebe a tebe přivedli, srotivše se proti tobě a vespolek: novokřtěnci, sociniáni, arminiáni a jiný mnohotvárný z tebe vyšlý hmyz (zvláště teď v Anglii, když hrůza moci světa popřestala, jak tvoji nových vždycky věci hledající a na ničem se ustanoviti nemohoucí synové smutné a pohoršlivé církvi boží z sebe divadlo, tobě pak zlé u národů jméno učinili, po vrchu leží).
Ó sestro milá, kéž Bůh všechněm synům tvým dá, aby se s Davidem modliti učili: "Sprostnost a upřímnost nechť mne ostříhají" (Žalm 25, 21)!
XVIII.
Všechněm pak spolu jednotám křesťanským odkazuji roztoužení se po jednomyslnosti a smíření se a spojení v víře a lásce k jednotě ducha. Ó byť duch ten, kteréhož mně s počátku hned udělil byl Otec duchů, přijíti mohl na všecky vás, abyste tak srdečně toužily, jak jsem já toužila, po sjednocení vpravdě v křesťanství se všechněmi vzývajícími jméno Kristovo vpravdě! O byť vám Bůh dal trefiti na grunty věcí podstatných, služebných a případných, jako i mně trefiti dal, abyste všickni, oč horliti třeba neb netřeba aneb horliti víc neb méně třeba, rozumějíce, horlení tomu, kteréž jest bez umění a s sebou ne vzdělání, ale zkázu církve nese, vyhýbati a zase, kde zuřivé horlivosti třeba, tu zuřivě pro slávu boží horliti (až do vynaložení na to životů svých) směli! Ó byste se roztoužili všickni po pravdivé účastnosti milosrdenství božího, po pravdivé účastnosti zásluhy Kristovy, po pravdivé účastnosti přesladkých vnitřních darů Ducha svatého, kterýchž se skrze pravdivou víru, pravdivou lásku a pravdivou k Bohu naději dochází, v čemž podstata křesťanství záleží! Těchto pak zase nabývá se přisluhováním od Boha zřízených služebných pomocí: slova, klíčů a svátostí, jejichž moc prokazuje se nejlépe vnitřní mocí Ducha, když se jich sprostně a upřímně, pokorně a důvěrně jakožto podaných od Boha prostředků bez vymyšlených lidmi křtaltů a šperků užívá. Ó kéž všickni rozumíte, co to Pán náš řekl: "Království boží nepřichází patrně, nebo v vás jest" (Luk. 17, 20, 21), item: "Jednoho jest potřebí" (Luk. 10, 42), abyste na to jedno (totiž na tu dobrou stránku, kterouž byla vyvolila Maria, tiše se u noh Páně posadivši a běháni těkání zanechavši) všickni se vynaložíce, někdy aspoň již trefili do toho, čímž by obveseleno bylo srdce Slitovníka našeho, kterýž se za všecky nás tak Otci modlil, "aby (prý) všickni jedno byli jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli" (Jan 17, 21), abyste všickni k domu církve se hlásající byli jeden toliko dům boží, dobře sám v sobě spořádaný a odevšad spojený, a jedna v jednom domu čeládka boží, pod jednostejným řádem božím v svornosti, lásce a pomáhání sobě vespolek stojící jako jedno tělo, ač z mnohých oudů, avšak po všech kloubích přisluhování spojené k vzrůstu a k zdělání svému v lásce (Efez. 4, 16), aby jednou aspoň křesťanské církvi a při tom anjelům čas přišel zpívati: "Aj, jak dobré jest a utěšené, když bratří v jednomyslnosti přebývají (Žalm 133)!"
XIX.
Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení; nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím, příkladem některých bohatých měšťanů římských i králů jejich pomezních, kteříž umírajíce dědicem věcí svých obec římskou, vládu okršlku zemského ujímající, kšafty svými nařizovali. Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu (hříchy našimi na hlavy naše uvedeného) vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! A pro tu naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala, nýbrž i v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží rozhojnění jsem přijala. To všecko zcela tobě odkazuji a oddávám, zejména:
Napřed, milost k pravdě boží čisté, kterouž nám před jinými národy prvé službou mistra Husa našeho ukazovati začal Pán a kterouž on s pomocníkem svým i jinými mnohými věrnými Čechy krví svou zpečetil a od níž Antikrist na onen čas chytrostmi svými na sněmu bazilejském, teď pak mocí válečnou ukrutnou tebe byl odvedl, já pak s syny svými, kteří za světlem jíti chtěli, posavád se přidržeti hleděla. Tvéť to jest dědictví, tobě před jinými národy dané, ó vlasti milá, ujmiž se zase práva svého, jako svého, když tobě milosrdenství prokáže a pravdě své průchod navrátí Pán, slitovník tvůj!
Druhé, poroučím tobě horlivou žádost k vyrozumívání vždy plnějšímu a jasnějšímu též pravdy boží, aby znajíc Hospodina, hojněji jej poznávati ses snažovala (Oz. 6, 3). A poněvadž Pán náš Písma svatá zpytovati poručil (Jan 5, 39), odkazuji tobě za dědictví knihu boží, biblí svatou, kterouž synové moji z původních jazyků (kterýmiž je Bůh psáti byl poručil) do češtiny s pilností velikou (do patnácte let na té práci ztrávivše několik učených mužů) uvedli, a Pán Bůh tomu tak požehnal, že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně, jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Přijmiž to tedy za svůj vlastní klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě boží a svému v dobrém vzdělání; a ač knihy této boží exempláře popálili nepřátelé, kde které dostati mohli, že však milosrdenstvím tohoto Boha, kterýž pořezané a spálené od bezbožného Joakima knihy Jeremiášovy psáti znovu kázal (Jerem. 36) a potrhaný i popálený od Antiocha tyrana Zákon boží (2. Mach. 1, 59) brzy potom, zbudiv pobožného Ptolomea, v jazyk řecký uvésti a národům jiným v známost uvésti dal, i tobě kniha tato boží dochována bude, důvěř se a nepochybuj!
Třetí, poroučímť obzvláště tak zvláštní k církevním řádům a milostné té kázni (kteráž mezi dítkami božími býti má a musí) milost, aby se napotom u vás Kristu nejen jako proroku kazatedlnice, nejen jako knězi a biskupu oltáře, ale jako králi trůnu a berly ke konání soudu nad neposlušnými přálo. Tu co mně byl z milosti své udělil Pán, nekryla jsem se s tím, na světlo to dáno; uživ, vlasti milá, k svému dobrému i toho, buď jakž u mne bylo, aneb jak nejvzdělavatedlněji vyhledáno býti může z Písem svatých a příkladem prvotní apoštolské církve, neboť na staré grunty stavěti, kdykoli se obnovuje chrám boží, nejbezpečněji (1. Ezdr. 3, 3)!
Čtvrté, odevzdávámť horlivost k sloužení Pánu Bohu a sloužení jemu jedním ramenem, po čemž že jsem já od svého začátku toužila, paměti předků mých i historia od Jana Lasicia o mých věcech sepsaná svědčí. Užíti sic toho jsem zúplna nemohla, kromě že jsem léta 1575 k společné národu svého podobojích konfessí a léta 1610 k společné konsistoři přistoupila. Ale dej Bůh pro milosrdenství své (kterýž vinš já buď životem neb smrtí svou, jak Pán káže, zapečeťuji), aby třetí spojení bylo nejdokonalejší, všech ostatků dítek mých se všechněmi jinými ostatky Čechů věrných, aby dřevo Júdovo a dřevo Efraimovo bylo jedním dřevem v ruce boží, když rozmetané kosti naše zase shromáždi, masem a kůží potáhne a duchem života naplní všemohoucí ten Pán, jemuž nemožného nic není!
