Podkoní a žák was written towards the end of the fourteenth century by an unknown author. The poem is a satirical version of the philosophical dispute, which was a particularly popular literary form between 13th-15th centuries and was often used to teach students basic philosophical principles: the use of logic to build and defend their argument, how to use the dialectic method, etc. Such disputes were generally on serious themes, e.g. Oráč z Čech (a dialogue between the poet and death), or Spor duše s tělem, but they also lent themselves to parody and satire, as is the case here. The author of Podkoní a žák clearly intended his poem to entertain, not to educate.
The poem describes the argument between a student and a groom as to which of them is more important and has the better life. Both protagonists argue that their state and position in society is better than the other's, while at the same time putting down their opponent. The whole dispute ends in a fight, at which point the narrator gets up and leaves.
One notable aspect of the poem is the use of the Czech dvojné číslo or duál – these forms are noted in the text below. The poem is an example of vagantská (or žákovská) píseň [Vagantendichtung]. See Mastičkář for more on this genre.
Wo ſatrapie a wo zaku
[19a] Pr[z]yhodich ſie gednu k tomu,
kdez nalezech w gednom domu
prawie take w tuz hodynu
dwa, genz prziſſla pohoſtynu,
ana ſedieta na piwie.
[Tu vcziniſſta pocztiwie,]
oba prawie bez meſſkanye
daſſta my mile wytanye.
A ya, przibliziw ſie k nyma,
poſadich ſie mezy nyma,
iakoz czaſto w krczmye biwa,
krziczecz: „Pany, nali piwa!“
Gechomt ſie w odplatu cztiti,
podawagicz ſobie pity.
Poſluchaite tuto prawie,
powiemt wam o gich poſtawie.
Z tiech geden czlowiek bieſſe mlady,
negmyeſſe znamka brady,
na nyemz ſuknye ſſera, vmlena,
a k tomu kukla zelena,
ta take zedrana bieſſe.
Moſſnu na hrdle gmyeſie,
w nyz bi wlozil, czoz mu tržieba,
mnym, ze knyhi, take chleba.
Deſſtky gmyeſſe v paſu,
yakz gei widiech przi tom czaſu; [19b]
y gynu k tomu przyprawu
wſſyt bieſſe ſſkolſku poſtawu.
Druh, ten ſie ſtarſſy zdaſſe,
wzdi ſedie bradku ſukaſſe.
Na nyemz kabatecz vzky, krátký,
a doſti zedrane ſſatky;
okaſali tak dwornye,
k tomut bieſſe obut w ſſkornye;
tit biechu drahnye powetſſieli,
awſſak okolo dier czieli,
ſkrzie nyez widyety nohy.
A take bieſſe wpal oſtrohi,
toczenku gmyegie na hlawye.
Tak, yakz gey ſe[z]rziech prawie,
giſtiet mi ſie dworzak zdyeſſe;
hrzbelcze za paſem gmyegieſſe.
Ten mluwieſſe, hrdye ſedye,
na ſwe ſſpicze piſſnye hledye,
rzka: „Nenye w ſwietie, toho,
any kto ma zbozie tak mnoho,
bich chtiel geho zbozie wziety
a dwora ſie odpowiedyety.
Neb geſt tu tolik vtieſſenye!
W ſwietie ten geden nenye,
když bi dworzienye okuſil, [20a]
wiecznye bi dworziti muſil.
Ktoz mi o lepſſiem bidlu prawy,
kazdy ſie we Izy oſtawy.“
Dotud mluwye, vſta trudy,
az zaka na ſie wzbudy.
Ten mu k tomu odpowiedie
a rzka: „Ya to dobrzie wiedie
a tomu ya take wyerzy,
ze pany y take ritierzy,
tit v dwora dobru magi,
y bohaty, to ya znagi.
Ale nebozatka chudy!
Dyw, ze ſie gim neoſtudy
pro zle bidlo gich dworzenye,
nez gyz wieczſſy pſoti nenye.
Tit ſie chodiecz pſotu klonye.
