Kapitola XX.
Staw Soldátſký
Vkrutnoſt lidſká.
Takž wegdeme do poſlednj Vlice, kdež hned w prwnjm Placu ne málo lidj ſtogj čerweně přioděných: k nimž přiſtaupě ſlyſſjm, že ſe ſmlauwagj, gak by ſe Smrti křjdla dáti mohla, aby tak zdaleka gako zbljzka, w okamženj mohla pronikati. Item, gak by ſe co po mnohá léta ſtaweno, za hodinu rozmetati mohlo. Y vleknu ſe řečj těch: Nebo až poſawád co ſem kde z lidſkých činů widěl, o wzděláwánj a rozſſiřowánj lidj a pohodlj lidſkého žiwota toliko býwaly řeči a práce: tito pak o zhaubu žiwotů a pohodlj lidſkých ſe radili. Odpowěděl Tlumočnjk: Y těchto vſylowánj totéž geſt, ale ginakſſj drobet ceſtau, ſkrze odklizenj gmenowitě toho což ku překážce geſt. Potom tomu wyrozumjš.
Werbuňky.
2 Wtom přiſtaupjme k Bráně: kdež mjſto Wrátných gakéſy s Bubny ſtáti ſpatřjm, každého wgjti chtjcýho ſe tážjcý, má-li Tobolku? Když vkázal a odewřel, naſypali mu Peněz a řekli, Kůže ta zaplacená buď: a puſtjc geg do gakéhos Sklepu, wywáděli zaſe odtud železem a ohněm obloženého a kázali dále do Placu gjti.
Zeughaus aneb Zbrognice.
3 Ale gá, co w tom Sklepě geſt ſpatřiti gſa žádoſtiw, také tam negprw wſtaupjm; a ag tu po wſſech ſtranách, až konce widěti nebylo, tolikéž po zemi, hromady gako negwětſſj hranice, že by na množſtwj tiſýce wozých neodwozyl, wſſeligakých vkrutných k bodenj, ſekánj, řezánj, pichánj, raubánj, ſſtjpánj, tjnánj, trhánj, pálenj, ſummau k odgjmánj žiwota náſtrogů, od železa, olowa, dřjwj a kamenj, až mne hrůza podgjmala, a řekl ſem: Na kterýž toto diwoký twor takowé přjprawy? Na lidi, odpowěděl mi Tlumočnjk. Na lidi? djm gá: ach gáť ſem myſlil, že na něgakau wſteklau zwěř a diwoké lité ſſelmy. Ale pro Boha gakáž to vkrutnoſt, geſtliže lidé na lidi takowé tyto hrozné wěcy wymýſſlegj! Cos tak chauloſtiwý? dj on a ſměge ſe.
Žiwot Soldátſký proſtopáſſný.
4 Wygdauce odtud gdeme hlauběgi tam, a až na Ryňk, kdež ag lidj těch železem přioděných, rohy a pazaury magjcých, a haufně gedněch k druhým zpřipjnaných, ſtáda widjm: ležjcých v gakýchs Koryt a Dčberů, do nichž ſe gim gjſti a pjti ſypalo a ljlo, a oni geden přes druhého chlemtali a ſlopali. Y řekl ſem: Co ſe pak tu Wepřowé na gatku krmj? widjm ſyc lidſkau twárnoſt, než ſwiňſké činy. To geſt pohodlj toho Stawu, dj Tlumočnjk. Oni wtom od Koryt wſtanauc, dagj ſe w reyry a ſkoky, křepčenj a wýſkánj: A Tlumočnjk: Hle widjſſ-li rozkoſſe žiwotá tohoto? oč ſe ti ſtaragj? nenj-liž tu býti weſelo? Počkám co dál bude, řekl ſem; Oni mezy tjm dagj ſe w honěnj a ſſacowanj giného Stawu lidj, koho napadnau. Za tjm rozwálegjc ſe, páchagj ſodomſtwj a hanebnoſt beze wſſeho ſtudu a bázně Božj, až ſem ſe pýřil, a řekl: Ey tohoť by ſe gim trpěti nemělo. Trpěti ſe muſý, dj Tlumočnjk. Nebo ten Staw wſſeliké ſwobodě chce. Oni pak vſadjc ſe chlemtali zaſe: a naperauc a nalegjc ſe do němoty, pak ſe pokáceli a chrápali. Potom ge wywedli na Plac, kdež na ně déſſť, ſnih, kraupy, mráz, ſlota, žjzeň, hlad, a wſſeliké neřeſti prſſely, že ſe negeden třáſl, drkotal, chřadl, ſcepenal, wſſem, pſům, krkawcům, na pokrm: ginj wſſak nedbali nic, hýřili předce.
