II. El Cristo de la Luz
Legenda toledská
V jedné z nejstarších synagóg v Toledě, v té, která se později křesťanským kostelem stala a ještě dnes se Santa Maria la Blanca nazývá, shromažďovali se jednou na jaře, hluboce ve středověku, židé slavící své velikonoce. Ve všech pěti lodích svatyně, u každého z mohutných osmihranných sloupů, zdobených byzantýnskými hlavicemi, stál ohromný sedmiramenný kandelábr mosazný, nesoucí množství planoucích voskovic. Žluté jejich světlo plápolalo slavnostně a lehký dym nesl se vzhůru ke krásným obloukům a vlysům, provedeným slohem judským, pojícím arabskou grácii se symbolickou vážností starozákonní. Dveře synagógy byly otevřené, nebylo třeba obávati se vyrušení z pobožnosti, neboť kolem posvátné budovy kvetla velká zahrada plná myrtových stromů a cedrů, obehnaná vysokou zdí, loučící chrám i jeho sad od městského okolí. Večerní vzduch byl prosicen zlatem západu a vůní fialek, šelest stromů pojil se s tichým šumem modliteb, nesoucích se z chrámu, a jasný na kameny pleskot vody, čerpané z dvou hlubokých studní, u nichž věřící své obřadné očišťování konali, mísil stříbrné své zvuky v táhlé mručení lidských hlasů, splynulé s ševelem stromů.
Podepřen o velký cedr, v jehož tmavozelené koruně, celé slunečními paprsky proniklé, ptáci švitořili a se honili, stál Abisaín, muž mladá snědý, krásný. Byl jeden z nejbohatších, z nejváženějších v celé obci toledských židů a slynul učeností a nadšením pro víru, zvyky a naděje svého starodávného lidu. Abisaín hleděl nyní vzhůru do stromu, ale neviděl ani ptáky, ani sluncem zlacené větve, blouznivě zanícené jeho oči hledaly vysoko nad stromy, nad oblaky, daleko v hloubi blankytu jakousi vidinu ideálního Sióna, proroky hlášeného Jeruzaléma v démantné záři splněných božích slibů: brány města byly otevřené, v ulicích pršely květy, znělo hosana, neboť ejhle, král siónský, miseh, pomazaný Páně, slavil svůj vjezd! Lid izraelský byl vykoupen, koruna zářila na jeho skráni, sedal na trůn připravený mu od věků, slíbený mu již, když ještě ani nebyl národem, když kočoval ještě co velká rodina volně pouští, v době prvního svítání lidstva! Lid izraelský seděl na trůnu ve svatém Sióně a držel žezlo v rukou a národové světa přicházeli se mu klaněti!
Abisaínovi vlhl štěstím zrak. Tu zatáhl jej někdo za rukáf hedvábného kaftanu. Byl to starý už muž.
„Buď zdráv, Meribále,“ řekl Abisaín, jako by se probouzel.
„Jak dlouho zde už stojíš bez pohybu!“ řekl Meribál. „Modlitby jsou u konce, hleď, všechno se tlačí ze synagógy. Pojď. Nejsi-li hostem jinde, zavítej v můj dům.“
Abisaín složil ruce křížem na prsa, usmál se a dotekl se pak dlaní čela, kloně se mírně k starci.
„Není střecha v Toledu,“ řekl, „pod kterou bych tak rád vešel jako pod tvou.“
Oba muži zavěsili se důvěrně do sebe a vyšli ze zahrady, která, nyní otevřena, vůní svou do šerých, úzkých, hrbolatých ulic dýchala. Temné postavy židů v dlouhých kaftanech a bílé zjevy jejich žen a dcer, zahalené ve světlé závoje, rojily se ze synagógy jako velké hejno ptáků, temných a jasných, a rozprchly se po městě.
Abisaín a Meribál nešli příliš daleko. Brali se směrem k hradbám, za nimiž byl šumot Taja slyšet, zahnuli v úzkou, i ve dne téměř tmavou ulici, tvořenou vysokými, zasmušilými domy, málem bez oken. U jednoho z nich se zastavili před dubovými vraty, pravidelně pobitými hřeby s velkými cizelovanými hlavami krásné, ryze arabské práce. Meribál zarachotil klepátkem a těžká vrata se ihned otevřela. Vešli. Meribál byl jeden z nejbohatších kupců v městě a obýval pravý palác. Vedl svého hosta nyní do sálu, jehož štukové stěny byly mistrnou prací arabských umělců, byly obdivuhodné vkusem jemně provedených vzorů, oslňující zlatem, stříbrem a barvami, které je pokrývaly. Strop z cedrového dříví z Libánu byl jako temná krajka, tak bohaté bylo jeho drobnou finesou provedené vyřezávání. Úzkými vysokými okny bylo viděti na zatemnělou už mezi vysokými břehy řeku, na zelenou, svěží, kvetoucí toledskou vegu, nad níž žluté nebe zhasínalo, prokmitané sem tam už stříbrnou jiskrou jevících se pomalu hvězd.
Síň byla osvětlena velkou visací lampou mosaznou, jejíchž třináct plamenů šířilo záři sladkou jako měsíce a libou vůni jako balzámu. Pod ní stál těžký dubový stůl, prostě, ale bohatě pokrytý. Abisaín nebyl jediným hostem, síň hlaholila hovorem mnoha pozvaných. Zasedlo se ihned k večeři. Meribál lámal chléb nekvyšený, naléval vína a pronášel modlitbu. Když pak po jídle hostům žehnal, když povznesli stříbrné poháry a Meribál chvějícím se hlasem řekl: „Dnes jsme zde, vyhnanci na půdě cizí, napřesrok snad budeme v Jeruzalémě“ a když při těch slovech nastalo hluboké ticho a oči všech se jakousi nábožnou snivostí zastřely, tu pojednou rozhrnula se jako čarem těžká zelená opona na konci sálu, vyšívaná stříbrnými rozkrojenými jablky granátovými plnými jader, a proud bílého světla lil se v poměrné šero hodovní prostory. Všichni obrátili se překvapeně tam, a pohled, který se jim zjevil, okouzlil je naprosto: dvacet bíle oděných pannen sedělo v polokruhu pod visícími lampami ze stříbra, safírového a rubínového skla, tvořícími jednotlivé skupiny na delších a kratších řetězích, podobajícími se takto zářícím konstelacím. Dívky, vesměs krásné, byly v stejných rouších, černé jejich vlasy, volně splývající, napuštěné vůněmi, byly myrthami a fialkami propletené. Seděly na nízkých stolicích a každá třímala pozlacenou harfu. Uprostřed nich seděla dcera Meribálova, Rispa. Spanilá jako bílá růže, měla oči temné, lunné záře, vlasy její však byly jako rozpuštěné zlato. Uprostřed těch temnokštících děv zdála se jako polita sluncem. Zasáhla nyní v struny a ostatní dívky činily dle jejího příkladu. Zvuky nástrojů lily se síní jako bublání velkého potoka, jako šum hlubokého pramene, jako šelest větru táhnoucího olivovým hájem a z pozadí jednotvárné, táhlé, mlhavé té hudby vytryskl zpěv Rispin jako z šelestu polních klasů píseň skřivánčí. Opěvala slávu a lesk Sióna budoucnosti, toho středu šťastnějšího lidstva, kde panovati budou blaho a spravedlnost, kde slz nebude ani křivd! Opěvovala toho, jejž slíbil Bůh a jenž vycházeti bude jako hvězda na nebi, on, prorok a král, pastýř národů! On přijde v slávě své, pomazaný Páně, ratolest na stromě Davidově, větší než David, větší než Šalomón, on, povýšený Bohem jako prápor nad pokolením lidským! Postaví se na výš siónskou, a v onen den otevře Jahve ruku svou, by sebral ostatky lidu svého vyvoleného, a přijdou z Assuru a z Misraima, z Patru a ze země Kuš, z Elamu a Senaaru, z Hammutu a z ostrovů mnohých moří, by svědky byli slávy siónské!