A nad to pak wí, podkonye,
wy ze wſiech nayhorſſy mate,
kromye ze ſie w tom neznáte.
Biſſte ſie chtieli poznati,
ſwu pſotu popſati daty,
czoz wi gie mate, podkonye!
W ſwietie wietſſie pſoti nenye,
nez wy gi trpite dobrowolnye.
Ale naſſe bidlo ſſkolnye, [20b]
tot ya tobie prawym,
tut ge we wſſem prawa zwole,
y od pitie y od gedenye,
w nyczemz nedoſtatku nenye.
Mit netrpyme nikdy hladu.
Kdyz gyz thowarziſſie ſadu,
tut ya doſahna vkrucha,
nenye parteka tak ſucha,
bich gie nerozmoczil gichu,
tiem lekuge ſwemu brzichu.
I budemy dobrzie ſity.
K tomu mame doſti piti
pitie cztneho do nerody.
Czaſtokrat take wody
napigiemy ſie pro zdrawie,
nebo geſt welmy dobra hlawye.
Ba, od ztrawit ſie mamy piſſnye,
maſa, kur doſti przieliſſnye.
Tot geſt na kazde poſwieczenye.
W nyczemz nedoſtatka nenye:
když to koli v nas bywa,
mamy przieliſſ doſti piwa.
Ale wam mieſto ſnyedanye
dadie policzek za ranye.
Wſſak ſte gedno za ranye ſity, [21a]
biwagicze wzdicky byty.
Mieſto giedenye obyeda
trzepaczkam kigewa rana przieſada.“
A kdyz zak przieſta mluwenye,
dworzak weczie: „Toho nenye!“
Okrzicze ſie nan hnyewywie
a rzka: „Zaku, mluwiſſ krzywye,
bichom bili hladowyty
v dwora a kigem bity!
Ach, prziehubena parteko,
i czo geſt tobie rzieczy teto
o nas mluwity trzieba,
ſam negſa nykdy ſit chleba?
Czo dobreho do was, zaczy?
Wſſak ſte wy hubeny zebraczy,
genz teczete dom od domu,
hekagicze a chtiecze tomu,
bi wam dali gichi maſtne.
Avwech, waſſe bidlo ſtraſtne!
Tut wam dadie parteku reznu
a ſ tiem was peſki wyyenu.
Pakli gyz na waſſle ſczieſtie
wam dadie w nyekterem mieſtie
gichi nemaſtne, a malo,
wey, kak ſie wam dobrzie ſtalo! [21b]
Gyz ſie wſſie zdalo po woli.
S tiem pak biezite do ſſkoli,
a to ſ welmy dobru miſli,
mnyecz, biſſte na hodi prziſſli.
Tut was pak ſtarſſy omytye,
y chleb, y gichu wam wzchitie.
-
-
Budut ſie nad wamy mſtity
hnyewy, negſucz dobrzie ſity.
Ach, tot wam pſota nehowye!
Slichalt ſem dawne prziſlowie,
zet zakom draho warzenye.
Protož ty nechay ſwarzenye
ſe mnu, nebt ya take wyedie
prawiti o waſſiey biedie,
czoz wi gie mate, zaczy.
Ale mi, paniczy, dworzaczy,
kdyz gyz za ſtolem ſiedem,
ynhed na ſie lucziemy chlebem.
Mit nicz neſietrzymy toho,
neb ho mamy przieliſſ mnoho.
Tut nam dadie gieſti doſti.
Paklize pro gine hoſti
nas kucharzi zapomanu,
ynhed ya od ſtola wſtanu
y biezim tam ſam k kuchyny.
Dadiet mi doſti zwyerzyny. [22a]
Pakli nenye, ale kaſſe.
Tot geſt wſſie vtiecha naſſe,
zet gie vkida druh druha
a tudi nas myne tuha.
Nyekdy ſie wladarz w mye wperzy
a mye ſwu holi vderzy
w pleczi nebo w hlawu rany.
Inhed ya odbiehnu w ſtranu,
tohot nykakz nenechagi,
od materzet mu nalagi;
kromye lecz bila hlucha,
tozt giey nepowzny v vcha.
