Dalimilova kronika

ÚVOD
[f.001r] Poczyna ſye kronyka czeſka

Mnozy powyeſty hledagy, 
w to<m> mudrzie y dwornye czynie, 
ale ze ſwe zemye netbagy, 
tyem ſwoy rod ſproſtenſtwym wynye. 
Neb by ſie do nych ktere czty nadyely, 
ſwe by zemye knyhy gmyely, 
z nychz by ſwoy rod weſſ poznaly, 
odkud gſu przyſly, wzwyedyely.
-
-
Yaz tyech knyh dawno hledagy
a wezdy toho zadagy,
by ſye w [f.001v] to nyekto mudry uwazal, 
wſſe czeſke ſkutky w gyedno ſwazal.
A dotad ſem toho zadal,
donyd ſem toho p<ra>wye nezbadal, 
w to ſye nykte nechcze otdaty.
Proto ſye ſam w to dyrbu uwazaty.

Ale wyez, zet vſylno yeſt tuto kronyku pſaty,
zet dirbu z rozlycznych gednu ſhledaty.
Neb to zagiſte powiedie,    
zed nykdyez cziele kronyky newyedye, 
nebt gegie wſſy pyſarzy
newelmy ſu ſnazny byly,
proto [f.002r] ſu gie mnoho opuſtyly,
gedno o ſwem kragy, a gyneho malo mluwyecze,
gyneho mnoho opuſtyecze,
a tyem p<ra>wy ſled tratyecze.

Nalez kronyku v knyeze ſtareho w Boleſlawy, 
ta wſſeczky gyne oſlawy,
ta my giſtie wlaſtynne bogie zprawy,
mnoho neznámeho wyprawy.
Proto budeſ ly prazſku neb brzewnowſku cronyku czyſty,
tyemto ſye prawie vgiſty,
ze na nyey geſt menye poſtaweno,
ale ſlow wiecze mlu[f.002v]weno.
Opatowyczka, ta czaſto bludy,
acz gyu wyečze mluwy, wſſak tebu ſludy.
Wyſſehrazſka, ta my ſye naymenie ſlubila, 
naylepſſye na Boleſlawy byla.
To racztez wſſyczkny wiedyeti,
ez te chczy ſye podrziety.
Ale nalezneſſ ly kde czo gynak nez tuto mluweno, 
wyez, ez to geſt mu woly nepromyenyeno, 
ale yakzto geſt tam poſtaweno,
takezt yeſt y mnu uſtaweno.

Rzeczy p<ra>zdne, gelykoz mohu, myſly vk[f.003r]ratyty, 
awſſak ſmyſl cziely myſly polozyty,
aby ſye tiem mohl kazdy radiegy uczyty, 
k ſwemu ſye gazyku wyecze ſnazyty.
Neb uſlyſſaw mudry rzyecz mudru, mudrzegy bude, 
tuzebny tyemto tuhy zbude.
Yaz tuto ſproſtnie polozy
a na to lepſſieho proſſi,
aby pro naſſie zemie czeſt
i pro naſſych neprzatel leſt
oprawyl mu rzecz rymem kraſnym
a oſlawyl hlasem yaſnym,
a mne tyemto nehanyegie,
rzka: plete ſye neu[f.003v]myegie.
Yaz ſye w tom ſam dobrzye znagy
kromye zet o ſwem yazyczye welmy tbagy.
To mye geſt k tomu wzbudylo 
y mye k uſyly przipudylo.