Tak zpívala Rispa a srdce všech jí naslouchajících zachvívala se v hloubi prskou. Dozvuky harf a sladkého jejího hlasu chvěly se zmírajíce síní a mnohý tlumený vzlyk ozýval se tichem, prozrazující dojmutí, nadšení, radostnou naději, jež Rispa slovy svými a svým uměním byla vzbudila. Abisaín byl nejhloub dotknut ze všech, neboť vlastní jeho nedávná vidina stála znova před ním, ozářena srdce jímajícím čarem.
Dívky však vstaly teď, odkládaly nástroje, sňaly věnce s hlav a vešly do síně. Rychle slítaly malé kytice z fialek a myrt, které jim dříve byly skráně zdobily, a rozdávaly je hostům. Meribál vzal svou dceru za ruku a políbil jí na čelo. Temný požár sklopených očí jejích sílal dlouhé paprsky nocí řas, stínících mramorně bílou, ryze krásnou její tvář. Mystický obsah jejího zpěvu zanechal v snivém jejím úsměvu stopy nevyzpytatelného kouzla. Ruce její, držící kytici fialek, chvěly se.
„Můj otče,“ zašeptala, „komu dám ty květiny?“
„Komu bys chtěla?“ odpověděl Meribál.
Rozmýšlela se chvíli. Sklopené oči pozvedly se napolo a potkaly se se zraky Abisaínovými, z nichž se linula zář nadšení a obdivu. Pozvedal ruku dívce vstříc, jak by říci chtěl: Mně náleží ta kytice!
„Komu bych ty fialky podat chtěla?“ opakovala v zamyšlení po otci dívka. „Nuž tomu, jenž nejlépe umí své bratry milovat!“
A pozvedla kytici proti Abisaínovi, jenž rychle po ní sáhl, ale Meribál byl ještě rychlejší, stoupl mezi dívku a mladého muže a pravil, hledě ostře na něho:
„Ne, Rispo, ne tomu, jenž umí bratry nejlépe milovati, kytici svou dáš, ale tomu, jenž umí nejsmrtelněji vrahy svého lidu nenávidět!“
Z očí Abisaínových sršely blesky a dívka zbledla.
„Pak jsou ty květy přece moje!“ zvolal mladý muž, „neb požáru mého záští proti tomu, jehož jmeno zde vysloviti nechci a jejž nazývají ‚spasitelem‘, nevyrovná se nenávist nikoho z vás! Klet buď ten lži prorok, jehož vzpomínka se i v té slavnostní chvíli v paměť mou rouhavě dere!“
„Dokážeš pravdu svých slov o velikosti svého záští?“ tázal se Meribál. „Slibuji ti, že pak budou ty květy tvé, i ta ruka, která je třímá.“
Abisaín ohlížel se na mžik opatrně a pak řekl: „Zde mluviti nelze o mých záměrech.“
Krásná jeho ústa zkřivila se ohyzdně a celá tvář byla v neprospěch jeho změněna.
„Otče,“ šeptala dívka, „odveď mě.“
Oba muži pohlédli na ni a viděli, že zbledlá zápasila s mdlobou. Abisaín vykřikl bolestně. Všechno hrnulo se teď s otázkami kolem Rispy.
„Jsem pouze umdlena,“ pravila přemáhajíc se dívka a nutila se k úsměvu. „Prosím, odveď mne,“ opakovala pak otci.
Hosté se rychle rozcházeli a Meribál a Abisaín vedli Rispu dlouhou chodbou do její komnaty. Opírala se o oba a měla podpory té velice třeba, byla velmi slabá. U dveří komnaty zastavil se Abisaín a Meribál mu kývl na rozloučenou. „Kdy tě uvidím?“ tázal se.
„Za hodinu, v síni hodovní,“ zašeptal Abisaín a pak loučil se s úsměvem plným lásky s Rispou.
„Povím ti věci podivné,“ zašeptal pak ještě na odchodu Meribálovi. Když tento s dcerou svou v šeru komnaty zmizel, vyběhl Abisaín konečně na ulici. -
Abisaín chtěl domů, ale zdálo se mu, že by v uzavřeném pokoji se zalknul, srdce jeho tlouklo mu tak mocně, až se dech mu krátil. Bloudil tedy raději městem, mísil se do davu na velkém náměstí Zocodover, kde pod arkádami, táhnoucími se tehdy ještě kol a kol, celé obyvatelstvo toledské se procházeti a svěžího večerního vzduchu požívati zdálo. Ale veselé tváře těch nenáviděných křesťanů, úsměvy jejich a bezstarostný hovor jej rozčilovaly, a když se nyní ozýval i hlahol zvonů a všecko na náměstí hlavy obnažilo, by se zdrávas pomodlilo, uprchl jak štván do tmy nejbližších úzkých ulic.
