KAPITOLA X.
POUTNÍK STAV UČENÝCH PROHLÉDÁ, NEJPRV VEŘEJNĚ.
I řekl ke mně vůdce můj: "Již já mysli tvé rozumím, kam tě táhne: mezi učené s tebou, mezi učené, to pro tebe vnada, to lehčejší, to pokojnější, to mysli užitečnější život." "Ba, tomuť jest tak," dí tlumočník. "Nebo co rozkošnějšího býti může, jako aby člověk, nechaje a nedbaje hmotného toho těla kvaltování, s samým všelijakých ušlechtilých věcí zpytováním zacházel? Toť vpravdě jest, což smrtedlné lidi nesmrtedlnému Bohu podobné a teměř rovné činí, aby jako vševědoucí byli, co na nebi, na zemi, v propastech jest, neb bylo, neb bude, všecko stíhajíce, všecko znajíce; ač ne všechněm v jednostejné dokonalosti, pravdať jest, toho se dostává." "Veďtež mne tam, proč meškáte?" řekl sem.
TUHÝ NAPŘED EXÁMEN. I příjdeme k bráně, kterouž mi Disciplinam jmenovali: a ta byla dlouhá, uzká a tmavá, plná zbrojných strážných, kterýmž se každý, kdo do ulice Učených chtěl, opovědíti a průvodu žádati musel. I viděl sem, že houfové lidu, zvláště mladého, přicházeli a byli hned na rozličné trpké exámeny bráni. Nejprvnější exámen při každém byl, jaký měšec, jaký zadek, jakou hlavu, jaký mozek (což z vozhera soudili) a jakou kůži přináší. Byla-li hlava ocelivá a mozek v ní ze rtuti, zadek olověnný, kůže železná a měšec zlatý, chválili a hned ochotně dále vedli: neměl-li kdo toho paterého, aneb mu kázali zpět, aneb špatně tušíc tak na zdařbuh přijímali. I řekl sem divě se: "Co pak jim tu na tom paterém kovu záleží, že se tak pilně na to vše dobývají?" "Ba mnoho," dí tlumočník. "Nemá-li kdo ocelivé hlavy, rozpukne se mu; nemá-li v ní tekutého mozku, nebude z něho míti zrcadla; nemá-li plechové kůže, nevytrpí formací; nemá-li olověnného sedadla, nevysedí nic, roztrousí všecko; a bez zlatého měšce, kde by nabral času, kde mistrů, živých i mrtvých? Či mníš, že tak veliké věci darmo přicházeti mohou?" I porozuměl sem, kam se to směřuje, že se k tomu stavu zdraví, vtip, ustavičnost, trpnost a náklad přinášeti musejí; a řekl sem: "Takť se tedy opravdu říci můž: Non cuivis contingit adire Corinthum. Nekaždému se dřevu dostane býti fladrem."
NESNADNÉ A BOLESTNÉ K NIM VCHÁZENÍ. MEMORIA ARTIFICIALIS. I vejdeme dále do brány, a vidím, an každý ten strážný, jednoho neb více jich na práci vezma a s nim se veda, do uší mu cos dmýchá, oči protírá, nos a chřípě vyparuje, jazyk vytahuje a obkrajuje, ruce a prsty skládá a rozkládá, a nevím, co víc nedělá. Někteří se i hlav provrtovati a cos nalévati pokoušeli. Nad čímž tlumočník zděšeného mne vida: "Nediv se," řekl; "učení ruce, jazyk, oči, uši, mozek a všecky vnitřní i zevnitřní smysly jinakší než hloupý lidu obor míti musejí: protož se tu přeformovávají, a to bez práce a odpornosti býti nemůž." Vtom pohledím a spatřím, jak nebozí mnoho od toho přeformování dávati museli. Ne o měšci, než o kůži, jíž museli nastavovati, pravím. Tytýž zajisté pěst, rafije, ferule, metla na líci, na lebu, na hřbetě, pod sedadly se octla, až krvavou cedili, a teměř napořád prouhů, šrámů, modřin, mozolů plní byli. Což někteří vidouc, dřív než se jim dali, jen do brány nahlédnouc, coufali; jiní, formovatelům těm z rukou se vydrouc, zutíkali tolikéž. Menší jich počet dotrval, až na prostranno puštěni; až i já také, do toho stavu chut maje, formací tu sem, ač ne bez nesnadností a trpkostí, vystál.