[f.004v] O poczatczye naſſeho yazika w Czechach

W ſyrbſkem yazyku yeſt zemye, 
gieſto Charwaty yeſt gmye. [f.005r]
W tey zemy byeſſe lech, 
gemuzto gmye byeſſe Czech.
Ten muzoboyſtwa ſye doczyny, 
p<ro> nyez ſwu zemy p<ro>wyny.
Ten Czech myegyeſſe bratrow ſſest, 
pro nyez myegyeſſe mocz y czeſt, 
a ot nych mnoho czeledy,
yuz gedne noczy Czech oſledy.
Y wybra ſye ſe wſſym z ſſemye, 
gieyz dyechu Charwaty gmie,
y bra ſye leſem do leſſa, 
dyetky ſwe na pleczy neſſa.
A kdyz dluho leſſem gyde, 
k welykemu hwozdu przide.
Tu ſye ſteſte czeledy geho. [f.005v]
Wecze Czech: „Ach, byeda geſt ſkutka meho, 
ze p<ro> mye gſte w teyto nuzy 
a yſu pro mye waſſy domowe huſty luzy.“
Y wecze Czech k ſwemu ſboru:
„Podeydyem pod tuto horu, 
dyetem, ſkotu odpoczynem 
a ſnad ſye tu ſ tuhu mynem.“

Za gyttra u prwe zorzye 
by Czech ſam ſedmy na tey horzie, 
s nyez wſſyczku zemy ohledá 
a dale gym gyty neda
rzka: „Gmamy zemy po ſwey woly, 
budu na<m> zde plny ſtoly, 
zwyerzy, ptakuow, ryb, wczel doſty, 
ot ne[f.006r]przatel twrda doſty.“
Yako by ſye dneſ na puſczy ſtalo,
kdez by gym nycz neprzyekazalo.
-
-
-
-
-
-
S te hory na zemy zrzyechu, 
p<ro>to tey horzye Rzyp przyewzdyechu.

Prwe chleba nemyegyechu, 
maſſo a ryby gedyechu.
Prwe leto laz wzkopachu 
a druhe leto radlem zorachu.
Ale ze gych ſtaroſtye Czech diechu,  
pron zemy Czechy wzdiechu.
Ty lydye welmy wyerny byechu,
wſſe ſbozie obeczno gmyegyechu.
Komu ſie czo nedoſtanyeſſe, 
v druha [f.006v] yako ſwe gmyegieſſe.
Geden obyczyey zly gmyegyechu,
ze manzelſtwa nedrziechu.
Tehdy igedna zena mužem gyſta nebyeſſe
yeden muz zen mnoho gmyeſſe.
Prawye ſkotſky bydlechu, przyebywachu, 
na wſſak weczer noweho ma<n>zelſtwa hledachu. 
Sudczie ygednoho nemyegiechu, 
nebo ſobye nekradyechu.
Pakly ſye kdy ſtala ktera ſwada, 
v ſtarzieyſſyeho byla rada, 
aby prawo vczynyly, 
prawemu ſkody polepſſyly. [f.007r]
-
-
Mynu let tomu welmy mnoho, 
ze ſye drzye ten lyd obyczyegie toho.


Ot Lybuſſyna otczie mudreho

Kdyz tomu mnohy mynu rok,
wſta w zemy muz, yemuz dyechu Krok.
Ten zemy wſſyczku ſudyeſſe 
a mudroſty gye uczyeſſe.
Potom Krok gide do nawy, 
trzy mudre dczery oſtawy:
Kazu, Tetku a Lybuſſy;
Ot trzetyey mluwyty muſſy.
Kazye ſedyeſle na Kazynye 
a Tetka na Tetynye.
Lybuſſye p<ro>rokyny byeſſe, 
ta [f.007v] wſſyczku zemy ſudyeſſe.

Sta ſye, ze o mezy dwa ſye ſwadyſta 
a ſobye dobrzye przybiſta.
Lybuſſye gye ſye gyu ſudyty
a wynneho drby ſmutyty.
Wynny gye ſye Lybuſſie hanyety 
rzka: „Nechczy tebe za ſudczy gmyety,
neb zena vmye lepe gehlu ſſyty
nez w ſudye muzye ſudyty.
Ach, kako to mye welmy rudy,
ze naſ zena muzye ſudy.“
Y gechu ſye wſſycz[k]ny pany hanyty, 
yehoz ya nechczy mluwyty.
Lybuſſye to uſlyſſye[f.008r]wſſy,    
nemudremu przyehowyewſſy,
nycz gemu neodpowyedye, 
walny tu ſnem zapowyedye.

