Závišova píseň

Table of Contents

Závišova píseň (also known as Jižť mne všě radost ostává) was written towards the end of the fourteenth century and is considered to be one of the finest and most sophisticated poems written during the flowering of secular love poetry which took place in the latter half of that century (other notable examples are Ztratilať jsem milého, which is unusual in that it is written from the woman's point of view, Slovce M and Dřěvo sě listem odievá).

This new lyric form seems to have arisen among the educated classes of the time and, to an extent, among the nobility. The influence of Provençal lyric poetry is detectable in the use of the familiar tropes of courtly love, respect and honour for women, chivalry, etc. The poems are often written in the form of a monologue describing the author's awakening feelings of love, and also his or her sadness and longing at the loved one's absence (or, in some cases, inaccessibility). Protestations of eternal love and faithfulness frequently follow. 

The author of Závišova píseň is considered by some to be the liturgical composer Záviš ze Zap (c. 1350–1411), although this attribution was controversial for much of the 20th century. More recently, the musicologist Hana Vlhová-Wörner has written an important essay (Záviš, autor liturgické poezie 14. století) that provides strong evidence that Záviš ze Zap was indeed the same Záviš who wrote Závišova píseň.

 

Zawiſſonis canto de amore m<un>diali

[396b] Gyzt mne wſſe radoſt oſtawa,
gyzt me wſſe vtiechi ſtanu.
Srdcze w tuzebnoſti w krwi plawa, 
to wſſe pro mu milu zadnu.
Swyma zraki ſkrzie oczko 
ſylniet ſtrziele w me ſrdeczko.
Bydlymt v plamen[n]e tuze, 
muoy ziwot w tuhach nemaha.
To wſſe gegie kraſa draha
ſylniet mie k tomu popuzie.
Srdcze boly,
ſylnie we krwi plawa[ge]
y zadage,
zadna, w te miloſti, acz ſie moze ſtati.
Iat nikoli
zyw nebudu na dluzie 
w te tuzie,
kdyzt ſie zmilitka neraczi ſmilowati.
Tuhat mie po nie, kdyzt na ni zpomanu,
dyw, zet kdy neſpla<n>v,
omdlege w tuhách ſtanu.
Ya pro ni w me mladoſti žaloſtiwe zahynu. 
Tot me neſſtieſtie, ze bywſie w radoſti
y mam ſmutka doſti.
od newierne miloſti.
Ach, zaloſti! Chodím ſmútny, wzdichage pro mu newynu. 
Gizt me zpiewanie 
przeſtane nynie.
Picztez mie, panny y wi ſſlechetne panie,
zet my geſt zahynuty pro milowanie.
Sluneczko wzchodi
zarzie wichodi,
ma zmilitka w mem ſrdeczku wewody.
Sylniet my na me miſly vſſkody,
acz ſie zadna neſmiluge.

Bich miel na wſſem ſwietie koho, 
genz by mi pomohl tuziti, 
miel bych vtieſſenie mnoho, 
chtielt bich mu ſ wieru ſluziti.
lakozto Fenix oheň nyety,
tu kdez chcze ſwu mladoſt wziety, 
w ohnyt wzhorzi w ſylne moczi: 
takez muoy kwietek zaduczi, 
tužebný plamen horuczy 
w ſrdczy nyeti we dne w noczi.
Z me mladoſti 
genz ſrdczi tuhy przegi 
[a] neſmiegi
pro zle, lidy ſtrach nykomemu zgewiti.
W teit zaloſti,
genz gy noſſym na vtrobie,
[a] we mdlobie,
naykraſſie zadna, pro tie mi zahinuti.
Zboznit ma radoſt a ya w tuhach wadnu,
to wſſe pro zadnu mu.
Sam ſebu nycz [397a] newladnu,
yuz pohrziechu nemamt nikdy nyzadneho vtieſſenie.
Tot geſt ma nuze, ach hrozny oſude, 
ktoz tebe nezbude,
tent zaloſti nabude.
W ſrdeczku, zadna, pro tie ja mam tuzebne miſſlenie, 
meho tuzenie
nemam vmenſſienie.
Pycz mne powietrzie, pycz mne wſſeczko ſtworzienie, 
karbunculus, zaffier y wſſe drahe kamenie, 
ſluneczne wieczy 
y wſſe na ſwietie. '
Pycz mne lilium, pycz ruozie y kwietie, 
chczet my ma zmilitka moy zywotek odgety,
acz ſe neraczy ſmilowaty.

Orel dywnu waſſny miewa,
ſwe diety w ſlunczy ohrziewa
y tut gie w te horkoſti miewa,
dawt gym w ſluncze hledieti.
Kterez yaſnie wzrzieti nemoz 
w ſluncze, tot ſobie neſpomuoz, 
yhned ge z hniezda wywrati.
Takym orlem nazywam gy,
pro nyzt ſrdczem w tuhách lkagy,
ſtrach mne, zet my ziwot ztrati.
Ach, me oczko, 
ma vtiecho,
ma radoſt y ſwietloſt, 
zadna, ſwietyz, yaſniet wzezrzity.
Me ſrdeczko
ſe leka bez przeſtanie
ſpadenie,
yakozto orliczek ſpadna, tut mu geſt ſtrach myety; 
yakozto lew když koly ſwym hlaſſem zupie,
ſwe dietky wykupie,    
yhnedt gich ſmrt odſtupy,
ya take, boge ſe ſmrti, zadam promluwenie.
Labut, dywny ptak, zpiewa-te vmierage,
take ya, ſmutny zak,
vmrut w tuhach zpiewage
pro mu milu zadnu, když ſe neraczy ſmilowati nade mnu. 
Ach, auwech, ma milá, 
gyz ſy mie vmdlila.
Geſſtie by mie od ſmrty wykupila,
by ſe mnu gedinke ſlowcze promluwila.
Sluneczko ſtkwuczie, 
ruozie ſwietlucze,
ſrdcze y tielo dawagi w twoge rucze, 
duſſy mu poruczegy bohu myle<m>u,
acz mne neraczyſs ziwity.