V tichu ještě pookřál a vidina zlatovlasé Rispy vrátila se v jeho duši a naplňovala ji jako vůní balzámu z Jericha. Oči jeho bloudily po průčelích domů a paláců, nad jejichž vraty mohutné znaky, z kamene vytesány, hrdě rody obyvatelů hlásaly, bloudily k oknům, jejichž železné kované mříže bohatě lupeny a květy své rozkládaly, bloudily po skulptovaných vlysech a římsách až vzhůru k fantastickým odkapům, jejich chrliče se šklebily v podobě polo zvířat, polo démonů. Abisaín ani nevěděl, co vidí, ani neviděl, kde chodí, až se pojednou v městské bráně ocitl. Prošel jí a spěchal, kam ho šum řeky lákal. Zastavil se na pradávném mostě de Alcántara. Večerní vzduch ovíval mu tvář, hvězdy svítily teď už plným leskem na Toledo, žulový ten pomník slávy, trůnící ve chmurném majestátu na příkrých skalách, ježící se věžmi k temněmodrému nebi, obemknut pásem svých vysokých ocimbuřených valů, u jejichž paty se valil Tajo a zhluboka zpíval. Kvetoucí na druhém břehu vega omamovala vůní zahrad a polí jako kaditelnice dýmající slavnostně před oltářem. Vzrušen tím vážným a velkým pohledem vzpomněl si Abisaín opět ideálního Siónu, jak o něm před synagógou snil, jak o něm a jeho králi Rispa zpívala. Úsměv blaha zazářil na jeho tváři a nohy jeho, jak by u v paměť chtěly přivádět, že se pod střechu vrátit měl, kde ona dlí, kráčely samy, aniž by o tom Abisaín věděl, zpět do města. Stoupal, kolíbán sny o glórii Siónu a o lilianí luznosti dcery Meribálovy, svahem vzhůru, prošel Valmardonskou bránou, bral se úzkou uličkou na malé náměstí a tam se pojednou zarazil. Zpěv ženských hlasů vnikal mu v sluch, sladký a tichý a nešený, dav lidí zaplavil náměstí, unesl jej několik kroků s sebou a zatlačil jej ke zdi domu, kde Abisaín sebou hnouti nemohl. Zíral před sebe a zatřásl se nevolí. Stál proti poustevně Kříže, před samým jejím kostelem Krista Světlého. A nyní zjevily se též ty zpívající ženštiny, v bílých rouších, pod bílými závoji, každá s hořící voskovicí v ruce. Byl to průvod jeptišek. Stříbrný zvuk zvonu kostelíčka mísil se nyní v jasnou, tichou, svatou jejich píseň. Žalm jejich nesl se balzamickým vzduchem večera, proniknutým vůní stromů šumících za poustevnou právě tak, jak byly šuměly před synagógou při modlitbách dětí izraelských, a podobně jako Rispa byla pěla o Siónu a králi jeho, tak hlásaly nyní jeptišky božskou velikost a slávu voleného krále: „Vykvetla ratolest na stromu Izai, syn z rodu Davidova narozen! A bůh jej povýšil jako prápor z purpuru a všechny světa národy se klaní mu! Hosana! Pějte slávu králi Siónskému, Kristu Ježíši, vykupiteli, synu božímu!“
Abisaín zaskřípal zuby, ten zpěv zdál se mu posměchem na všechny ideály, na jeho naděje, na vše, co nejdražšího uvnitř svého srdce choval, posměch na jeho pobožnost, na jeho modlitbu, na jeho sny! A nemohl učiniti krok, aby utekl těm trýznícím ho dojmům, neboť lid stál před ním, stál vpravo, vlevo, všude, a nehybně jako ta stěna, o kterou se podpíral. Abisaín přál si býti hluchým, aby neslyšel, slepým, aby neviděl, ale zraky jeho, jakoby navzdor, otvíraly se dokořán a upíraly se samovolně, bez jeho přičinění dovnitř osvětleného kostela, jehož dveře otevřeny do tmy ulice zely. Obě malé lodě chrámu byly zaplaveny září lamp, visících z klenby, jejíž prosté kamenné oblouky se křižovaly, spočívajíce na čtyřech sloupech arabsko-byzantského slohu. Mezi světly visel štít, na němž plál zlatý nápis: „Mne nosil král Alfonso VI. a pověsil mne v této poustevně, když dobil Toleda na nevěřících a když zde pod tímto sklepením se sloužila první v městě svatá mše.“
Abisaín odtrhl zraky svoje nyní násilně od toho nápisu a hledy jeho svezly se na bílou theorii těch hořící svíce třímajících jeptišek, které se pomalu blížili zázračnému, slavnému kříži, nesoucímu sochu Spasitelovu známou pod názvem Krista Světlého, dle něhož se tomu kostelu jmena dostalo. A nyní počaly řeholnice znova zpívati: vylévaly bledé ty panny se zraky planoucími mystyckým žárem hymny svoje jako balzám vonící u nohou sochy Kristovy, ten balzám však, ta vůně zázračná zdály se Abisaínovi, že ukradeny jsou ze svatých sadů poezie hebrejské, ty mrzce zprofanovány vyvrženy byly v místě nesvatém! Průvod stanul před hrubě tesaným tím křížem, s něhož Kristus shlížel, socha dosti neuměle provedená, ale s obličejem plným dobroty, na němž se utrpení a soustrast jevily. Jeptišky klekaly v prach, pak povstala jedna po druhé a s pozdravem králi siónskému líbaly soše hřebem proniknutou nohu. Abisaín cítil sos jako mdlobu, způsobenou potlačeným zuřivým vztekem svým, zdálo se mu, že se zalkne, nevykřikne-li strašnou nějakou kletbu nad těmi démono klaniteli a nad samou zsinalou to modlou. Hledal v paměti své zaříkání čaromocné, vnuknuté mu tajnou, skrytou vědou, jíž se oddával, zaříkání, kterým by i ty jeptišky, i ty ostatní modláře v kostele a na ulici v mrtvý kámen obrátil. Konečně podařilo se mu zavříti oči a krev proudící mu v hlavu jej ohlušovala. Tak stál chvíli jako bez vědomí, když oči zas otevřel a opět ten Kristovu nohu líbající lid uviděl, projela mu náhle podivná myšlenka mozkem, úsměv jeho trpký a plný záští změnil se ve vítězoslavný úškleb a z očí svítila mu zlá a divoká radost. Zahleděl se do tváře Spasitelovy, jejíž oči se mu zdály, že se obracují k němu a na něho se upírají, pozvedl pěsť nepozorovaně a zašeptal: „Na shledanou, lživykupiteli, nashledanou! Ano, my se shledáme!“
Bylo to možné? Šeptaná ta slova zsála se, že našla ozvěny v kostele a přicházela Abisaínovi zase co šept nazpět v sluch. „Ano, my se shledáme!“ znělo mu to v uších zvukem tichým a tajuplným a rty té sochy, toho dřevěného Krista zdály se, že se zachvěly! Abisaín sebou trhl, pak ale pokrčil rameny, věděl, že to byl pouhý klam rozčilených jeho čiv.
Podařilo se mu nyní podél zdi domu volnou cestu davem nalézti a plížil se v stínu, sám temnější než stín, náměstím a zahnul do první ulice, která se mu naskytla. Pak spěchal pustnoucím už městem, hrbolatou cestou, bez dalších překážek do domu Meribálova.
Když vešel Abisaín do síně hodovní, panoval tam nelad, židle byly převrženy, zbytky kvasu, poloprázdné poháry a mísy byly posud na stole, jediná svíčka hořela na jednom z kandelábrů a tma byla ve všech koutech.
Unavený Abisaín vrhl sebou na sedadlo nedaleko poloodhrnuté zelené záclony, za níž se byly dívky s harfami objevily.
V tom okamžiku vešel též Meribál.
„Jak vede se tvé dceři?“ tázal se spěšně Abisaín.