Kdyz ſye na ſne<m> wſſyczkny ſnyedu 
a przied Lybuſſy przygyedu, 
tehdy tee wſſye zemye maty 
gye ſwe hanby zalowaty.
Zemene to vſlyſſyewſſe,
ſwey hoſpodye ſye naſmyewſſye,
yako z patra ſye wzpodgemſſe,
rady ygedne newzemſſe,
krzyku wſſyczkny gednym hlaſem:
„Newyplatymy toho yednyem wlaſſem.
Prawdut [f.008v] mluwy czlowyek taky,
nebotye wyla muz wſſaky,
yeſtot ſye przyed zenu ſudy,
gehoz k tomu nuzye neprzypudy.
Yuz dele nechczem meſkaty,
chczem muzye za hoſpodu gmyety.
Yednohot na tobye proſymy, 
powyez nam wyeſtbamy ſwymy, 
z kterez nam zemye radyſſ knyezye wziety, 
neb w ſſwey zemy nemozem podobného myety.“


O Lybuſſynu p<ro>roczſtwy

Gym Lybuſſe odpowye[f.009r]dye
rzkucz: „To warn beze lſty powyedye, 
kak koly ſte mye vhanyly,    
kdyz ſte mye tak potupyly.
Zly czlowyek tu drby byty,
kteryz pro ſwe dobre da obczy zlym toho uzyty.
Obecz yest kazdeho ohrada,
ktoz gyu tupi, mynulat gyey rada.
Ztratye obczy, neuſay do hrada, 
bez obczye pohyne wſſelyka ſwada.
Ale yaz wam ſwe ſkody nedam zlym vzyty, 
chcy wam beze Iſty radyty.
Redyeyſſy byſte mohly moy [f.009v] ſud trpyety, 
nez drbyte za knyez ſylneho muzye gmiety.
Lehczyegyet tepe dyewczye ruka, 
ot muzſke rany bywa welyka muka.
Tu mnye tehdy uwyerzyte,
když ſweho knyezye za ſeleznym ſtolczem geducz uzrzyte. 
Bude-ly nad wamy czyzozemecz wlaſty, 
nemoczy bude dluho waſſ yazyk trwaty.
Tuhat yest kazdeho mezy ſmutnymy czyzymy,
a ſmutny utyeſſy ſye mezy znamymy.
Kazdy kralyge [f.010a] przyetely ſwymy, 
ygeden mudry nerad ſye ſ czyzymy!
Poyme y ſobye lyd yazyka ſweho, 
budet wzdy hledaty waſſeho zleho, 
na waſſ lyd bude hledaty wyny 
a ſwym rozdyely waſſe dyedyny.
Czeſte ſwe, acz y kraſtawo, 
neday w ſwe, czeſka hlawo, czyuzozemczy!“
-
-

O Lybuſſynu kony, yeſto Przeymyſlowy

Opiet Lybuſſye powyedye:
„Nebot yaz to dobrzye wyedie, 
gemuz byty waſſyu hoſpodu.
Gdyetez czſtnyeyſſy po meho [f.010v] konye wodczyu. 
Kamozt gedno on potecze 
a [k] komuzty on przytecze,
toho na tento kon wſadyecze,
wedtez gym ſyem, ſye neſwarzieczie.
Budete ly ſye ſw[a]rzyty,
po tyſycz let budet zemy ſkodyty.“
Lybuſſye ſye na ſwe wyeſtby wzpuſty, 
kon oſedlany bez uzdy puſty.