Páté, odevzdávám tobě také i synům tvým snažnost v pulerování, vyčišťování a vzdělávání milého našeho a milostného otcovského jazyka, v čemž synů mých bedlivost známá byla časů předešlých, když od rozumnějších říkáno, že češtiny lepší není jako mezi Bratřími a v knihách jejich. Ale pilněji se na to ještě někteří vydali nyní, teď z vlasti vypuzeni byvše, aby přihotovením knih užitečných a nad předešlý způsob vybroušenějším perem psaných napomohli synům tvým k uvedení tím snáze všeliké ušlechtilé spanilosti ve věcech i v řeči, v moudrosti i výmluvnosti, k šťastnému vynahrazení podešlého teď zpuštění, jakž by jen časy k rozvlažení přivedl Pán. Cokoli tedy toho se nadejde, knih starých neb nových, to od synů mých přijmouc, za své vlastní měj k užití toho, jak nejlépe viděti budeš!
Šesté odkazuji tobě mládeže lepší, pilnější, zdárnější cvičení, nežli bývalo. Přehlídla jsem já tuto, svěřujíc se cizím, kteří mi syny mé povášnili a pokazili; kdyby se líbilo Bohu navrátiti mne k časům zvolnějším, napraviti bych v tom hleděla; ale sama o sobě naději tratíc, tebe prosím, vlasti milá, s osvědčováním, abys to napravila. Popracovaliť i v té věci někteří z synů mých a zhotovili pro lepší mládeže cvičení metod, jehož se již chytati začali jiní národové bez rozdílu v náboženství, ale tobě to předně náleží, nezanedbávejž dědictví svého, kteréž tobě odvedou, když čas přijde, synové moji!!
Summou, všecky své pozůstalosti, jako popel po svém shoření, tobě, vlasti milá, poroučím, abys sobě z něho luh k smývání dítek svých špín připravila; jakož mně v počátcích mých učinil Pán, že z popela Husova mne a dítky mé vzbudil.
XX.
Ale což více mluviti? Přestati mi přijde a rozžehnati se s tebou, vlasti milá! Ale jakžpak? Jako Jákob patriarcha, na smrtedlné posteli své žehnaje se s syny svými, a dával jim požehnáni; jako i Mojžíš, odcházeje od lidu svého; z jejichž úst já vezmouc slova, tobě, národe český, na rozžehnanou požehnání vyhlašuji od Hospodina Boha tvého, abys ty předce byl a zůstával ratolestí rostoucí, ratolestí rostoucí podle studnic, ratolestí rostoucí nad zeď. Ačkoli hořkostí naplnili tebe a stříleli na tebe, v tajné nenávistí měvše tě střelci, zůstaniž však v síle lučiště tvé a zsilte se ramena rukou tvých z rukou Mocného Jákobova, od silného Boha, jemuž sloužili otcové tvoji, kterýž spomáhá tobě, a od Všemohoucího, kterýž požehná tobě požehnáním nebeským s hůry, požehnáním propasti ležící hluboko, požehnáním prsů a života! Požehnáni silnější při tobě buď nad požehnání předků mých, až ke končinám pahrbků věčných (1. Mojž. 49, 22 etc.)!
Živ buď, národe posvěcený Bohu, a neumírej; muži tvoji ať jsou bez počtu! Požehnejž, ó Hospodine, rytěřování jeho a v práci rukou jeho zalib se tobě! Slomuj ledví nepřátel jeho a těch, kteříž ho nenávidí, aby nepovstali! Přijdiž čas tvůj, aby říkali národové: Blahoslavený jsi, Izraeli; kdo jest podobný tobě, lide vysvobozený skrze Hospodina, jenž jest pavéza spomožení tvého a meč důstojnosti tvé? Tvoji zajisté nepřátelé padnou, ale ty po vyvýšenosti jejich šlapati budeš (5. Mojž. 33, 6. 11. 29).
Tvéť, ó Hospodine, spasení, nad lidem tvým požehnání tvé. Sélah. (Žalm 3, 9.)
Last updated: February 2018