„Myslím, že spí,“ odvětil Meribál, „nebylo to nic než chvilkové unavení následkem postu a pak rozčilení mezi zpěvem. Mluvme však o záležitosti, jež tě sem přivedla zpět.“
„Ta záležitost týče se však též jí,“ řekl mladý muž. „Žádám ji za ženu. Víš to již dosti dlouho, že na Rispu si myslím. Je ti známo, že jsem snad tak bohat jako ty, a víš, že jsem tebe vždy co otce ctil. Zdálo se mi, že jsi nakloněn mým nadějím. Proč kladeš mi náhle podmínky?“
„Protože nemám syna,“ odvětil Meribál, „a kdo má po mně plamenou mou nenávist proti nepřátelům našim zděditi, ne-li můj zeť? Rispa? Ženy nedovedou nenávidět - leda toho, jenž je milovati neumí.“
„Ty víš, že umím nenávidět jako málokdo,“ řekl Abisaín, „a Rispa pozná, jak umím milovati.“
„Myslím, že umíš nenávidět,“ řekl Meribál podávaje mu ruku, „a kladl-li jsem podmínky a žádal-li jsem důkaz tvého záští, jednalo se mi jen o to, bych nalil oleje do ohně, jednalo se o to, bodnouti tvé záští jako oře, aby se vzpružilo.“
„Toho nebylo věru třeba,“ odvětil Abisaín, „avšak jednání tvé ponese ovoce. Bodl jsi mě, jak pravíš, a vehnal takto na cestu vedoucí k činu z pouhých mlhavých úmyslů. Budeš spokojen. Poslyš. Bloudil jsem naslepo ulicemi. Kroky moje zavedly mě k takzvané poustevně Kříže. Byl jsem davem přinucen státi se svědkem mrzké modloslužby těch prokletých. Líbají nohy dřevěnému lžispasiteli. V okamžiku, kdy jsem je proklínal, vnukl mi Bůh myšlenku pomsty. Staneš se svědkem, že sami toho svého Krista budou s kříže trhat, proklínajíce ho.“
„Pochybuji,“ řekl Meribál chladně a nedůvěřivě. „Obraznost tvoje tě zavádí. Avšak vysvětli.“
Abisaín oddychoval chvilku, pak jal se takto mluviti: „Víš, že oddal jsem se horlivě tajnému učení, že pěstuji magii, že obírám se alchymií. Hledám životní elixír a snažím se vyráběti zlato. Posud nedosáhl jsem ani jednoho ani druhého, avšak na cestě k velkým cílům nalezl jsem pouhou náhodou mnohou vzácnou věc. Elixír věčného mládí, života neznám posud, dobře však elixír smrti. Nalezl jsem sloučeninu, jed strašlivý. Jediná plná fólie stačila by na otrávení půl Toleda. Pouhé jeho vdýchání schvacuje jako blesk. Raduj se se mnou.“
„Koho chceš otráviti a jak?“ tázal se Meribál a začal se mimoděk třásti.
„Sto, tisíc, dva tisíce těch nevěřících psů,“ vzkřikl vášnivě Abisaín, „padne mým přičiněním zítra již v prach, zčernalí, s vytřeštěnýma očima, s křečovitým šklebem na tváři! Raduj se se mnou!“
Meribál ho držel za obě ruce, oči mu hořely.
„Mluv, jak, kde?“ šeptal.
„Nevěděl jsem jak a kde,“ řekl Abisaín. „Když jsi mi řekl: dej důkaz svého záští, chtěl jsem ti přinésti ten jed. Ale pravím ti, že jsem bloudil městem, že jsem viděl modloslužbu toho lidu. Slyšel jsem jeho zpěv, posměch králi pravému králi siónskému, a zřel jsem tomu lživykupiteli v zsinalou tvář. Nuže, neřekl jsem ti, že Bůh sám mi vnukl myšlenku pomsty? Anděl jeho vedl mě před kostel Krista Světlého, jak jej nazývají. Líbají nohu té modly: napustím jí jedem tím. Smrt bude státi vedle kříže, bude je kosit, mor rozestře strašná křídla svá, a ti, kteří bratry a sestry své jako bleskem schváceny pod samým křížem padat uvidí, ti budou modlu s oltáře trhati a povalí ji proklínajíce v prach! A já, já budu stranou státi a budu se smát, smát, smát!“
A dal se do tak strašlivého, šíleného, křečovitého smíchu, že se Meribálovi vlasy ježily. Zelená záclona, vyšitá stříbrem, zachvěla se silně, ale oba muži dívali se na sebe tak dychtivě, že to nepozorovali. Meribál objal Abisaína a pravil:
„Jsi skázonosný jako Satán! Jsi pln vznešené nenávisti a klaním se před tebou! Tys synem mého srdce! Jdi a jednej! Netřeba ti říci, že veškeré bohatství moje bude tvé, vše, co mám, i s Rispou, perlou mého domu.“
Doprovázel jej až před vrata na ulici, kde jej políbil, kde mu žehnal a kde se rozešli. –
Zatím vyšla Rispa ze svého úkrytu, držela se chvějící rukou za zelenou záclonu, třpytící se vyšívanými stříbrnými jablky granátovými. Byla bledá jako přízrak, krásná jako hvězda, posud oděna bílým slavnostním rouchem kmitajícím se perlami. Hleděla směrem ke dveřím, kterými otec její a Abisaín byli zmizeli, oči její se plnili slzami.
„Bože, ty to nedospustíš?“ šeptaly její rty.
Svěsila hlavu a zamyslela se, sepjala ruce a pravila tiše, hledíc do šera síně: „Kriste na tebe myslila jsem dnes, když pěla jsem slávu Sióna. Já věřím v tebe, umučený Bože! Říkají, ty že jsi smilování samo. Odpustíš mu? Kriste můj, já miluji toho muže, ale jde z něho hrůza… Miluji jej. Co žádáš, abych učinila pro vykoupení jeho?“
Mlčela, jako by očekávala odpověď. Bylo ticho. Pojednou spadla jediná voskovice hořící v mosazném velkém kandelábru, rozbila se na tři kusy o mramorovou dlažbu sálu a zhasla. Rispa sebou zachvěla a zakryla si tvář. Pak ji pozvedla, utřela slzu, která jí tekla po líci, a řekla bolestně: „Žádáš mé zničení?“ Stala se pak náhle klidnou a dodala: „Ne, ty nechceš zničení, ale oběť!“ Hledala cestu potmě ze síně. –
Kostel Krista Světlého býval po celou noc otevřen, neb mnohdy vstávali nešťastní, od jejichž lůžka prchal sen, a utíkali se k soše Spasitelově hledati útěchu a utišení zmítaných svých duší. Abisaín mohl tedy snadně strašný svůj záměr uskutečniti. Šel pozdě v noci, když celé už město spalo, do svatyně, vyčíhal okamžik, kdy ani v kostele, ani nablízku živé duše nebylo, a při slabém kmitu jedíné před oltářem hořící lampy připlížil se, zahalen v temný plášť, k obrazu božímu. Pravá noha Kristova kryla úplně druhou, takže pouze tu jednu jedem napustiti stačilo, an se levé, pod pravou skryté, ret žádný dotýkati nemohl.
Abisaín vykonal rychle svou nesvatou práci a vyšel z kostela. Chodil pak do úsvitu po ulicích, byl příliš rozčilen, než aby ulehnouti mohl, a když slunce vycházelo, vrátil se do kostela, schoulil se v nejtemnějším koutě, klonil se, zakuklen, jako v hluboké modlitbě téměř až na zem, ale žhavé jeho zraky neodvrátili se od krucifixu, mezitím co v hloubi srdce rouhavé kletby pronášel, ani na okamžik. Kostel se plnil pomalu, postavy žen, zahalené v temné závoje, rysovaly se neurčitě v šeru, šumné kroky můžů zvonily o dlažbu, ale nikdo neblížil se ke krucifixu. Byloť zvykem teprve po mši tam modlitby konati, když kněz byl lidu žehnal. Abisaín byl netrpěliv, ale nedočkavost jeho zdála se teď ukojena, neb hle, ztepilý ženský zjev, jehož spanilost ani těsnější závoj a plášť než těch ostatních úplně zakuliti nemohly, vešel a mířil rovnou cestou ke kříži. Žena klonila se před křížem a Abisaínovi trhlo to mimoděk srdcem, zdála se mladá a krásná! Teď zdálo se, že dotkne se jedu na soše, - ale žena klesla na obličej a zůstala tak nehybně jak mrtva ležet. Abisaínovi se téměř ulehčilo. Zároveň ozval se zvon, svíčky na oltáři už plály a kněz s kalichem, zakrytým brokátovou rouškou, zjevil se. Začala mše.