Od Przyemyſloweho nalezenye

Pany po konyu pogyedu,
az Byelyny rzyeky dogiedu.
Podle te rzyeky [f.011r] kuon potecze, 
na gednu ulehl przytecze, 
na nyeyz oraſſe muz welyky, 
obynuw ſwe nohy lyky.
K tomu muzyu kon przyſkoczyw, 
y ſta, v nyeho ſye wztoczyw.
Stogieſſe yako yat w uzdyczy, 
p<ro>to tey wſy wzdyechu Stadyczy,
Pany na chlapye wzwyedyechu
yeho gmye, ze gmu Przyemyſl dyechu.
Poczyechu ſye druh k druhu ſmyety 
y chtyechu gyey ynhed wzyety.
A yakoz ſie yeho dotku,
Przyemyſl w[f.011v]druzy w zemy otku
rzka: „Zyel my yeſt, ze ſte tak rano przyſly.
Byſte byly teprw od Lybuſſye wyſly,
bycht mohl tuto ulehl wzuoraty,
wyecz bylo by nelzye oraczyu chleba kupowaty.
Ale zle ſte uchwatyly
a mnye w roly przyekazyly;
muoz to kazdy ſlyſſyety rad:
bude w zemy zyzen a czaſto hlad.“

Poſah Przyemyſl k lyczyenyey kabely, 
wynye ſyr a rzeſſetny peczen wely.
Poczye na radlyczy polozyw gyeſty,
pan[f.012r]now poczye p<r>oſyty podle ſebe ſyeſty. 
Pany poczyechu ſye ſhledaty 
a na Lybuſſynu rzyecz wzpomynaty.
Yechu ſye gyeho tazaty,
procz by gemu bylo mylo na zelezye ſnyedaty.
Przyemyſl gym tak odpowiedye:
„Yak wam Lybuſſye powiediela, 
tez wam powyedye:
Kdyz ſte o dyewczye nerodyly tbaty, 
bude waſ moy rod zeleznu metlu kazaty.“

Ot wzkwetle otky Prziemiſlo[wy]

A když tu Przyemyſl ſnyedaſſe, 
geden pan na otku [f.012v] hledaſſe.
Ze otka wypuſtyla z ſebe pyet pramenow 
a z nych prokwete pyet orzyechow.
Cztyrzye uſchu po maley chwyly,
paty by zyw, ten ſye wſſyem ſmyly.


O Prziemyſlowye zwolenyu

Když ſobye ten dyw ukazachu, 
na Przyemyſlu potazachu, 
ktere by bylo znamenye 
te ſuche otky wzektwyenye.
Gym tak Przyemyſl odpowyedye, 
rzka: „To yaz wam wſſye powyedye. 
Otka ſucha yeſt zname[f.013r]nye 
meho chlapyeho urozenye.
Ale zet yeſt brzo wzkwetla, 
yakz wem Lybuſſye bila rzekla, 
moy rod z chlapyeho poroda 
doyde kraloweho rzada.
Pyetyu p<ra> menow bude kwyſty; 
to budu na knyzye czyſty,
ze mne bude knyezſtwo patero, 
ale brzo zhyne cztwero.
Pate wzkwetne welmy kraſnye 
a wypuſty ſwoy plod yaſnye.
Acz ty ſye gym kdy podeyde,
wſſakoz czaſſa toho doyde,
ze wnuk pomſty ſweho dyeda
y gye[f.013v]ho wrahom na pokogy bude byeda.“
Rzka to wſta z chlapyeho ſboru,
gyede do Lybuſſyna dworu.



Yakz brzo Lybuſſye dogyede,
Lybuſſye gyey za muz pogye.
Przyemyſla pany welykymy dary cztychu, 
knyezem geho uczynychu.
Przyemyſl byeſſe mudre myſly,
on ſ Lybuſſyu wſſe p<ra>wo zemſke zamyſly.

Tehdy Lybuſſye powyedye:
„Yaz ty gedno myeſto wyedye, 
to bude ſlowutno po ſwyetu 
jako ſluncze w ſſwem oſwye[f.014r]tu.
Pomnyete wſſyczkny ſlowa meho!
Wyndeta dwye olywye zlatyey z nyeho, 
Waczlaw bude gmye olywye prwey 
a Woytyech olywye druhey.
Tye od pokolenye mého
wendeta az do kralowſtwye nebeſkeho.
Tye to myeſto oſlawita 
a gyuz pohrzebena wſyu zemyu obranyta.