Source: Jaroslav Porák, Chrestomatie k vývoji českého jazyka (13.–18. století) (Praha: SPN, 1979), p. 115-118. MS: Rukopis Třeboňský (A4, fol. 396b–397a).

Závišova píseň

Jižť mne všě radost ostává
jižť mé všě útěchy stanú.
Srdce v túžebné krvi plavá: 
to vše pro mú milú žádnú.
Svýma zraky skrzě očko
sílněť střielé v mé srdéčko,
bydlímť u plamennéj túzě.
Muoj život v túhách nemáhá:
to vše jejie krása drahá
sílněť mě k tomu připúzie.
Srdce bolí, 
silně ve krvi plavaje 
i žádaje,
žádná, tvé milosti, sě móže státí.
Jáť nikoli
živ nebudu na dlúzě
v té túzě,
kdyžť sě zmilitká neráči smilovati.
Túhať mě po nie, kdyžť na ni zpomenu,
div, žeť kdy nesplanu,
omdleje v túhách stanu:
já pro ni v mé mladosti žalostivě zahynu.
Toť mé neštěstie, že byvše v radosti
i mám smutka dosti 
od nevěrné milosti.
Ach, žalosti! Chodím smutný vzdýchaje pro mú nevinu. 
Jižť mé zpievanie 
přěstane nynie,
pyčtež mne panny i vy, šlechetné panie, 
žeť mi jest zahynúti pro milovánie.
Slunéčko vzchodí
zářě vychodí,
má zmilitká v mém srdéčku vévodí, 
sílněť mi na mé mysli uškodí, 
ač sě žádná nesmiluje.

Bych měl na všem světě koho, 
jenžť by mi pomohl túžiti, 
měl bych utěšenie mnoho,
chtělť bych mu s věrú slúžití.
Jakož fénix oheň nietí, 
tu kdež chce svú mladost vzieti
v ohniť vzhoří v silné moci
takéž muoj kvietek žádúcí 
túžebný plamen horúcí 
v srdci nietí ve dne v noci.
Z mé mladosti 
jenž srdci túhy přěji 
a nesměji
pro zlých lidí strach nikomému zjeviti.
V tejť žalosti,
jenž ji nosím na útrobě 
a ve mdlobě,
najkraššie žádná, pro tě mi zahynúti.
Zbožnýť má radost a já v túhách vadnu, 
to vše pro mú žádnú; 
sám sebú nic nevládnu,
juž pohřiechu nemámť nikdy nižádného utěšenie. 
Toť jest má núzě, ach hrozný osude, 
ktož tebe nezbude
tenť žalosti nabude.
V srdéčku, žádná, pro tě já mám túžebné myšlenie.
Mého túženie
nemám umenšenie:
Pyč mne povětřie, pyč mne všecko stvořenie, 
karbunkulus, zafier i vše drahé kamenie, 
slunce přěstkvúcie 
i vše na světě,
pyč mne lilium, pyč mne ruože i kvietie,
chceť mi má zmilitká mój živótek odjieti,
ač sě neráči smilovati.

Orel divnú vášni mievá, 
své děti v slunce obrátí, 
tuť je v té horkosti zhřievá, 
davť jim v tu světlost hleděti.
Kteréž jasně vzřieti nemóž 
v slunce, toť sobě nespomóž
ihned je z hniezda vyvrátí.
Takým orlem nazývám ji, 
pro nižť srdcem v túhách lkají, 
strach mne, žeť mi život ztratí.
Ach, mé ocko, 
má útěcho, má radost!
Pro světlost,
jíž má najkrašší svieti, mosím túžiti.
Mé srdéčko
sě leká bez přěstánie
spadenie,
jakožto orlíček spádná, tuť mu jest strach mieti.
Jakožto lev, když koli svým hlasem zúpie,
své dietky vykúpi,
ihnedť jich smrt odstúpi,
já také boje sě smrti žádám promluvenie.
Labuť, divný pták, zpievá umieraje, 
také já, smutný žák
umruť v túhách zpievaje
pro mú milú žádnú, když sě neráči smilovati nade mnú,
Ach, auvech, má milá, 
již si mě umdlila!
Ještě by mě od smrti vykúpila, 
by se mnú jedinké slovce promluvila.
Slunéčko stkvúcie, 
ruože světlúcie,
srdce i tělo dávají v tvoje rucě, 
duši mú porúčějí bohu milému, 
ač mne neráčiš živiti.

SourceVýbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, ed. Bohuslav Havránek, Josef Hrabák et al (Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957), p. 394-396. [Milostná lyrika.]