HESLO KAŽDÉMU UČENÉMU DANÉ. Z brány když vycházíme, vidím, že každému tomu ponabroušenému cejch dávají, po němž by, že mezi učence přináleží, poznán býti mohl, kalamář za pás, za ucho péro a do ruky prázdnou knihu k shledávání umění: i dostal sem toho také. Tu pak dí mi Všezvěd: "Nu, již tu máme čtvero rozcestí, do filozofie, medicíny, juris prudentie a theologie: kam nejdřív chceme?" "Jak soudíš," řekl sem. On zase: "Dojděme nejprv na plac, kdež se všickni scházejí, aby se na ně zespolka podíval; potom auditoria po různu procházeti budeme."
I MEZI UČENÝMI NEDOSTATKY. I uvede mne na nějaký rynk, a aj, tu oblakové študentů, mistrů, doktorů, kněží, mládenců i šedivců! Z nichž někteří po hromadách se drželi, spolu rozmlouvajíc i disputujíc; jiní se do koutů tiskli, jiným z očí. Někteří (což sem dobře vyšetřil, ale sem jim toho tam mluviti nesměl) měli oči, a neměli jazyka; jiní měli jazyk, a neměli očí, někteří toliko uši, bez očí a jazyka etc.; takž sem porozuměl, že i tu nedostatkové přebývají. Vida pak já, že všickni tito odkuds vycházejí, a zase tam vcházejíce, jako včely z oule a do oule se motají, pobídnu, abychom také vešli.
VYPSÁNÍ BIBLIOTÉKY. Takž vejdeme: a aj, tu síň veliká, jíž sem ani konce neznamenal, a v ní po všech stranách plno polic, příhrad, škatulí a krabic, že by jich na sta tisících vozů neodvozil, a každá měla svůj nápis a titul. I řekl sem: "Do jakéž sme toto pak apatéky vešli?" "Do apatéky," řekl tlumočník, "kdež se lékové proti neduhům mysli chovají: a ta vlastním jménem bibliotéka slove. Pohleď, jací tu neskonalí skladové moudrosti!" Hledě tedy já, vidím učenců páteře přicházejících rozličně se okolo toho zatáčeti. Někteří, nejpěknější a nejsubtylnější vybírajíce, po kusu z nich vytahovali a do sebe přijímali, povlovně sobě žvýkajíce a zažívajíce. Já, přistoupě k jednomu, táži se, co to dělá? Odpověděl mi: "Prospívám." "A jaká v tom chut?" dím já. On zase: "Dokud se to v ustech žvýká, náhořkost neb nákyselost číti, potom se obrací v sladkost." "A nač pak to?" řekl sem. Odpověděl: "Lehčeji mi to přichází vnitř nositi a jsem tím jistší: a co užitku nevidíš?" I hledím na něj pilněji a vidím jej tlustého a tučného, barvy krásné, oči se mu jako svíce stkvěly, řeč byla pozorná a všecko při něm čilé. I dí mi tlumočník: "Ovšem pak tito."
NEŘÁD V ŠTUDOVÁNÍ. I pohledím, a aj, někteří tu velmi lakotně s tím zacházejí, pořád, co jim k rukám přišlo, do sebe cpajíce. Na něž pilněji hledě, nevidím nic, aby jim barvy, neb těla, neb tuku co přibývalo, kromě samého břicha odutí a rozecpání: a vidím, že co do sebe nacpali, zase to vrchem i spodkem nezažité z nich lezlo. Někteří z těch takových i v závrat upadali a s smyslem se pomíjeli; někteří od toho bledli, schli i mřeli. Což jiní vidouc, na ně sobě ukazovali, a jak nebezpečno s knihami (nebo tak krabicím těm říkali) zacházeti, sobě vypravovali; někteří prchali pryč; jiní, aby jen opatrně s nimi zacházeli, napomínali se. Protož toho do vnitř nepřijímali, než z předu i zadu pytlíků a mošen sobě navěsíc, do těch ty škatule (nejvíc, na kterých napsáno viděli Vokabulář, Dikcionář, Lexicon, Promtuarium, Florilegium, Loci communes, Postille, Konkordancí, Herbář etc., každý jak k své věci býti soudil) cpali: a ty nosíc, když co promluviti neb napsati bylo, z kapsí vytahovali a odtud do ust a péra brali. Já znamenaje to, řekl sem: "Tito tuším v kapsích umění nosí?" Odpověděl tlumočník: "Memoriae to subsidia; čis neslýchal?" Slyšel sem pak od některých ten způsob chváliti, že ti pry jen usezené věci vynášejí. A můžeť býti: než já sem jiné tu nepohodlí znamenal. Přihodilo se při mé přítomnosti, že někteří své škatule roztrousili, a některým, když jich poodložili, oheň zejma se popálil. Ach, jakého tu běhání, rukama lomení, naříkání, na retu volání! nechtěl žádný po tu chvíli víc disputovati, psáti, kázati; než zvěsa hlavu chodil, choulil se, rděl, u koho věděl, prosbou i penězi zase nádobíčko shledávaje: ješto, kteří vnitř zachystáníčko měli, takové příhody ne tak se báli.