Stawte myeſto, to wem kazyu,
tu, kdeſto yaz wam vkazyu,
u Wltawy pod Petrzynem, 
kdez teſarz czyny prah [ſ] ſwym ſynem.
P<ro> prah myeſtu wzdyechu Pra[f.014v]ha. 
Toho myeſta bude welyka draha, 
neb yako y knyezata y kralowe,
lyudye ſylny yako lwowe, 
p<ro>ty prahu klanyegy hlawu, 
aby gy myely zdrawu, 
takez p<ro>ty Prazye, myeſtu memu, 
neb bude czeſt y chwala gemu.
-
-
-
-
-
-
 

Source: Jaroslav Porák, Chrestomatie k vývoji českého jazyka (13.–18. století) (Praha: SPN, 1979), pp. 54-64. MS: O.7.38, Trinity College Library, University of Cambridge (Cambridgeský rukopis).

PŘEDMLUVA
Tuto sě počíná kronika

Mnozí pověsti hledají, 
v tom múdře a dvorně činie, 
ale že své země netbají, 
tiem svój rod sprostenstvím vinie.
Nebo by sě do nich které cti nadieli, 
své země by knihy jměli, 
z nichž by svój rod vešken zvěděli, 
a odkud sú přišli, věděli,
(i)     a co-li sú zlého trpěli
        a kterak sú sě biti směli.
Jáz těch kněh dávno hledaji 
a veždy toho žádají,
aby sě v to někto múdrý uvázal 
a všě české skutky v jedno svázal.
A dotad sem toho žádal, 
donidž sem toho právě nezbadal, 
že sě v to nikte nechce otdati, 
proto sě sám v to musím uvázati.

Ale věz, žeť úsilno jest tu kroniku psáti,
(nebť musím z rozličných jednu shledati),
nebť to za jisto povědě,
žeť nikdiež cělé kroniky nevědě,
neb jejie písaři
nevelmi sú snažní byli,
proto sú mnoho opustili,
jedno o svém kraji a jiného málo mluviece
a mnoho rozličného opustiece,
<někde velmi krátiece> a tiem pravý sled tratiece.

Nalez kroniku u knězě starého u Boleslavi,
ta všecky jiné oslaví,
ta mi jisté vlastiné boje zpraví
<a mnoho neznámého vypraví>.
Proto, budeš-li pražskú nebo břevnovskú kroniku čisti,
tiem sě právě ujisti,
že na ní jest méňe postaveno,
ale slov viece mluveno,
a opatovičská, ta často blúdi,
ačť viece mluví, však tobú slúdí;
vyšehradská mi se najméňe slíbila,
ale najlepšieť jest na Boleslavi byla.
To račte všichni věděti, 
žeť sě já chci té držěti.
Ale nalezneš-li kde co jinak než tuto mluveno,
věz, žeť to jest mú volí neproměňeno, 
ale jakž tam jest postaveno, 
takežť jest i mnú tuto ustaveno.

Řeči prázdné, jelikož mohu, myšli ukrátiti, 
avšak smysl cělý myšli položiti,
aby sě tiem mohl káždý raději učiti 
a k svému sě jazyku | viece snažiti.
Neb uslyšě múdrý řěč múdrú múdřější bude 
a túžebný tiemto túhy zbude.
Jázť tuto sprostně položí
a na to lepšieho proši, 
aby pro našie země čest 
i pro našich nepřátel lest 
opravil mú řěč rýmem krásným 
a oslavil hlaholem jasným, 
a mne tiem nehanějě, 
by řekl: „Plete sě a neuměje“.
Jáť sě v tom dobřě znaji, 
jedno žeť o svém jazycě tbaji.
Toť mě jest k tomu zbudilo 
a mě k úsilí připudilo.