Kdyz pak bude po weczerzy,
czoz nas koli dworſke ſbierzy,
berzemy ſie dolow ſ hradu
a netipiecze w nyczemz hladu.
Ale wi zaczi, nebozatka,
ach, ze was geſt waſſe matka,
tiezczie noſiwſſi w zywotie,
przirodila k takey pſotie!
Ia ſie tomu welmy dywy,
ze ſte gedno bitim zywy.
Wſſak was za obicziey tepu,
gednak burczugi, gednak ſwleku,
wymiſſlugicz muki nowe, [22b]
o wy kaziecz metli brziezowe.“
Netaze toho dorzieczy,
zak ſie chtieſſe hnyewy ſteczy
a rzka: „Wy podkony hubeny,
wſſak ſte wi tak zahubeny.
V was gſu zakrſali koſty.
pro pſotu nemohucz roſty!“
Source: Jaroslav Porák, Chrestomatie k vývoji českého jazyka (13.–18. století) (Praha: SPN, 1979), pp. 126-131. [Only the opening 184 lines of the poem are given here.]
Podkoní a žák
Přihodich se jednú k tomu,
kdež nálezech v jednom domu
právě také v túž hodinu
dva, jenž přišla pohostinu,
ana sedíta na pivě.
Tu učiništa poctívě,
oba právě bez meškánie
dašta mi milé vítanie.
A já, přiblíživ se k nima,
posadich se mezi nima,
jakož často v krčmě bývá,
křičiec: „Paní, nalí piva!“
Jechomť se v odplatu ctíti,
podávajíc sobě píti.
Poslúchajte tuto právě,
poviemť vám o jich postavě.
Z těch jeden člověk bieše mladý,
nejmieše známě brady,
na němž sukně šerá, umlená,
a k tomu kukla zelená;
ta také zedrána bieše.
Mošnu na hrdle jmieše,
v niž by vložil, což mu třeba,
mním, že knihy, také chleba;
dešťky jmieše u pasu.
Jakž jej viděch při tom času,
i jinú k tomu přípravú
vše bieše školskú postavú.
Druhdý, ten se starší zdáše,
vždy sedě bradku súkáše,
na němž kabátec úzký, krátký,
a dosti zedráné šatky;
okasalý tak dvorně,
k tomuť bieše obut v škorně:
tyť biechu drahně povetšely,
avšak okolo děr cely,
skrze něž viděti nohy.
A také bieše up’al ostrohy,
točenku maje na hlavě.
Tak, jakž jej sezřech právě,
jistěť mi se dvořák zdieše;
hřbelce zá pásem jmějieše.
Ten mluvieše, hrdě sedě,
na své špice pyšně hledě,
řka: „Nenie v světě toho,
ani kto má zbožie tak mnoho,
bych chtěl jeho zbožie vzieti
a dvora se odpověděti.
Neb jest tu tolik utěšenie!
V světě ten jeden nenie,
když by dvořenie okusil,
věčně by dvořiti musil.
Ktož mi o lepšiem bydlu praví,
každý se ve lži ostaví.“
Dotud mluvě ústa trudí,
až žáka na se vzbudí.
Ten mu k tomu odpovědě
a řka: „Já to dobře vědě
a tomu já také věří,
že páni i také rytieři,
tiť u dvora dobrú mají,
i bohatí, to já znají.
Ale nebožátka chudí!
Div, že se jim neostudí
pro zlé bydlo jich dvořenie,
neb již věčší psoty nenie.
Tiť se chodiec psotú klonie.
A nad to pak vy, podkonie,
vy ze všech najhorší máte,
kromě že se v tom neznáte.
Byšte se chtěli poznati,
svú psotu popsati dáti,
což vy jie máte, podkonie:
v světě věčšie psoty nenie,
néž vy ji trpíte dobrovolně.
Ale naše bydlo školnie,
toť já tobě pravím hole,
túť je ve všem pravá zvóle,
i od pitie i od jedenie,
v ničemž nedostatku nenie.
