Známky legendy o Jidášovi (pochází z počátku 14. století) patří k okruhu nejstarších českých legend, psaných zpravidla tzv. starším spřežkovým pravopisem; je to zlomek Muzejní a Drkolenský.
The transcription in Chrestomatie follows that in Jiří Cejnar, Nejstarsí české veršované legendy (Praha: ČSAV, 1964), p. 168-177. This differs in a number of minor details from that given below, which is taken from Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Please see Porák's Editorial Guidelines for more information on the use of diacritics such as eͤ ǐ ŭ ẏ y̌ in this text.
Legenda o Jidášovi
[1a] Had zzie rozhnẏewaw w zweẏ chlipie,
puzztẏ zzie nan welmi zzipie;
nemoh zzamomu nẏcz zzdẏetẏ,
zgiedowi gmu geho dẏetẏ.
5Wzplaca otecz, wzkuieli matka.
Viz se kasdy̌, kak iezt wratka
zzeho zzwieta chzezt hi chwala,
kak iezt na male pozztala
chzaka ſſcariotczkeͤ wlazztẏ.
10Znamenaymy̆ prsi tom z wlazztẏ,
ies zzie zztalo w Chzechach neny̌e,
gdes prsiwuzny̌ch kralow neny̌e.
Pochznucz ot Prsiemyzzla krále,
kak ho zzy̌n, kak wnuk na male
15zzie ẏzzŭ zzby̌li na zzem zzwietẏe;
pozzledný byl gefchze dẏetye,
pochzen zzie ſſchzedr hi udaten
a ẏzza zzwy̌m liudeͤm pozztaten,
wſſaks nemohl toho ušitẏ,
20muzzil u mlady̌ch dnech zznẏtẏ.
Kaks koli by̌l wſſieͤm powolil,
wſſaks newinnẏe zzwŭ krew prolil.
Wſſe pro tẏe, proradneͤ plemǐe,
puzzthy̌ zzŭ negedny̌ zemie.
25Zrado, viedye, s ny̌cz nemineſſ,
wſſaks zama potom oply̌neſſ.
Takeͤs mohu rsieczi Ẏudẏe!
Viedẏě wſſeho zzwieta liudyě,
kak ie zztlal zzwu wiecz z daleca,
30wſſdy̌ žzie horſſim horſſims peca,
ke ztratẏe duſſi na wieky̌.
Prsiebẏl morse, zemie, rsieky̌,
bera zzie k Iherusalemǐu,
odnads poſſeͤl, w tuse zemiu,
35gdes Herodes by̌l chzctẏ zbawen
a Pilat w nẏeẏ zza pozztawen
dy̌rsal wſſie wlazztẏ okolny̌e,
wlada wſſiěm sidowztwem wolnẏe,
magie mocz pomoczi zzilneͤ.
40A zly̌ k zlemu iako prsilne;
neb czos iezzt podobno k chzemu,
to wſſdy̌ iako prsilne k nemu. [1b]
K temus chcziu tu rsiechz prsiweztẏ:
Ẏudas, chzlowiek wſſieͤ prsielezztẏ,
45py̌rweͤ cziezztugie neprsiezzta,
ielise zzie dobra miezzta,
prsibraw zzie k nemu prsi noczi.
A Pilat tu we wſſieẏ moczi.
Zlẏ zzie zze zly̌m by̌rzo zzprsiese,
50rowny̌ k rownemu zzie tẏese;
neb zzen hi on by̌l pozzoſſen
k zleͤmu, iaks na rukǔ noſſen.
Taks iaks nahle w rsiechzi by̌ſta,
oba zzobie zzie zzliubiſta.
55Hi by̌ Yudas moczen dworu,
wlada wſſiǔ geho komorǔ,
magie zztrsiepnẏu o wſſem zztatczie.
Iaks hi powiedẏe na kratczie,
by̌ geho wſſiǔ wiecziǔ wlada,
60yakſto dworu, tak poclada.
Mezi tẏem zzie to pak uda,
s' wy̌nẏede Pilat hi Yuda
zz m[n]ohem ludy̌ kratẏt chwile;
a tdy̌ ius owocze wchzileͤ
65na ſſchzepiech w krokot dozzpielo,
iaks k tomu zzwoy chzazz ius mielo.
Kaks pak iezzt w tu dobu laczno,
wſſaks iezzt pro nowinu wzaczno,
nebo wſſelikǎ nowina
70liubſſi iezzt nesli wiecz ginǎ,
donads ſſchziepow neotrsazzy̌.
