KAPITOLA XXVII.
SLÁVA SLOVOUTNÝCH V SVĚTĚ
FAMA FERME VULGI OPINIONE CONSTAT. "Mezitím, kteří se tu dobře chovají (řekl dále tlumočník) aneb sobě toho sic zasluhují, má paní Fortůna jiný na to prostředek, jak je nesmrtedlností poctiti." "I jak to medle?" řekl sem, "toť jest slavného něco, nesmrtedlným učiněnu býti: medle ukažte mi to." I obrátí mne Všezvěd a ukáže mi na témž palácu k západní straně vyšší ještě plac aneb výstupek, také pod čirým nebem, kamž z tohoto nižšího schodek a dole při něm dvérka byly, a u těch seděl jakýsi, plno v sobě ze všech stran očí a uší mající, až potvorno (jmenovali ho Censuram vulgi, Všesudem), jemuž se každý, kdo na plac Pověsti chtěl, nejen opovědíti, ale i všecky své věci, pro něž se nesmrtedlnosti hodným býti nadával, ukázati a k rozvážení odevzdati musil. Bylo-li v činech jeho co zvláštního a neobyčejného, dobrého nebo zlého, puštěn byl zhůru: pakli nic, dole zanechán. Dostávalo se pak tam, jakž sem znamenal, nejvíc lidí z stavu vrchnosti, bojovníků a učených; z stavu nábožníků, řemeslníků a domovního méně.
INDIGNIS QUOQUE CONFERTUR, HEROSTRATUS. Mrzelo mne pak velice, že tak mnoho zlých (loupežníků, tyranů, cizoložníků, vrahů, paličů etc.) jako dobrých tam pouštěli. Nebo sem rozuměl, že to nemůže než převráceným lidem v nectnostech posilou býti; jakož se i trefilo, že jeden přišel, nesmrtedlnosti žádaje, a tázán byv, co nesmrtedlné památky hodného způsobil, odpověděl: že co nejslavnějšího v světě věděl, zkazil, naschvál chrám, na nějž sedmnáctero království tři sta let práci a náklady vedlo, zapáliv a jednoho dne v rům položiv. I užasl se ten Censura té hanebné opovážlivosti, a pustiti ho tam, za nehodného soudě, nechtěl. Ale přišla paní Fortůna a pustiti ho kázala. Kterýmž příkladem posileni jsouc jiní, lecos hrozného, co spáchali, vyčítali: tento, že co nejvíc mohl, lidské krve vylil; jiný, že nové rouhání, jak by se Bohu zlořečiti mělo, vymyslil; jiný, že Boha na smrt odsoudil; jiný, že Slunce z oblohy strhna, do prostřed propasti pohřížil; jiný, že nové tovaryšstvo paličů a mordéřů, skrze něž lidské pokolení tříbeno bude, začal etc., a byli všickni napořád zhůru pouštíni; což, pravím, velmi mi se nelíbilo.
MARNOST POVĚSTI. Vešel sem však za nimi tam, a aj, tu hned je jakýsi také paní Fortůny uředník, jménem Fama aneb Pověst, přijímal, jehož nic nebylo než usta. Jak zajisté dolní ten plný očí a uší, tak tento plný ze všech stran ust byl a jazyků, od nichž nemalý se hluk a zvuk rozcházel: a milý ten immortalitatis candidatus ten odtud užitek měl, že tím křikem jméno jeho sem a tam rozvolávalo. Ale na to když sem bedlivě pozoroval, spatřil sem, že se o každém tom udělaný pokřik zase pomalu tišil, až i utichlo všecko a něčí jiného zníti začala. "I jakáž to nesmrtedlnost?" řekl sem. "Však každý téměř trošku pobuda, hned zase z očí, ust a mysli lidem vypadá." Odpověděl tlumočník: "A tobě pak všecko málo. Nu, podívej se na tyto aspoň."