KAPITOLA 2
O počátcě jazyka českého

V srbském jazyku jest země, 
jiež Charváty jest jmě.
V tej zemi bieše lech, 
jemuž jmě biele Čech.
Ten sě mužobojstva dočini, 
pro ňež svú zemi provini.
Ten jmějieše bratróv šest, 
pro něž jmějieše moc i čest, 
a ot nich mnoho čeledi,
jež jedné noci | Čech osledi.
I vybra sě se vším z země, 
jiež bieše Charváty jmě.
I bra sě lesem do lesa, 
dědky své na pleci nesa.
A když dlúho lesem jide, 
k velikému hvozdu dojide.
Tu sě steště čeledi jeho.
Vecě Čech: „Ach, běda skutka mého, 
že jste vy pro mě v tej núzi 
a jsú pro mne váši domové hustí luzi.“ 
I vecě Čech k svému sboru:
„Pójdem pod tuto horu, 
dětem a skotu odpočinem 
a snad sě tu s túhú minem."

Zajtra u prvéj zóřě 
by Čech sám sedmý na tej hóře, 
s niež všicku zemi ohléda, 
a dále jim jiti nedá 
řka: „Máme zemi po svéj vôli, 
budú nám zde plni stoli, 
zvěři, ptákóv, ryb, včel dosti, 
ot nepřátel dosti tvrdosti.“
Jako by sě dnes na púšti stalo,
kdež by jim nic neprěkážělo.
(i)     A zemé horami obložena 
        a nadjinými výše položena.
        A to po tom móžeš známenati, 
        že málo řek móž v ni vtiekati,
(v)    neb se bez mála všecky v zemi rodie
        a z této do jiných zemi chodie.
Ale že s té hóry na zemi zřěchu, 
proto tej hóřě Říp vzdechu.

Prvé chleba nejméjiechu, 
jedno maso a ryby jediechu.
Prvé léto laz vzkopachu, 
druhého léta rádlem vzórachu.
Ale že jich starostě Čech diechu, 
proto zemi Čechy vzdechu.
Ti lidé věrni sobě biechu 
a vše zbožie obecně jmějiechu 
Komuž sě co nedostáváše, 
u druha jako své mějieše.
Jeden obyčěj zlý jmějiechu, 
že manželstva nedržiechu.
Tehdy ijedna paní mužem jista nebieše, 
a jeden muž mnoho žen jmějieše.
Právě skotsky přěbýváchu,
na každý večer nového manželstva hledáchu.
Súdcě nejmějiechu,
nebo sobě neškodiechu.
Pakli sě kdy stala která váda, 
u stařějšieho budieše rada, 
aby právo učinili 
a pravému škody polepšili.
(i)     Tehdy všicka země závory nejmějieše,
        neb zlodějóv v nie nebieše.
Minu let velmi mnoho,
že sě držě ten lid obyčěje toho.

KAPITOLA 3
O Libušinu otci múdrému

A když mnohý minu rok, 
vsta v zemi muž, jemužto jmě Krok. 
Ten zemi všicknu súdieše 
a múdrosti ji učieše.
Potom Krok jide do návi 
a tři dcery múdré ostaví,
Kaši, Tetku a Libuši;
o    třetí mluviti muši.
Kašě sedieše na Kašíně 
a Tetka na Tetíně.
Libušě pro|rokyni bieše, 
ta všicku zemi súdieše.

Sta sě, že dva sě o mezi svadišta 
a sobě dobřě přibišta.
Libuše je sě jí súditi 
a vinného muši smútiti.
Vinný jě sě Libusě haněti 
řka: „Nechci tebe za súdci jmieti, 
neb žena lépe umie jehlú šiti 
než v súdě mužě súditi.
„Auvech,“ vecě, „kako mě to velmi rudí, 
že náši zemi žena súdi.“
I počě jie všěch paní viece haněti, 
jehož já nechci mluviti.
Libušě to uslyšěvši, 
nemúdrému přěhověvši, 
nic jemu neotpovědě, 
ale valný sňem zapovědě.