Prsihodẏ zzie toho chzazzu,
wchzie Pilát na ſſchziepy̌ zrsiety,
iaksto gdy̌s zzie chcze czo zzdẏetẏ,
75to zzie wesdy̌ nẏekak zzklade.
Ta y̌ gmu sadozt na mẏzl wzpade,
gieſto zznad neygmiewal w roczie:
wzzchotẏe zzie iemu owoczie.
Hi rozkaza Ẏudẏe zziezzty
80rska: „Ydy, kas yablek natrsieztẏ!“
Netase’ y gmu rseczi by̌rse,
as zzie Y̌udas prsiezz zed wy̌rse,
wnẏus ten, iens ma my̌zl wyzzoku
a hozzpodẏe zzlusǐ k oͦku [2a]
85a k tomu pak, iens gmu wolen,
chcze by̌tẏ we wſſěm powolen.
Taks ſſled, gdes iablek bez miena,
wzem, czos chtẏel, uzrsie Rubiena,
otczie zzweho, iens w zwem zzadu
90wy̌ſſel bie zzobie na wadu,
chzlouiek ius dozztẏ posithy̌,
a rska: „Yunochu, prochz mi thy̌
lamal ſſchziepy̌ nekazanẏe?
Iezt-li to chzǐe rozkazanẏe,
95ten mi w tom nazzileͤ chziny̌;
a kěs mi to chzinẏe giny̌,
gims dawayu, ktos czo rachzǐ,
ktos mi ſſchziepow my̌ch netlachzǐ?“
On theͤ rsiechzi maleͤ dotchze,
100an ho inhed mechzem protchze
rska: „Kakt zzwy̌mi hy̌rd iezt ſſchziepy̌!
Mny̌ zzie zze mnǔ vǐesle cziepy̌,
zzwǔ rsiech[z] tak wy̌zzoczie zhuzztẏw.“
Letẏe Ruben, duſſiu puzztẏw.
105Sena plachzuczi pobiese,
Pilát, czo zzie zztalo, tẏese.
Prsida pochzie rozprawietẏ,
an pak, nechtẏew dozzly̌flietẏ,
„netbay,“ wécze, „nẏcze na to,
110gdy̌st iezzt owocze notẏato.
Bude-li to, se chlap zznẏdeͤ,
tobie [zz] zzbosǐm sena prside.“
By̌ Ruben polosen w rowu,
Yudas by̌ osenẏen wdowǔ,
115a ta wlaztnǎ matẏ iemu.
Wiz, kak czo gda prside k chzemu,
iehos zzie chzlowiek nedomny̌,
ten, chzuſſ, iens na zzie nepomny̌
anẏ tbǎ milozzty bosiě,
120chwatagie, kak moha, zzbosǐe,
wſſeczko na ztrátu zzweẏ duſſi.
Ale gdy̌s zzie zdrawǐe ruſſi,
tepy̌rw tu bude poznano,
nachz komu kak zchzezztẏe dano.
125Yudas pochzie we chzctẏ rozztẏ,
w zzbosǐu, w hozzpodnẏě milozzty,
pozwan zza iakſto na hody̌,
a zzbosie ẏde iako z wody̌. [2b]
Wſſaks zzy̌rdcze nẏ w chzems zzwiedomo,
130iedno tolik, se lakomo,
we wſſem, czos tu by̌lo, wlada,
wſſaks wſſdy̌ zzwŭ chzezt z toho krada.
Kam my̌zzliſſ, newiemǎ zzluho?
Zda mnẏſſ, by̌ w tey chzcty zztal dluho?
135Otworsil zzi peklu wrata.
Chzemu twǎ my̌zl tak od ẏatǎ,
nevierny̌ zzam zzwoẏ zlodẏeyu?
Kam zzie tẏ penẏezi dẏeyŭ,
na nẏes zzie lacomie siedẏſſ,
140s’ peklo zzobie gimi dẏedẏſſ?
Wiezz, set zzie chzazz blisǐ k tomu,
hodowawſſe gitẏ k domu,
giedſſe daty mizzu druhu!
Z z ta zzie pak chwiliu nedluhŭ,
145se Yudas, wznozziw zzwǎ krsidla,
potyese na zzie ozzidla,
maters poẏem zzobie senŭ
na ztratu zzobie zzlosenŭ.