DO HISTORIÍ SE DOSTATI JAKÁ ČAČ? Takž ohlédna se spatřím sedící malíře, ani po některých tu hledíce je kontrfektují; a ptám se: "Proč to dělají?" Odpověděl: "Proto, aby to ne tak jako zvuk hlasu mizelo a míjelo: těch již památka nepřestane." I hledím, a aj, každého vykontrfektujíc vyhodí rovně jako jiného do rokle, obrazu toliko tu nechávají, a aby ode všech spatřován býti mohl, na žerdi vystrkují. "Ach, jakáž to nesmrtedlnost?" řekl sem. "Však pak se tu jen papíru a černidla jménem jejich přelíčeného nechává, sami jako jiní bídně hynou! ale šáleníť jest to, milý Bože, šálení. Nebo co mi po tom, že sobě mnou někdo papír našmaruje, a se mnou se zatím kdo ví co stane? Nic o tom nesmýšlím." Tlumočník to slyše, ztřeštěných mi nadá, a co je po mně na světě s takovými všechněm jiným odpornými rozumy, ptá se.
I V HISTORIÍCH FALŠE MNOHO. Mlčel sem tedy: a aj, v tom novou faleš uhlédám. Něčí kontrfekt, jejž sem živého krásného a spanilého viděl, přepotvorný byl; jinému na odpor mrzutému vidím, že co nejkrásnější kontrfekt mohli, udělali; některému postavili dva, tři, čtyry obrazy, a každý byl jinakší: až mi té na díle nedbalosti, na díle nevěry malířů těch hněvno bylo. Spatřím také i marnost toho. Nebo prohlédaje ty obrazy, vidím jich mnoho zašlých, zaprášených, zpráchnivělých, zhnilých, že málo aneb zprosta nic znáti bylo; některých na hromadě pro jiné viděti nebylo, žádný téměř na ně nikdá nehleděl: tožť ta sláva!
VYZDVIŽENÉ PAMÁTKY TAKÉ HYNOU. Mezitím přicházela Fortůna a kázala některé ty, nejen staré a vetché, ale i nové čerstvé kontrfekty dolů házeti; a já sem porozuměl, že jakož ta milá nesmrtedlnost sama z sebe ničímž jest, tak i pro bláznovou jakousi Fortůny vrtkavost (an jednák na svůj hrad přijímala, jednák vyhazovala) není se čím ubezpečiti: čímž sem sobě ji i s jejími tu dary tím víc zošklivil. Nebo tytýmž způsobem jinde po hradě se procházejíc, s syny svými zacházela, rozkošníčkům rozkoší a boháčům bohatství jednák přidávajíc, jednák ujímajíc, a ledakdys nenadále všecko odjímajíc a ven z hradu vystrkujíc.
SMRT VŠECKO PŘEDCE HUBÍ. Ovšem pak Smrt mi hrůzy přidávala, kterouž sem i tu na hrad docházeti a jednoho za druhým odklízeti viděl: ale nejednostejným spůsobem. Na bohaté střílela obecnými šípy, aneb přiklekajíc řetězy těmi zaškrcovala a zadušovala; rozkošníčkům nasýpala do lahůdek jedu; slavné zhazovala, aby hlavy lámali, aneb je skrze kordy, ručnice, tulichy proháněla, každého teměř neobyčejným nějakým způsobem z světa provoděci.