Abisaín přemohl svůj nenadálý soucit a skřípal zuby, jsa nucen zúčastniti se celého svatého křesťanům obřadu. Slyšel a viděl vše jen jako v horečném snu a oddychl si spokojeně, když kněz od oltáře odcházel. V tom okamžiku ale zaplál kostel velkou září, zahlaholil svatý zpěv a průvod jeptišek objevil se v kostele jako včera navečer. Zpívajíce chválu králu siónskému, blížily se panny s hořícími svícemi, se zářícími zraky zázračnému krucifixu, by jej líbaly. Abisaínem třásl vnitřní ďábelský smích. Již stály před křížem a abatyše pozvedla závoj svůj a rty její hledaly hřebem proniklou nohu Spasitelovu. Tu pozvedla se náhle ona temná ženská postava, která po celou mši jak mrtva na zemi na tváři ležela, stála okamžik, vysoká, ztepilá, plna tiché důstojnosti, mezi abatyší a krucifixem, kývla velitelsky jeptišce, by ustoupila, učinila krok, objala kmen kříže oběma rukama, schýlila hlavu a chtěla polibekna jedem napuštěnou nohu vtlačiti. Teď zazněl výkřik udivení všech v kostele jako jediným hrdlem a celé shromáždění zdálo se podivem jako zkamenělé, neb ejhle, když se rty oné ženy soše blížily a užuž se jí dotýkati chtěly, hnul dřevěný Kristus náhle nohou svou, hřeb z ní vypadl a noha šinula se po kříži vzhůru tak vysoko, že ji se země dosáhnouti už nebylo lze, a tak ohnuta v koleně, opřena šlapadlem o kříž zůstala bez pohybu v původní zdřevěnosti své. Ozvěna výkřiku zalehlo, bylo ticho, pak ale ozývalo se nadšené volání: „Zázrak! Zázrak! Zázrak.“
Ty nejblíže však u kříže stojící kříčeli nyní: „Ano, zázrak! Ale co znamená? Že ta, jež Kristu nohu líbat chtěla, té milosti jest nehodna! Je to velká hříšnice a chtěla se Bohu rouhati! Chopte se jí, chopte se jí!“ Ruce sahaly po ní, trhaly jí plášť a závoj, ona však se klidně a majestátně vzpřímila a stála v oslňující kráse své, v záři planoucích svíček. Byla to Rispa. Bílé její roucho kmitalo perlami, zlaté jehlice, zdobené safíry, hořely jí v plavých vlasech a temné její oči plály jako černé hvězdy.
„Židovka! Židovka!“ křičel lid pln záští a hrůzy. „Přišla posmívati se Kristu! Kamenujte ji!“
Rispa nejevila strach a temné hvězdy jejích očí obracovaly se ke kříži. Úsměv sladký a snivý jevil se jí kolem rtů, které zdály se, že šeptaly: „Pane, slyšíš je?“ Abatyše vztáhla ruku po dívce a pravila: „Buď ticho v chrámě božím! Nesuďte! Ta dívka nemůže býti hříšnicí. Já chráním ji. Hle, ramena moje ji objímají, v mé náruči jest jako v azylu mého kláštera! Nikdo nesmí se jí dotknouti!“
Nastalo hrobové ticho, kol abatyše a židovky tvořil se volný prostor. Stály obě ženštiny plny cudného půvabu jako v zahradě vyrostlé lilie, plny luzného čaru, neb abatyše, ač starší Rispy, byla krásná a bílá jako ona.
Jeptiška pohlédla vážně na dívku a pravila: „Přišla jsi se rouhati?“
„Ne,“ odpověděla dívka s velkým zrakem, hlasem čistým, jasným, pevným a tak přesvědčivým, že kdo ji slyšel, uvěřiti musil mimoděk.
„Vysvětli své jednání,“ pravila abatyše.
Rispa vzdychla, mlčela chvíli a pak odpověděla:
„Nesuďte lid můj tvrdě pro jednoho provinilce. Což není zločinců i mezi vámi? Vězte tedy, našel se člověk mezi syny Izraele, jenž záští zaslepen neporozumněl Bohu otců mých, Bohu, jenž jest přece Bohem vaším též! Ze záští natřel nohu této sochy strašným jedem. Polibek značil okamžitou smrt. Dozvěděla jsem se vše a příšla jsem vás zachránit. Má smrt měla vás varovat. Svým životem chtěla jsem vykoupiti hřích onoho člověka. Za jeho záští dávala jsem lásku svou. Bůh ale smiloval se nade mnou a nepřijal oběť mého života. Teď víte vše.“
„A proč neudalas raději toho člověka, toho bídníka?“ ozval se hlas z temného kouta kostela. Promluvil však Abisaín sám. Byla to první slova, která pronésti dovedl. Hrůzou schvácen, když Rispu poznal, zůstal jako změně v sloup bez pohybu, bez myšlenky, bez dechu. Dívka poznala ihned jeho hlas, zachvěla se, zbledla a zakryla si tvář.
„Ano, proč neudalas jej?“ ozvaly se hlasy.
Dívka obrátila uslzenou nyní tvář ke kříži a odpověděla: „Já prosila Krista, by mi dovolil zachrániti onoho muže. Nechtěla jsem a nechci posud vydati jej vaší pomstě.“
„A proč jej šetřiti?“ křičeli vášnivě ze všech stran.
„Ó, vy mě trýzníte,“ zalkala dívka, a tulíc se k abatyši, řekla jí: „Já milovala jej!“
„Ubohá!“ odvětila abatyše a objala ji těsně.
„A nemiluješ jej více?“ tázal se mroucím hlasem opět Abisaín, který více uhodl než slyšel, co dívka abatyši šeptala.
Dívka se vzpřímila.
„Váhala jsem mezi ním a Kristem,“ řekla pak, „to jest mezi nenávistí a láskou. Volila jsem lásku. Utíkám se ke Kristu a jemu jen chci náležet. Tebe, sestro, moje,“ řekla, obrátíc se k abatyši, „tebe poslal Bůh, ty holubice míru! Veď mě v svatý svůj dům, neboť nemám jiného teď přístřeší. Lid můj a rodina má mě vyvrhnou. Ale Bůh mě přijme. Nechť dveře tvého domu se za mnou zavrou na věky!“
„Buď chválen Bůh!“ řekla abatyše a vtiskla dívce polibek vítající na čelo.
Abisaín klesl k zemi jako zničen. Ale znova ozývaly se hlasy ze středu lidu, hlasy pochybujících.
