IV: Poutník uzdy a bryllí dostal (The Pilgrim is Bridled and Bespectacled)

KAPITOLA IV.

POUTNÍK UZDY A BRYLLÍ DOSTAL

To já slyše, zhrozím se; a co sem to k hříchu za tovaryše dostal, sobě myslím. První onen (tak sobě to mysl má rozbírala) o jakés uzdě mluvil, tento se Mámením jmenuje, královnu svou Marností mi (ač neopatrným tuším vybleknutím) jmenoval: co pak to?

A když já tak mlče a sklopě oči jdu a nohami nechtivě jaksi pokračuji, Všezvěd: "Co, vrtochu?" di, "tušímť se nazpět chut dělá?" A než já co odpovím, anť mi na krk uzdu jakous vhodí, jejíž udidla pojednou mi se do ust vklouzla; a on: "Nu, již mi povolně půjdeš," dí, "kams začal."

UZDA VŠETEČNOSTI. I pohledím sobě na tu uzdu, a aj, sšitá byla z řemení Všetečnosti, a udidla její byla z železa Urputnosti v předsevzetích, a porozuměl sem, že k prohlédání světa ne jako prvé dobrovolně půjdu, ale těkavostí a neukojitedlností mysli své násilně tažen budu.

BRYLLE MÁMENÍ. Vtom druhý vůdce z druhého boku: "A já tobě tyto oculáry," dí, "daruji, skrze něž se na svět dívati budeš." I vstrčil mi brylle na nos, skrze něž já hledě, hned všecko před sebou jinak vidím. Měly zajisté tu moc (jakž sem potom mnohokrát zpruboval), že skrze ně hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká; malá veliká a veliká malá; mrzutá krásná a krásná mrzutá; černá bílá a bílá černá etc. se zdála. I porozuměl sem, žeť sobě nezle Mámení říkati dá, když takové brylle dělati a lidem vstavovati umí.

SLOŽENÉ Z DOMNĚNÍ A ZVYKU. Byly pak brylle ty, jakž sem potom vyrozuměl, z skla Domnění vykroužleny; a rámcové, v nichž byly ufasované, byli z rohu, jenž Zvyk slove.

Vstrčil mi je pak, na mé štěstí, křivě jaksi: takže mi plně na oči nedoléhaly, a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti sem mohl. Čemuž sem rád byl a sám v sobě myslil: Ač ste mi usta sevřeli a oči zastřeli, věřím však svému Bohu, že mi rozumu a mysli nesvážete. Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak vlastníma očima aby se nehledělo.

Vysvětlivky k textu:

k hříchu: na neštěstí;
vrtochu: vrtošivče, nerozhodný člověče;
anť: již;
ufasované: zasazeny;
čistě přirozeně: zcela pravdivě.

CHAPTER IV

THE PILGRIM IS BRIDLED AND BESPECTACLED

Hearing this, I was horrified at the thought of what fine companions I had acquired. One of them (I mused) had made mention of a bridle. The other was named Delusion. He spoke of his Queen as Vanity (although that seemed to have been an unguarded slip of the tongue). What next?

2 Accordingly, as I walked on in silence, with downcast eyes and unwilling, halting steps, Searchall exclaimed: "How now, you weathercock, I suspect you are minded to turn back!" Before I had time to answer, he threw a bridle over my neck, the bit of which slipped quickly into my mouth. He remarked at the same time: "Now you will be more willing to persevere in what you have begun."

3 THE BRIDLE OF VANITY. I examined the bridle and found it was made of the headstall of Curiosity, the bit having been forged of the steel of Tenacity in undertakings. Then I understood that I should no longer journey through the world of my own will, as I had intended, but should be forcibly driven on by my mind's curiosity and my insatiable thirst for knowledge.

4 Just then Delusion on the other side remarked: "For my part, I present you with these glasses through which you must examine the world." After he fixed the glasses on my nose, everything immediately assumed a changed aspect. For they had the power (as I have tested many times afterwards) of making distant objects appear near and the near distant, of the small large and the large small, of the ugly things beautiful and the beautiful ugly, of the black white and the white black, and so on. Hence, I realized that it was not without good reason that he was called Delusion, since he could make and impose such glasses upon mankind.

5 GROUND FROM ASSUMPTION AND HABIT. As I learned later, the lenses were ground from the glass of Assumption, and were set in horn-rims called Habit.

6 Fortunately, he placed them askew on my nose, so that they did not fit me properly and did not prevent me, when I raised my head, from looking under them and thus seeing things in their proper, natural aspect. This gladdened me, and I thought to myself: even though you stop my mouth and cover my eyes, yet I trust God that you will not be able to restrain my reason and my mind. I will go and see what kind of world this is that my Lady Vanity desires us to examine in her own fashion, but forbids us to look at with our own eyes!