Myť netrpíme nikdy hladu.
Když již tovařišie sadú,
tuť já dosáhna úkrucha,
nenié partéka tak sucha,
bych jie nerozmočil jíchú,
tiem lekuje svému břichu;
i budemy dobře sytí.
K tomu máme dosti píti
pitie ctného do nerody.
Častokrát také vody
napijemy se pro zdravie,
neb jest velmi dobra hlavě.
Ba, od ztravyť se mámy pyšně,
masa, kúr dosti přielišně –
toť jest na každé posviecenie,
v ničemž nedostatka nenie:
když to koli unás bývá,
mámy přieliš dosti piva.
Ale, vám miesto sniedanie
dadie. políček za ranie.
Však ste jedno, za ranie sytí,
bývajíce vždycky biti.
Miesto jedenie oběda
kyjevá rána přisedá.“
A když žák přesta mluvenie,
dvořák vece: „Toho nenie!"
Okřiče se naň hněvivě
a řka: „Žáku, mluvíš křívě,
bychom byli hladoviti
u dvora a kyjem biti.
Ach, přehubená partéko,
i co jest tobě řeči této
o nás mluviti třeba,
sám nejsa nikdy syt chleba?
Co dobrého do vás, žáci?
Však ste vy hubení žebráci,
jenž tečete dóm od domu,
hekajíce a chtiece tomu,
by vám dali jíchy mastné.
Auvech, vaše bydlo strastné!
Tuť vám dadie partéku režnú
a s tiem vás pesky vyženú.
Pakli již na vaše ščestie
vám dadie v některém miestě
jíchy nemastné a málo,
vej, kak se vám dobře stalo!
Již se vše zdálo po vóli.
S tiem pak běžíte do školy,
a to s velmi dobrú myslí,
mniec, byšte; na hody přišli.
Tuť vás pak starší omýtie,
i chléb i jíchu vám vzchytie
a to všecko zjedie sami.
Jmúť se vás bíti metlami,
budúť se nad vámi mstíti;
hněvy, nejsúc dobře syti.
Ach, toť vám psota nehovie!
Slýchalť sem dávné príslovie,
žeť žákóm draho vařenie.
Protož ty nechaj svářenie
se mnú, nebť já také vědě
praviti o vašiej biedě,
což vy jie máte, žáci.
Ale my, panici dvořáci,
když již za stolem sedem,
inhed na se lúčiemy chlebem.
Myť nic nešetřímy toho,
neb ho mámy přieliš mnoho.
Tuť nám dadie jiesti dosti.
Pakliže pro jiné hosti
nás kuchaři zapomanú,
inhed já od stola vstanu
i běžím tam sám k kuchyni:
dadieť mi dosti zvěřiny –
pakli nenie, ale kaše.
Toť jest vše útěcha naše,
žeť jí ukydá druh druha
a tudy nás mine túha.
Někdy sé vladař v mě vpeří
a mě svú holí udeří
v pleci nebo v hlavu ranú.
Inhed já odběhnu v stranu,
tohoť nikakž nenechají,
od mateřeť mu nalaji;
kromě leč by byla hluchá,
tožť jiej nepovzní u ucha.
Když pak bude po večeři,
což nás koli dvorské sběři,
béřemy se dolóv s hradu
a netrpiece v ničemž hladu.
Ale vy, žáci nebožátka!
Ach, že vás jest vaše matka
těžce nosivši v životě
přirodila k takéj psotě!
Já sě tomu velmi divi,
že šte jedno bitím žívi.
Však vás za obyčej tepú,
jednak burcují, jednak svlekú,
vymyšlujíc muky nové,
o vy kaziec metly březové.“
Netaže toho dořeci,
žák se chtieše hněvy vztéci
a řka: „Vy, podkoní hubení,
však ste vy tak zahubeni,
U vás jsú zakrsaly kosti,
pro psotu nemohúc rósti.
Source: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, ed. Bohuslav Havránek, Josef Hrabák et al (Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957), pp. 335-348 (this extract on pp. 335-340). [Satiry (includes the rest of the poem to line 490).]