Vysvětlivky k textu
Fama ferme vulgi opinione constat: sláva záleží téměř jen v mínění lidu;
Censuram vulgi: soud lidu;
nadával: domníval;
Indignis quoque confertur: dostávají se jí také nehodným;
Herostratos z Efezu zapálil r. 356 chrám Artemidin v Efezu, jeden ze sedmi divů světa. - Kdo je míněn dalšími slavnými, vykládají okrajové poznámky ve vydání 1631;
lidské krve vylití: Alexander Veliký, Jul. Caesar, vévoda z Alby, krutý pán Nizozemí r. 1567 - 1572;
nové rouhání vymyslil: Arius, zakladatel ariánství v IV. stol. po Kr.;
Boha odsoudil: Pilát;
Slunce z oblohy strhna, do prostřed propasti pohřížil: Koperník, tvůrce názoru heliocentrického;
nové tovaryšstvo založil: Lojola;
immortalitatis candidatus: kandidát nesmrtelnosti;
čač: cetka;
kontrfektují: vypodobují;
našmaruje: počmárá;
nevěry: nespolehlivosti;
zprosta: docela;
památky: monumenty, památníky.
CHAPTER XXVII
THE GLORY OF THE FAMOUS IN THE WORLD
FAMA FERME VULGI OPINIONE CONSTAT. Moreover, those who behave well here," continued my interpreter, "or otherwise deserve it, are honored by Dame Fortune in still another fashion, namely, by immortality." "Really?" I exclaimed; "that is indeed a glorious thing, to be made immortal. Show me how." Thereupon, Mr. Searchall turned me around and pointed out to me a still higher place or eminence on the western side of the palace, also under the open sky and accessible by means of steps, at the foot of which was a small door, at which sat a man (called Censor vulgi, Mr. Judgeall), who had, grotesquely enough, eyes and ears all over his body, and everyone desiring entrance to the Hall of Fame was obliged not only to report to him, but likewise to produce and deliver for his verdict all those claims by which he deemed himself worthy of immortality. If his deeds comprised anything remarkable or extraordinary, whether good or bad, he was permitted to go up; if not, he was left below. Most of those who were admitted, as I observed, were members of the governing, military, and the learned classes; while the religious, the artisan, and the domestic classes were represented by a smaller number.
2 INDIGNIS QUOQUE CONFERTUR, HEROSTRATUS. I was much irritated to observe that as many wicked men (such as robbers, tyrants, adulterers, murderers, and incendiaries) were granted admittance as good persons. For I felt that this could but result in the encouragement of the perverse in their vices; thus, for instance, one came requesting immortality, and when asked what deed worthy of immortal memory he had done, he answered that he had purposely destroyed the most famous object in the world he knew, a temple which had been constructed by the toil and treasure of seventeen kingdoms during a period of three hundred years. He had burned it down and had reduced it to ruins in a single day. Even the Censor was astonished at such shameful vandalism and at first refused him admittance, deeming him unworthy. But Dame Fortune came and ordered that he be admitted. This example encouraged others who came and expatiated upon the many horrible crimes which they had committed; one that he had shed so much human blood as he could; another, that he had invented a new blasphemy wherewith to revile God; another, that he had sentenced God to death; another, that he had pulled the sun from the sky and had plunged it into an abyss; another that he had organized a new band of incendiaries and murderers for the purging of the human race, and all these were forthwith admitted to the upper hall; this as I have said displeased me greatly.
3 VANITY OF FAME. I passed through the door after these people and beheld there another official of Dame Fortune, Fame by name, who received the would-be immortals. She consisted entirely of mouths. As the official below was full of eyes and ears, this one was entirely covered with mouths and tongues from which issued not a little noise and sound, the benefit derived therefrom by the precious candidates for immortality consisted in having their names, by means of Fame's cries, made known far and wide. But when I investigated the matter closely, I perceived that the clamor made about each new arrival gradually subsided until it died down altogether, and somebody else's name was taken up. "What kind of immortality is this," I remonstrated, "when each man's glory persists only momentarily in the eyes, mouths, and minds of humankind, and then ceases altogether?" "Nothing seems to be enough for you," my interpreter replied, "at least, look at these, then!"