„Kdoví mluví-li ta dívka pravdu,“ voláno, „a neodvrátil-li Kristus přece se od ní jen s ošklivostí.“
Všecko hlědělo ku Kříži, a hle, nový div! Noha sochy byla na starém místě svém, přibita hřebem ku dřevu kříže. Abatyše pozvedla hlas: „Lidé malé víry!“ zvolala. „Proč pochybovati? Je vám třeba důkazů nových? Nuže, jsemť bez viny nejmenší, neb ráno zpovídala jsem se a přijala tělo Páně v kapli klášterní. Odvrátí-li se Kristus ode mne, v pokoře skloněné, bude to ošklivostí.?“
Rty její blížily sek polibku soše, a ejhle, zázrak se opakoval, a opakoval se potřetí, když starý kněz, jenž byl právě mši sloužil, se taktéž soše blížil, by ji celoval. Tu propukl celý lid v jásot až šílený. Zvěst o tom, co se stalo, rozlítla se bleskem po městě, všechny zvony vyzváněly jako v svátek největší, smyli stopy jedu svatými oleji a svěcenou vodou se sochy a nosili ji ve velké slávě celým Toledem. Květy pršely na ni ze všech oken, dívky a ženy házeli své šperky na cestu, kudy nesena byla, a celé město tonulo v radosti.
Židé však uzavírali se do svých domů, sypali si popel na hlavy, a Meribál až nesmyslně polekán sebral poklady své a uprchl ve velkém strachu z Toleda, proklínaje své dítě a hledaje útulek mezi mohamedány v Andalusii. Rispa však našla domov v tichém klášteře, kde čekala křest a roucho novicek. –
Otupen, zničen, zlomen vlekl se v té vřavě Abisaín domů, klesl na své lůžko v horečce rovnající se šílenství a tak ležel téměř po celý měsíc.
Uzdravoval se pomalu, a když vstal, chodil jako bez duše. Svět zdál se mu tak prázdným! Nevěděl ani dobře, co se mu stalo, cítil jen, že mu srdce jako ránou stále krvácí, něco jej tam pálilo jako neuhasitelný žár. Byla to nenávist, záští, které nebyl pomstou ukonejšil. Za nějaký čas začal jasněji rozjímati.
Rispa byla tedy ztracena, byla v klášteře, pronevěřila se svému lidu, svému Bohu, odřekla se svého otce, odřekla se své lásky. Jak jej to bylo tenkráte v kostele zkrušilo, zničilo! Ale teď neměl pro ni více než úsměv pohrdání, byla pro něho mrtva. Tenkráte v kostele přál si smrt, dnes ale děkoval Bohu, že nebyl zemřel, neb byla-li láska jeho mrtva, byla nenávist jeho a žízeň po pomstě na tom, jenž vše jeho hoře způsobil, tím živější, tím více vzrušující, tím ostřeji bodající, tím silněji pohánící jej k nějakému činu plnému nejkrutější vášně. Příčinou všeho žalu, všeho utrpení byl Kristus. Och. boj mezi Abisaínem a lživým prorokem na kříži nebyl ještě u konce! Zjevil-li se obraz Ježíšův, tak nenáviděný, náruživé jeho duši, opakoval opět a opět dávnou hrozbu svou: „My se ještě shledáme!“
Jednoho dne vyšel Abisaín na dalekou, dalekou vycházku podél Taja, směrem k Talaveře de la Reina. Radoval se z toho, jak mu přibývalo sil. Když přišel do strmých, nahých roklí, spatřil sluj, tměla se mu vstříc, jako by jej do svého stínu k odpočinku zvala. Byla poněkud stranou od cesty a kolkolem skalnatá poušť. Od prahu jeskyně byla překvapující vyhlídka mezi dvěma úbočinami daleko do niv toledských, kde v mlze vzdálenosti se věže a kupole města zjevily. Abisaín vešel do sluje a usnul zakrátko. Když se probudil, bylo hluboké šero a cítil chlad. Sebral velkou náruč suchého roští a zvadlých travin a zapálil si oheň. Clonou vzplanulé vatry hleděl na smrákavé nebe a jevící se tam jednotlivé hvězdy. Nepamatoval se dobře, co se mu bylo právě zdálo, ale měl mlhavé o tom ponětí, že sen jeho byl plný velkých starozákonných vidin. Zahloubal se do myšlenek a horečka, která jím byla po celou dobu choroby jeho tak lomcovala, začínala se mu vraceti, začínala se ho pomalu opět zmocňovati. Myšlenky jeho nabývaly neurčitého sice, ale zvláštního vzletného rázu. Z mlhy zapomenutých, před chvílí teprve prosnilých snů nořila se mu gigantická postava proroka Eliáše. Viděl ohromný, nadlidský zjev ten v celé temné velikosti čnící nějaké hory a bylo mu v té jeskyni, jako by sám v sluji na Horebu dlel. Tak asi dívaly se tenkráte hvězdy na Eliáše též, jako nyní na něj, tak bušilo prorokovi asi srdce a kolovala v žilách nepokojně, vzrušeně krev, když mu vnitřní vnukl hlas, že Jahve v celé velebnosti své půjde kolem Horebu! A Eliáš vyšel z jeskyně, a hle, temná bouře, plna děsu a hukotu, valila se nebem! Hora třásla se, skály pukaly, hromy řvaly: ale Bůh nebyl v té bouři! Pak trhalo hrůzyplné zemětřesení základem světa, zdálo se, že vše se kácí nazpět v pusté nic: ale Boha nebylo v tom kataklyzmu! Pak pršel oheň z nebes, jako by zemi pohltiti chtěl, ale Bůh nebyl v tom požáru oblohy! Tu, slyš, ozývá se tichý, tichý van a Eliáš se zachvěl, hrůza větší než před bouří, než před ohněm, než před zemětřesením jej schvátila, zahalil tvář pláštěm svým, by nezhynul, neb, v šepotu tom nezemském, poznal, že se tajil, že se skrýval Jahve! Abisaín prožil všechnu tu hrůzu posvátnou nyní v několika okamžicích jako prorok sám a hleděl, chvěje se, pátravě, nevěděl po čem, do prázdna. Oheň zhasínal, clona dymu stála mezi ním a otvorem sluje a kouřem viděl, že hvězdy se topily v přívalu mračen. Slyšel hučení a fičení větru a svět měl vzevření nezemské. Abisaín cítil cos jako dech člověka na své tváři, vlasy se mu ježily a náhlý mráz šel jako ledová jiskra celým jeho tělem. Abisaín myslil, že zšílí, neb hle, zjev Kristův, jak je znal z kostela poustevny Kříže, přicházel šerem jako paprsek, byl bledý, slabě zářící jako zamlžená luna, ramena jeho byla rozpřáhlá, přicházel blíž a blíže, přesladký čar linul z jeho smutných očí a vnikal Abisaínovi až do srdce, rty jeho dotýkaly se téměř jeho rtů jako polibkem a hučením venku větru a duněním blížící se bouři šel ten tichý, tichý van, jak na Horebu, a hlas v něm tajeplný šeptal: „Pojď v náruč mou a zahalím tě pláštěm lásky své! Slitování moje je hlubší než tůň moře, než bezdno neobsáhlých nebes! Jsem tichý jako holubice, však van mého hlasu, hlas mé lásky překoná hukot větrů a vřavu bouří a víření vášní pekel!“
Rty Kristovy byly už na rtech hrůzou zkamenělého Abisaína. Sebral všechny síly své, ucouvl a vzkřikl jako smyslů zbaven: „Zpět, prokletý! Zpět, příšero pekel, o nichž se zmiňuješ!“
Vrhl sebou na zem, tloukl čelem o skálu. Vyskočil. Zjev byl zmizel. Oddychl si, ale vlasy jeho byly posud zježeny. Prchal ze sluje. Nebe bylo nyní černé jako jeho nenávist, blyskavice zjevovala občas zsinalý při jejím světle kraj a v dáli duněly hromy. Abisaín dal se do šíleného útěku. Prchal nivou podél hučící řeky a nezastavil se dříve než u samého mostu de Alcántara, kde bez dechu klesl. Nebe se otevřelo dokořán, fialový jas zaplavil na okamžik obzor a Abisaín viděl na okamžik v té strašidelné záři Toledo s trmícími věžemi a valy se na obloze rysovat jako gigantický přízrak.