ŠTUDENTI BEZ ŠTUDOVÁNÍ. Já mezi tím opět jiné spatřím, kteříž ani ne do kapsí sobě ty škatule dávali, než nosili do pokojíků kamsi: za nimiž vejda, vidím, ani pěkná na ně pouzdra strojí, rozličnými barvami líčí, někteří i stříbrem a zlatem obkládají, do polic pořádají a zase vytahujíc na ně hledí; pak zase skládají a rozkládají, přistupujíce a odstupujíce, sobě i jiným, jak to pěkně stojí, ukazují, vše povrchu; někteří také časem na titule, aby jmenovati uměli, nazírali. I dím: "Co pak tito laškují?" Odpoví tlumočník: "Milý brachu, pěkná věc jest pěknou míti bibliotéku." "I když se ji neužívá?" dím já. A on: "I ti, kdož bibliotéky milují, mezi učené se počítají." Já sobě na mysli: "Jako někdo kladiv a klíští hromady maje, a k čemu jich užívati nevěda, mezi kováře." Říci však toho, abych sobě něco neutržil, nesměl sem.
NEŘÁD V KNIH SPISOVÁNÍ. Než vyjdouc my zase na síň, uzřím já, že těch apatekářských nádob vždy víc a víc po všech stranách přibývá, a hledím, odkud je pak nosí? I vidím, že z jakéhos zastření: za kteréž já také vejda, spatřím mnoho soustružníků, ani teď jeden na druhého pilněji a křtaltovněji z dřeva, kostí, kamení a rozličných materií škatule ty formují, a mastí či dryákem naplníc, k obecnému užívání dávají. A tlumočník mi dí: "Tito sou ti chvály a všelikého zvelebování hodní lidé, kteříž nejužitečnějšími věcmi pokolení svému slouží, že pro rozmnožení moudrosti a umění žádné práce, žádného usilí nelitujíce, slavnými dary svými s jinými se sdělují." I udělá mi se chut podívati se, z čeho a jak se to (co tak dary a moudrostí nazval) dělá a strojí. A spatřím jednoho tuším či dva, kteříž vonná koření a byliny shledávajíce, krájeli, třeli, vařili, distillovali, rozkošné dryáky, lektváře, syrůpy a jiná životu užitečná lékařství strojíce. Naproti tomu jiné spatřím, že jen z jiných nádob vybírali a do svých překládali: a těch bylo na sta. I řekl sem: "Titoť vodu přelévají." Odpověděl mi tlumočník: "I tak se umění množí. Nebo zdaž se jedno a též jinák a jinák přistrojiti nemůž? A k prvnějším věcem vždy se něco přidati a přiopraviti můž." "A zkaziti také," řekl sem já s hněvem, vida patrně, že se faleš provodí. Některý zajisté, cizí nádobky dopadna, aby svých několik naplnil, rozřídil, jak mohl, leda pomyjí přiléváním; jiný zase přidáváním lecjakés matlaniny, třeba prachu a smetí, zahustil, jen aby se také nové zadělání zdálo. Mezitím nápisy nádhernější než onino přivěšovali, a nestydatě jako jiní dryáčníci každý své velebil. Kdež mi i divno, i hněvno bylo, že (jakž sem prv navrhl) řídký kdo vnitřní podstatu examinoval, než všecko napořád aneb aspoň bez rozdílu brali; a pakli kteří vybírali, jen zevnitřního křtaltu a nápisů hleděli. A tu sem porozuměl, čím to jest, že jich tak málo k vnitřní čerstvosti mysli přichází: nýbrž čím kdo těch léků více do sebe hltal, tím že se více dávil, bledl, vadl a chřadl. Spatřil sem pak převeliký díl milých těch dryáků, jimž se nikdý k žádnému lidskému užívání přijíti nedostalo, než jen molům a červům, pavoukům a mouchám, prachu a plesnivosti, naposledy smetným škřinkám a zadním koutům za podíl byly. Čehož bojíce se někteří, jak brzy dryák svůj dostrojili (ba někteří dřív, než strojiti dobře začali), hned po sousedech praefací, veršů, anagrammat prosíce běhali; hned patrony, kteříž by novým strojům jména a měšce půjčili, shledávali; hned titule a nápisy jak nejozdobněji líčili; hned rozličných figůr a kuprštyků květováním jak nejkadeřavěji premovali; sami to také lidem vstříc nosili, podávali a jako řka bezděk cpali. Ale viděl sem, že naposledy ani to již nepomáhalo: protože to přespříliš přemnoženo bylo. I litoval sem nejedněch, že mohouc čistý míti pokoj, beze vší potřeby a užitku, nýbrž v šanc sázením jména svého a se škodou bližních v to dryáčnictví se dávají. O čež když sem návěští dával, nenávist sem získal, jako bych obecnému dobrému překážel. Mlčím již, jak někteří z věcí naprosto jedovatých ty své confekty strojili: takže tak mnoho se trávenin jako lékařství prodávalo, a nelibě sem ten neřád nesl; ale nebyl kdo toho napraviti.