Znamenawagie ze zpanẏě
150teͤ sený chzazzteͤ wzdy̌chanẏě,
gies kaks gmiela zzbosie weleͤ,
wſſaks gǐ bie ne do wezzeleͤ;
lecz bẏlo w noczi, lecz we dne,
zawſſe zzmutna, my̌zzli iedneͤ.
155Bolǐ yu zzẏrdcze, to prawie,
s nebẏdlila w dobreͤm zztawie,
a pak se zzie gǐ nemilil,
se my̌zzliǔ ginamo chy̌lil.
As iednǔ bẏla nezzpiuczi,
160wſſaks iako ze zzna wzdy̌ſſiuczi
podleͤ neho tak lesala,
chzinyeczi, iako by̌ zzpala.
Tdy̌ pobudy̌ gie rska: „Hpany̌,
chziuyu to po tweͤm wzdy̌chany̌,
165se zzie tobie nẏcz nemiliu.
Zda wzpominaſſ onŭ chwiliu,
iusz zz drsewnẏm musem gmiewala,
zz nẏms zzi zzie py̌rweͤ poznala?
Na mie pak zzie nẏeczo domny̌ſſ,
170tyems ho wiecze nes mne pomny̌ſſ.“
K tey rsiechzi sena zaplaca
rskuczi; „Neny̌e mi my̌zl takǎ."
Source: Jaroslav Porák, Chrestomatie k vývoji českého jazyka (13.–18. století) (Praha: SPN, 1979), pp. 35-40. MS: Muzejní (MUZ I AC 51).
Legenda o Jidášovi
Had sě rozhněvav v svéj chlípě,
pustí sě naň velmi sípě;
nemoh samému nic sdieti,
zjědovi jmu jeho děti
[ll. 98-119] Vzplaka otec, vzkvieli matka.
Vizže každý, kak jest vrátka
seho světa čest hi chvála,
kak jest na mále postála
čáka škariotské vlasti!
Znamenajmy při tom zvlasti,
jež sě stalo v Čechách nénie,
kdež přívuzných králóv nenie,
počnúc ot Přěmysla krále,
kak ho syn, kak vnuk na mále
sě jsú sbyli na sem světě;
poslední byl ješče dietě,
počen sě ščedr hi udaten
a jsa svým ľudem postaten,
všakž nemohl toho užiti,
musil u mladých dnech sníti;
kakž koli byl všěm povolil,
všakž nevinně svú krev prolil.
Vše pro tě, proradné plémě,
pusty sú nejedny země!
Zrado, vědě, ž' nic nemineš,
všakž sama potom oplyneš.
[ll. 120-35] Takéž mohu řéci Judě!
Vědie všeho světa ľudie,
kak je stlal svú věc z daleka,
všdy sě horším horšímž peka,
ke ztrátě duši na věky;
přěbyl moře, země, řěky,
bera sě k Jeruzalému,
odňadž pošél, v tuže zeḿu,
kdež Herodeš byl čsti zbaven
a Pilát, v niej sa postaven,
diržal všě vlasti okolnie,
vlada všiem židovstvem volně,
maje moc pomoci silné.
A zlý k zlému jako přilne;
neb což jest podobno k čemu,
to všdy jako přilne k ňemu. [1b]
[ll. 136-41] K témuž chcu tu řěč přivésti:
Judáš, člověk všie přělesti,
pirvé cěstujě nepřěsta,
jeliže sě dobra města,
přibrav sě k ňemu při noci.
A Pilát tu ve všiej moci.
[ll. 142-53] Zlý sě se zlým brzo spřěže,
rovný k rovnému sě těže;
V neb sen hi on byl posošen
k zlému, jakž na rukú nošen.
Tak jakž náhle v řěči byšta,
oba sobě sě sľúbišta.
Hi by Judáš mocen dvoru,
vlada všú jeho komorú,
maje střiepňu o všem statcě;
Jakž hi povědě na krátcě,
by jeho všú věcú vlada,
jakšto dvoru, tak poklada.
[ll. 154-53] Mezi tiem sě to pak uda,
ž' vyněde Pilát hi Juda
s mnohem ľudí krátit chvíle;
a tdy juž ovoce včilé
na ščepiech v krokot dospělo,
jakž k tomu svój čas juž mělo.
Kakž pak jest y tu dobu lacno,
všakž jest pro novinu vzácno;
nebo všeliká novina
ľubši jest nežli věc jiná,
doňadž ščepóv neotřasú.