Povstal jako ve snu a šel, jako by nějakému neznámému pokynu poslechl. Brzy byl ve městě, chodil ulicemi, nevěděl kterými, byl jako omámen tím hučením větru, tím duněním bouře stále blíže a blíže přicházející. Byla už úplná noc, ulice byly prázdné, domy zavřené a nikde světla. Náhle ale šlehla mu záře do očí, když zahnul za roh malého náměstí. Abisaín vzkřikl a zaťal pěst: stál před kostelem Krista Světlého!
Lampa kmitala před zázračným krucifixem a Kristus bledý otvíral mu náruč svou tak vstříc jako v té hrozné vidině ve sluji. Oči jeho zdály se vlhké slzami, bezbarvé rty jeho zdály se, šeptaly: „Pojď na mé srdce a zahalím tě pláštěm lásky své!“
„Nazaretský lháři,“ zvolal Abisaín, „myslíš, že zvítězíš svým pokryteckým úsměvem? Nejsem slaboduchý jako Rispa! Voláš mě k sobě? Nuže, jdu!“
Vrazil do kostela, byl tak zuřivý, že se ani neohledl, je-li sám, pádil rovnou cestou ke krucifixu, tasil dýku svou a ponořil ji až po jilec soše do boku. Tu zazněl s kříže bolestný výkřik, socha sebou zachvěla, spadla s rachotem těžce na oltář a kácela se s něho na dlažbu. Lampu strhla s sebou, ta se roztříštila a zhasla. Tmou nesl se těžký vzdech a pak bylo ticho jako v hrobě.
Abisaín sedl na zem za sloup a halil se těsně do pláště. Nejdříve cítil leknutí, pak vítězoslávu a divokou radost. Skolil toho Nazarejce v prach! Zabil jej!
Zachvěl sebou. Což byl opravdu spáchal vraždu? Chtěl skácet modlu, a teď bylo mu, jak by zabil člověka, a všechny hrůzy spáchaného zločinu se zmocňovaly jeho duše. Tělo jeho se třáslo, zuby cvakaly, a nebylo to strachem. Bylo mu, jako by náhle v nitru jeho se otvíraly neznámé mu posud propasti, svět, Bůh, lidé, jeho nejvlastnější já, vše stálo náhle v jiném světle, s jinou tváří před žasnoucí jeho duší. Čím byl dříve celému světu? Ničím! A teď bylo mu, jako by byl zločin až k nebi strmícím podstavcem, na kterém stál, a každý, kdo včera ještě bez nejmenšího zájmu kolem něho šel, upíral teď vzrušen, udiven, dychtiv na něho zrak! Celý svět měnil se v jediný olbřímý prst, a ten prst ukazoval na něho! Nikdy neměl ani život, ani smrt, ani lidé, ani Bůh ten pro něho vážný význam jako v tom okamžiku, ten určitý obrys, tu zarážející pravdivost! Ten mžik, když nůž do boku Krista Světlého vrazil, byl vlastně celý jeho život! Co bylo předtím, nebylo než dětskou hrou, a co mohlo býti ještě po něm? Nic už, nic! Zločin! Hřích! Hřích? Co to jest? Kletba, nebo požehnání? Abisaínovi zdálo se, že to největším blahem, nejsilnějším kouzlem, že to více než modlitba. Nic nebylo jej nikdy tak bezprostředně před samou tvář Boha pošinulo jako tato vražda! Stál před Bohem nyní! Hřích trhl jej před boží tvář, jako oheň Eliáše trhl zaživa v samá nebesa. Bylo to divné, ale koho Bůh volá k sobě, tomu dá padnouti v těžký hřích, odlučuje jej tak od lidí ostatních, by na zvláštním, o sobě místě stál! ---
Tak rozjímal Abisaín a necítil, že ne hřích, ne zločin, ale velká kajícnost po tom hříchu, po tom zločinu padlého člověka před boží šine tvář. Ta kajícnost však posud se neozývala v něm. V nitru jeho burácela bouř.
A i venku zuřila bouř. Déšť lil se jako potopa, blesky osvětlovaly město brzy modře, brzy fialově, brzy rudě, vítr skuhral, vyl, zuřil a lkal. Konečně ale utišil se vichr, přestával déšť, mraky se rozprchávaly a hvězdy začaly mezi nimi kmitati.
Abisaín vstal, rozvaha a klidná mysl začaly se v něm ozývati, rozechvění jeho usínalo jako ta bouř venku a ten vítr. Abisaín učinil krok a zavadil nohou o strženého Krista. Nevěděl proč, ale pro celý svět nebyl by se na něho podíval. Couvl k sloupu zpět, ale za chvíli, naopak, zmocnila se ho zvědavost podívati se na tu umučenou tvář. Ale bylo úplně tma a nerozeznal ničeho. Vyšel před kostel. Všude prázdno, všude pusto, ticho. Vítr osušoval velké kameny dlažby.
„Půjdu domů,“ řekl si Abisaín. Pak ale vrátil se do kostela. Hmatal po tmě a rozjímal: Nechá-li sochu zde ležet, bude opět pověšena na oltář s novou poctou, a nebude pak čin jeho marný? Jak mohl báti tak pošetilým a myslit si, že spáchal vraždu? Což dřevo lze zabíti? To lze pouze spáliti, chceme-li jej zničit, a to učiní. Pak bude po zázraku. Zasmál se. Hmatal opět po soše, až ji našel, pozvedl ji, vzal ji na záda, přikryl ji i sebe pláštěm svým a chvátal na ulici. Nikde nebyl stín živého tvora. Abisaín kráčel rychle, socha nebyla těžká. Bezpečně dosáhl náměstí Valdecaleros, otevřel si dům klíčem, který u sebe choval, pádil po schodech vzhůru a vešel konečně v svou komnatu. Tam teprve ucítil, jak velice byl unaven. Hodil sochu na zem, přikryl ji pláštěm, a nerozsvítiv ani světla, odhodil částečně svůj šat a vrhl se na lůžko. Víčka jeho zavřela se okamžitě a těžký spánek přikvačil a zbavil jej vědomí. Ležel jako kámen.