Wypſánj Bitwy.
5 Wtom ſe cos na Buben vdeřj, a zawznj Trauba, a vdělá ſe hřmot a křik! a ag wſtyčjc ſe každý, a zchápage Řezáky, Teſáky, Bodáky, a co kdo měl, ſtrkagj to beze wſſj ljtoſti do ſebe weſpolek, až krew ſtřjká, ſekagj a flekagj na ſebe hůř než negljtěgſſj ſſelmy. Tu ſe hřmot na wſſecky ſtrany rozmáhá, tu ſlyſſeti duſot konj, chřeſt pancýřů, břiňkot mečů, rochánj ſtřelby, fičenj okolo vſſj létagjcých ſtřel a kulj, zwuk trub, třeſkot bubnů, křik ponaukagjcých k bogi, křik wjtězýcých, křik zraněných a vmjragjcých: Tu widěti olowěnné hrozné krupobitj: tu ohniwé ſtraſſliwé blýſkánj a hřjmánj ſlyſſeti; tu gednák tomu gednák onomu ruka, hlawa, noha, preč létá; tu geden přes druhého ſe kácý, a wſſecko we krwi zplýwá. Ach wſſemohaucý Bože což ſe toto děge, řekl ſem, zahynauti-liž má ten Swět? A ſotwa ſe vpamatowaw, z toho Placu, nic newjm gak, a kam ſem wypadl, a troſſičku ſobě wydchna, awſſak ſe wſſecken třeſa, Průwodčjm ſwým řekl: Kamž ſte mne ale vwedli? Odpowěděl Tlumočnjk, Rozmazaněgſſjhož tebe! to geſt býti člowěkem, ſmjti dotřjťi. Y což ſobě pak vdělali? řekl ſem. Odpowěděl: Páni ſe pohodli, pak ſe ta wěc porownati muſyla. A což ſe to oni rownagj? djm gá. Odpowěděl, Owſſem. Nebo kdo by weliké Pány, Krále, a Králowſtwj, kteřjž nad ſebau Saudce nemagj, rownal? ſami to mezy ſebau Mečem rozhodnauti muſegj. Kdo lépe druhému železem zaſſermuge, a ohněm zakauřj, ten ſwau poſtawj na wrchu. O barbarſtwj! ó howadſtwj! djm gá: nebylo-liž by giných k mjřenj ſe ceſt? diwokým Sſelmám, ne Lidem, tak ſe mjřiti ſluſſj.
Pozuſtalj po bitwě.
6 Wtom vzřjm an teď z bogowiſſtě negedny s odſſtjpenýma rukama, nohama, hlawau, noſem; s zwrtaným tělem, ſtřapenau kůžj, wſſe krwj zohawené, wedau a neſau: na něž když ljtoſtj ſotwá hleděti mohu, Tlumočnjk mi dj: Wſſecko ſe to zhogj, Soldát muſý otrlý býti. A co pak, djm gá, kteřj tam krků nechali? Odpowěděl: Giž ta kůže zaplacená byla. Gak to? ďjm gá. A cos newiděl gakého ſe gim prwé pohodlj přálo. A gakého také nepohodlj řekl ſem, pogměti muſeli? Mezy tjm byť pak pauhé rozkoſſe předeſſly’ bjdnáť geſt to wěc Člowěku, proto ſe krmiti dáti, aby hned na gatku muſyl. Oſſkliwýť geſt ten Staw, co ho koli, nechcy, nechcy ho, poďme odtud.
From: Jaroslav Porák, Chrestomatie k vývoji českého jazyka (13. – 18. století) (Praha: SPN, 1979), p. 321-323.