4 IS IT NOT FUTILE TO ENTER INTO HISTORY? I turned around and perceived that some painters, sitting and looking at a few of these men, were painting their portraits. I inquired why they were doing so. My interpreter explained: "This is done in order that their memory may not wane and cease as the sound of the voice does; the memory of these men will endure forever." I looked and behold! All these people who had their portraits painted were thrown out into the abyss just like all the rest; only their portrait remained behind. Thereupon, these pictures were hoisted upon a staff, so that they could be seen by all. "What sort of immortality is this," I expostulated again; "for in truth nothing but the paper and the paint bearing the name of their likeness remains, while they themselves perish as miserably as the rest! This is deceit, by God, nothing but deceit! What do I care whether somebody has daubed my likeness on a piece of paper when in the meantime who knows what has become of me? I care nothing for it!" Hearing this, my interpreter roundly scolded me for being a crack-brained idiot and insisted that a man of such generally contrary notions had no place in the world.
5 MUCH FALSEHOOD IN HISTORY. Thereupon, I relapsed into silence. Then I espied another falsehood. The portrait of one, whom I had known in life to have been handsome and splendid, was most hideous; while another, who had been ugly, was as beautiful as the painters could make him; of some, they painted two, three, or four portraits, each different; so that I was angered partly at the carelessness and partly at the lack of fidelity of the painters. Moreover, I became aware of the futility of this. For examining these pictures, I found many of them black with age, dusty, decaying or rotting, so that very little or nothing at all could be discerned in them; there were such heaps of them that one could not be seen for another, so that they were scarcely ever examined by anyone; such, then, was glory!
6 ERECTED MEMORIALS ALSO PERISH. Meanwhile, Dame Fortune would come and order not only old and decayed, but even new portraits to be thrown out; I realized that this precious immortality was not only of no intrinsic worth, but also depended entirely upon the senseless whim of Dame Fortune (who either admitted the portraits to her castle or ordered them thrown out); and beyond that there was nothing of which one could be certain; this made her and her gifts so much the more odious to me. For she treated all her sons, as she walked about the castle, in the same manner, augmenting or diminshing the pleasures of the voluptuaries or the wealth of the rich, but likewise suddenly taking it all away from them and turning them out of doors.
7 DEATH AT LAST ANNIHILATES ALL. Likewise Death, which I noticed appearing at the castle and removing them one by one, although not all in the same manner, increased my terrors. The rich she brought down either by her ordinary arrows, or, kneeling, she strangled and suffocated them with their chains; the voluptuaries she dispatched by mixing poisons with their dainties; the famous she hurled down from their seats and broke their necks or dispatched them with rapiers, muskets, or daggers, almost every one of them being sent out of the world in some such violent manner.
Notes
Fama fermè vulgi opinione constat: Glory merely depends on the opinions of folk.
Indignis quoque confertur: Glory is granted even if unmerited
Fama ferme vulgi opinione constat: sláva záleží téměř jen v mínění lidu
Censuram vulgi: soud lidu
nadával: domníval
Indignis quoque confertur: dostávají se jí také nehodným
Herostratos z Efezu zapálil r. 356 chrám Artemidin v Efezu, jeden ze sedmi divů světa. - Kdo je míněn dalšími slavnými, vykládají okrajové poznámky ve vydání 1631
lidské krve vylití: Alexander Veliký, Jul. Caesar, vévoda z Alby, krutý pán Nizozemí r. 1567 - 1572
nové rouhání vymyslil: Arius, zakladatel ariánství v IV. stol. po Kr.
Boha odsoudil: Pilát
Slunce z oblohy strhna, do prostřed propasti pohřížil: Koperník, tvůrce názoru heliocentrického
nové tovaryšstvo založil: Lojola
immortalitatis candidatus: kandidát nesmrtelnosti
čač: cetka
kontrfektují: vypodobují
našmaruje: počmárá
nevěry: nespolehlivosti
zprosta: docela
památky: monumenty, památníky
Fama fermè vulgi opinione constat: Glory merely depends on the opinions of folk
Indignis quoque confertur: Glory is granted even if unmerited