Když sě na sňem všickni snidu, 
a přěd Libuši přijidu, 
tehdy té všie země máti 
jě sě své hanby žalovati.
Zeměné to uslyšěvše, 
své hospodě sě nasmievše, 
jako z praka sě utrhše, 
ijedné rady nevzemše, 
křiku vsickni jedniem hlasem:
„Nevyplatili bychme toho jedniem vlasem!
Pravduť jest mluvil člověk taký,
neb jest vila muž | všaký,
jenž sě přěd ženú súdi,
jehož k tomu núzě nepudí.
Jižť déle nechcem hověti, 
chcem mužě za hospodu jmieti.
Jednohoť na tobě prosímy:
pověz nám věšťbami svými,
z které země radíš nám knězě vzieti,
neb v své zemi nemóžeme podobného jmieti.“

KAPITOLA 4
O Libušinu proročství

Tehdy jim Libušě odpovědě 
řkúc: „Toť vám beze lsti povědě, 
kakož kolivěk ste mě uháněli, 
když ste mě tak potupili.
Zlý člověk musí to býti,
kterýž pro své dobré dá obci zlým užiti.
Obec jest každého ohrada,
ktož ji tupí, minulať jej jest rada.
Ztrátě obec neúfaj do hrada,
bez obcě dobude tebe všeliká sváda.
Ale já vám své škody nedám zlým užiti, 
chci vám beze lsti raditi.
Radějše byšte môj súd mohli trpěti, 
než musíte za kněz silného mužě mieti. 
Lehčějieť tepe dievčie ruka, 
ot mužské ruky bývá veliká | muka.
Tu mně tepruv uvěříte,
když svého knězě za železným stolem jedúce uzříte. 
Ale bude-li nad vámi cizozemec vlásti, 
nemoci bude váš jazyk dlúho trváti.
Túhať jest každého mezi cizími,
smutný utěší sě mezi známými.
Každý kraluje přátely svými, 
a ijeden múdrý neradi sě s cizími!
Pojme k sobě lid jazyka svého, 
a bude vždy hledati vašeho zlého; 
na vašem lidu bude hledat viny 
a svým rozdělí vášě dědiny.
Češíc své, ač i krastavo,
nedaj v své cizozemci, česká hlavo!
Tomuť vy učí ženská hlava, 
kde jeden jazyk, tu jeho sláva.

O Libušinu koni, ješto Přěmysla přinesl

Opět Libušě povědě:
„Jižť já to dobřě vědě, 
komu býti vaší hospodú.
Jedtež ctnější po mého koně vodu, 
kamožť jedno on poteče
a k komužť jedno on přiteče, 
toho na ten kón vsadiece,
veďtež ho sěm, sě nesvářiece.
Budete-li sě svářiti,
po tisíc | let bude všiej zemi škoditi.“
Libušě sě na své věšťby vzpusti, 
kóň osedlaný bez uzdy pustí.

KAPITOLA 5
O nalezení prvého oráčě toto jest

Páni po koni pojedechu,
až Bieliny řěky dojedechu.
Podlé té řěky kóň poteče, 
až i na jednu úlehli přiteče, 
na níž oráše muž veliký, 
obinuv své nohy lýky.
K tomu muži kóň přiskočiv,
i sta u ňeho sě zbočiv.
Stojieše jako jat v udici, 
proto tej vsi vzděchu Stadici.
Páni na chlapé vzvěděchu, 
že jemu Přemysl jmě diechu.
Počěchu sě druh k druhu smieti 
i chtiechu jej ihned vzieti.
A když sě jeho dotku,
Přěmysl vstrči v zemi otku
řka: „Žěl mi jest, že ste tak ráno přijeli!
Byste byli tepruv ot Libuše vyjeli,
abych byl mohl tuto úlehl vzórati,
viec by bylo oráči chleba netřěba kupovati.
Ale že ste uchvátili
a mně v rolí přěkazili,
móž to slyšěti každý rád:
bude v zemi žizen, a často hlad.“ |