Neprobudil se, až když mu paprsky slunce do komnaty nezakrytým oknem vnikaly a když jakési hučení jako vzdálených rozbouřených vod mu přicházelo v sluch. Nevzpamatoval se hned, co se s ním bylo dálo, měl jen pocit, že něco neobyčejného vězelo jaksi ve vzduchu, že něco nezvyklého v něm se ozývá. Zatím valila se vřava na ulici blíž a blíže, řvalo to pod samými okny jako příboj povodně a z temného hluku zněly výkřiky: „El Cristo de la Luz! El Cristo de la Luz!“ Tu vrátilo se bleskem vědomí do jeho duše, celý včerejšek stál náhle jasně a živě před ním, vyskočil z lože v jakémsi neurčitém leknutí.
„Což uhodla ta luza?“ zašeptal.
Vtom ale byla chodba už zaplavena davem, dveře jeho, vypáčeny, letěly v komnatu, a na sta očí, plných záští, plných hrůzy, plných hrozeb, upíralo se na bledou jeho tvář.
„Co mi chcete?“ tázal se těch, kteří nejpřednější jej za prsa popadali, jak by jej rozsápati dychtili.
„Přiznej se k svému zločinu!“ řval dav a tisíc pěstí v pokoji, na chodbě, na schodišti, až dole na ulici vznášelo se vzhůru, jemu vstříc.
„Nerozumím,“ zajíkal se Abisaín.
„Tož vysvětlím ti,“ řekl alkalde toledský, který se nyní davem prodíral a jejž byli probudili, když se celé město při úsvitu bouřilo. „Přicházíme tě zatknouti a povlečem tě před soud. Proč? Ty dobře víš. Oltář v kostele Krista Světlého je zbrocen krví a svatá socha zmizela s kříže. Tys rouhavě ji nožem ranil a pak odnesl si ji! Nezapírej, vrahu samého Boha! Od oltáře vede stopa krve ulicemi až před tvůj dům, schodiště tvoje je znamenáno krví, práh tvůj je jí zbrocen a ruce tvoje též, jak tvoje roucho, jak zde tvůj plášť!“
S těmi slovy pozvedl plášť ležící na zemi, a hle, ve velké louži krve ležel Kristus Světlý a ústa jeho rány v boku ronila krůpěje jako jasné rubíny!
Tu zahalil Abisaín svou tvář a věděl, že je ztracen. Jen s namáháním jej uchránil alkalde od zuřivosti lidu a odvedl jej do vězení. -
Svatá socha nesena procesím celým městem při hlaholu všech zvonů, tisíce a tisíce světel ji ozařovalo, dym vůní halil ji stále v modrá oblaka a celé obyvatelstvo leželo na kolenou při pění hymnu, když krucifix slavnostně opět na staré místo postaven byl. Ten samý den vydali Abisaína neslýchaným mukám. Celé jeho tělo bylo jedna rána a jediná kost v něm nezůstala celá. Uprostřed svých bolestí povznesl Abisaín oči k nebi a z úst jeho vyšlo velké volání: „Eliáši! Eliáši!“
Tu zakmitlo se něco jako chomáč nejbělejších hvězd a před jeho zraky snesl se oblak plný duhové záře a z linoucího se světla vystoupil Kristus, zbrocený krvý, s úsměvem nevýslovně sladkým, neskonale dobrým, plným nejvyššího slitování, a kolem něho výřily milióny andělů prostorem bezmezným a kryly celý blankyt nebes průhlednými svými, slunotřpytnými, duhovými perutěmi.
„Přišel jsi ve vítězoslávě posmívati se mým mukám?“ tázal se Abisaín.
„Přišel jsem bolest tvou konejšit a záští tvoje hasiti,“ odpověděl božský zjev a chýlil se nad trpícím člověkem, a krev, která z boku jeho na mučedníka padala, změnila muka jeho v pocit přesladký. Cosjako neskonalé blaho zmocňovalo se duše i těla umírajícího Abisaína.
„Ty krvácíš,“ řekl, „kdo poranil tě znova?“
„Ten lid, jenž jásá nad tvým mučením a jmenem mým tě trýzní! Pokud bude na světě záští, nepřestanou rány moje krvácet. Každé slovo proklínající bližního je rána v moje srdce, každá nenávist nová na mně vražda! Tvá divá zloba a žhavý hněv tvůj působily trysknutí krve z mého boku tenkráte v kostele, ne rána tvého nože v obraz můj. Ach, co krve vyronil jsem od počátku věků! Neb láska moje krvácela dříve, než na kříž tělo moje přibili. Láska moje byla s Hospodinem Bohem tvým, dříve než byly časy, prve než byla země, prve než hory založeny byly, než moře oplývala vodami! Když klenul Bůh nebesa nad propasti, byla s ním, když ukládal řekám směr, byla s ním! Když vdechl duši Adamovi, byla s ním! A láska moje od věků do věků krvácí! Celý svět jest jí zatopen! Hleď kolem sebe, co té krve proudí!“
A zraky Abisaínovi měly sílu zraků archandělů a cherubů, a viděl, že všechno světlo světů bylo vlastně krví Kristovou, jí že pájelo se slunce a všechny hvězdy jí že se živily a země pila ji, by kvetla, a vesmír bez konce v ní tonul!
„A já tě nenáviděl, nenáviděl věčnou lásku!“ šeptal Abisaín a slzy nesmírné kajícnosti, žhoucí jako peklo, tekly mu po tváři. „Jak můžeš nade mnou se smilovati?“ zaúpěl. „Jak mohl bys mi odpouštět?“
„Tvá nenávist byla cos jak skrytá láska,“ těšil jej Spasitel, „láska, které jsi nerozumněl a která tě zmatkem plnila. Ty vzpíral jsi se proti ní, neb zdála se ti hříchem. Tvá nenávist plynula z lásky k tomu, co se ti zdálo pravdou nejsvětší, a nenávist tvá byla proto sama svatá! Nenávist taková budí lásku a více miluje ji Bůh než tupou k velkým věcem lhostejnost! Abisaíne, ty jednou řekls: My se shledáme! A já ti odpověděl: My se shledáme! A ejhle, my se shledali, neb tys mě našel, mě, jenž vyšel tebe hledati. Ty poznals nyní, že všechna nenávist jest omylem! Pramen její prýští tak blízko pramene lásky! Pojď se mnou v ráj té lásky, duše ubohá a dlouho ve tmách bloudící!“
A zjev, jako tenkráte v sluji, sunul se blíže jako hvězdný paprslek a rty jeho hledaly rty umučeného Abisaína. Cítil rajský jeho dech a zachvěl se blahem. „Já tě miluji,“ šeptal v touze nesmírné Abisaín, a Kristův polibek míru padl na jeho rty jak tichý květ. Blaho hlubší než modrá propast nebes schvátilo duši Abisaínovu, vířila vzhůru s proudem andělů, mezitímco rozsápané jeho tělo, krvavý cár, na zemi leželo a lid kolem pěstě pozvedal a pomstychtivě kletby pronášel.
Julius Zeyer: Tři legendy o krucifixu • Dům u Tonoucí hvězdy (Praha: Evropský literární klub, 1940), pp. 39-66.
Last revised: May 2018 (JP)
PD-old-70
Text Source: Wikizdroje