Přihodi sě toho času,
včě Pilát na ščěpy zřieti,
jakžto když sě chce co sdieti,
to sě vešdy někak sklade.
Ta jmu žádost na mysl vzpade,
jiežto snad nejmieval v rocě:
vzchotě sě jemu ovocě.
Hi rozkáza Judě ssiesti
řka: „Jdi, kaž jablek natřiesti!“
Netaže jmu řéci brže,
až sě Judáš přěs zed vrže,
vňuž ten, jenž má mysl vysokú
a hospodě slúži k óku [2a]
a k tomu pak, jenž jmu volen,
chce býti ve všem povolen.
Takž šed, kdež jablek bez měna,
vzem, což chtěl, uzřě Ruběna,
otcě svého, jenž v svém sadu
vyšel bě sobě na vádu,
člověk juž dosti požitý
a řka: „Junochu, proč mi ty
lámal ščěpy nekázaně?
Jestli to čie rozkázanie,
ten mi v tom násilé činí;
a kéž mi to činie jiní,
jimž dávajú, ktož co ráčí,
ktož mi ščěpóv mých netlačí?“
On té řěči mále dotče,
an ho inhed mečem protče
řka: „Kakť svými hird jest ščěpy!
Mní sě se mnú viežě cěpy,
svú řěč tak vysoce zhustiv.“
Letě Ruben, dušu pustiv.
[ll. 198-205] Žena plačúci poběže,
Pilát, co sě stalo, tieže.
Přída počě rozprávěti,
an pak, nechtěv doslyšěti:
„Netbaj“, vecě, „nice na to,
kdyžť jest ovoce nótjato.
Bude-liť to, že chlap snide,
tobě s sbožím žena příde.“
[ll. 206-217] By Ruben položen v rovu,
Judáš by oženěn vdovú,
a ta vlastná máti jemu.
Viz, kak co kda příde k čemu,
jehož sě člověk nedomní,
ten, čúš, jenž na sě nepomní,
ani tbá milosti božie,
chvátajě, kak moha, sbožie,
všecko na ztrátu svéj duši;
ale když sě zdravie ruší,
teprv tu bude poznáno,
nač komu kak ščěstie dáno.
[ll. 218-25] Judáš počě ve čsti rósti,
v sbožú, v hospodnie milosti,
pozván sa jakžto na hody,
a sbožie jde jako z vody; [2b]
všakž srdce ni v čemž svědomo,
jedno tolik, že lakomo,
ve všem, což tu bylo, vlada,
všakž všdy svú čest z toho krada.
[ll. 226-36] Kam myslíš, nevěrná sluho?
Zda mníš, by v te čsti stál dlúho?
Otvořil si peklu vrata.
Čemu tvá mysl tak otjata,
nevěrný sám svoj zloděju?
Kam sě ti peniezi dějú,
na něž sě lakomě žědíš,
ž' peklo sobě jimi dědíš?
Věz, žeť sě čas blíží k tomu,
hodovavše jíti k domu,
jědše dáti mísu druhu!
[ll. 237-51] Sta sě pak chvíľú nedlúhú,
že Judáš, vznosiv svá křídla,
potěže na sě osidla,
máteř pojem sobě žěnú
na ztrátu sobě složenú.
Znamenávajě ze spánie
té ženy časté vzdýchanie,
jěž kakž jměla sbožie velé,
všakž jí bě ne do veselé;
leč bylo v noci, leč ve dne,
zavše smutna, mysli jedné.
Bolí ju srdce, to právě,
ž' nebydlila v dobrém stavě,
a pak že sě jí nemílil,
že mysľú jinamo chýlil.
[ll. 252-63] Až jednu byla nesṕúci,
všakž jako ze sna vzdyšúci
podlé ňeho tak ležala,
činieci, jako by spala.
Tdy pobudí jie řka: „Hpaní,
čuju to po tvém vzdýchaní,
že sě tobě nic nemíľu.
Zda vzpomínáš onu chvíľu,
južs s dřevním mužem jmievala,
s nímž si sě prvé poznala?
Na mě pak sě něco domníš,
tiemž ho viece než mě pomníš.“
K tej řěči žena zaplaka
řkúci: „Nenie mi mysl taká...“
Source: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, ed. Bohuslav Havránek, Josef Hrabák et al (Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957), p. 200 ff. [Duchovní epika.]