Posáh Přěmysl k lýčěnéj kabeli, 
vyně sýr a režný pečen velí.
I počě na radlici položiv jiesti,
pánóv prosi vedlé sebe siesti.
Páni sě počěchu shlédati 
a na Libušinu řěč zpomínati.
I počěchu jeho tázati,
proč by bylo jemu mílo na železě sniedati.
Přěmysl jim otpovědě:
„Jakož vám řekla Libušě,
též povědě:
když ste nerodili o dievcě tbáti,
bude vás mój rod železnú metlú kázati.“

Ot kmenu otky Přěmyslovy

Když Přěmysl sniedáše, 
jeden pán na otku hlédáše.
Otka vypusti z sebe pět pramenóv 
a z nich prokvite pět ořěchóv.
Čtyřie ořěšie uschli po malé chvíli, 
pátý by živ a všem sě smíli.

KAPITOLA 6
O Přěmyslově volení

Když sobě ten div pokázachu, 
na Přěmyslu otázachu,
které by bylo znamenie 
suché otky zkvetenie.
Tehdy jim Přěmysl otpovědě 
řka: „To já vám povědě.
Otká suchá jest znamenie 
mého chlapieho urozenie.
Ale že jest brzo vzkvetla, 
jakž Libušě vem jest řekla, 
mój rod | z chlapieho pořádá 
dojde králového řáda..
Pěti prameny bude kvísti; 
to sě bude na knihách čisti, 
že ze mne bude kněžstvo patero, 
ale brzo zhyne čtvero, 
páté vzektve velmi krásně 
a vypustí svój plod jasně.
Ač sě jemu kdy podejde,
avšak času toho dojde,
že vnuk pomstí svého děda,
jeho vrahóm i na pokon bude běda.“
Řka to Přemysl, vsta z chlapieho sboru 
i jide do Libušina dvoru.

KAPITOLA 7

Jak brzo Libušě doje, 
tať Libušě jej za muž poje.
Přěmysla páni velikými dary udařichu 
a knězem ho učinichu.
Přěmysl bieše múdré mysli,
on s Libuší právo vše zemské zamysli.

Tehdy Libušě povědě:
„Já jedno miesto vědě, 
to bude slovútno po světu 
jako slunce v svém osvětu.
Pomněte všickni slová mého!
Vyjdetať dvě olivě z ňeho,
Václav bude jmě olivě prvéj
a Vojtěch olivě druhéj.
Tě od pokolenie mého |
vzejdeta až do královstvie nebeského. 
Tě to město osvětíta 
a jsúc mrtva všicku zemi obráníta.“

O Prazě založení

„Stavte město, to vám razi,
tu, kdežto já vám ukáži,
u Vltavy nad Petřínem
kdežto tesař činí práh s svým synem.
Pro práh vzdechu městu Praha, 
toho města bude silná dráha, 
neb jakož kniežata i králové, 
lidé silní jako lvové 
proti prahu klanějí hlavu, 
aby ji měli zdrávu, 
takéž proti Prazě, městu mému, 
neb bude čest i chvála jemu.“
(i)    „Zemené i měštěné budú se dvojiti,
        spolu jim nelze bude býti.
        A striebro třikrát válem sejde 
        a třikrát také vzejde.
        Potom kdež budú kopati, 
        tu jeho budú dosti jmievati.“
 

Source: Nejstárší česká rýmovaná konika tak řečeného Dalimila, ed. Bohuslav Havránek & Jiří Daňhelka (Praha: NČAV, 1958), pp. 17-28. [See also Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, ed. Bohuslav Havránek, Josef Hrabák et al (Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957), pp. 152-183; Předmluva, O Libušinu proročství and O Prazě založení can be found on pp. 153-7.]