NEVOLE A RŮZNICE. Takž zase na plac Učených výjdeme: a aj, svády, různice, rvačky, shon mezi nimi. Řídký tu byl, kdož by s někým táhanice neměl: nejen mladí (což by se nedospělého věka drzosti přičísti mohlo), než i ti starci vespolek se drancujíce. Nýbrž čím kdo za učenějšího aneb sám sebe držel, aneb od jiných jmín byl, tím více různic začínal a na jiné vůkol šermoval, sekal, házel a střílel, až hleděti hrozno bylo; pochvalu a slovoutnost v tom sobě zakládaje. I řekl sem: "Ale což to pro milý Bůh? však sem já myslil, a takť mi od vás slibováno, že toto nejpokojnější stav jest: já pak tak mnoho různic nacházím." Odpověděl tlumočník: "Synu, nerozumíš ty tomu: však se to oni brousí." "Co brousí?" řekl sem. "An já rány vidím, a krev, a hněv, a vražedlnou jedněch k druhým nenávist. Však sem podobného nic v žádném stavu řemeslníků nespatřil." "Bezpochyby," řekl on, "oněch umění jsou řemeslná, otrocká, těchto svobodná. Protož čeho se oněm nedovoluje, aniž by se při nich trpělo, toho těmto plná svoboda." "Ale jak to řádem slouti má," řekl sem, "já nevím." Zbroj sic jejich na pohledění strašného se nezdálo nic. Nebo kopí, kordy a tulichy, jimiž na sebe sekali a bodli, koženní byli: jichž nedrželi v rukou, než v ustech. jedů pak jejich byla z třtin a písku, kteréž prachem vodou rozpuštěným nabíjejíce, papírovými štáfy na sebe házeli. Nic, pravím, to, po vrchu hledě, hrozného se nezdálo: já však vida, jak, když někdo mírně trefen byl, sebou trhal, křičel, vinul, utíkal, snadně mi porozuměti bylo, že to ne žert, než opravdový boj jest. Na někoho jich mnoho dotíralo, až všecko od mečů okolo uší břiňkalo, a kulí papírových jako krupobití naň padalo; někdo, statečně se bráně, obránil se a všecky odbůjce své rozehnal; jiný, ranami jsa přemožen, padl. A viděl sem tu neobyčejnou jinde ukrutnost, že ani poraženým již a mrtvým neodpouštěli, nýbrž tím víc a nelítostivěji na ně sekali a flekali, každý na tom, který se mu již nebránil, nejraději rekovství dokazuje. Někteří s sebou mírněji zacházeli, však hádky a nedorozumění prázdni nebyli. Nebo sotvá kdo co promluvil, aby mu hned jiný někdo naodpor nevstoupil, i o snih, bílý-li jest či černý; i o oheň, horký-li jest či studený, hadruňky byly.
VELIKÁ JEJICH ZAPLETENOST. Vtom se někteří v ty nesvornosti vkládali a ku pokoji raditi začali: čemuž sem já se zradoval. Povstala i pověst, že všecky rozepře k porovnání přijíti mají: a byla otázka, kdo to konati bude? Odpovědíno, že povolením královny Moudrosti ze všech stavů nejsoudnější vybráni býti mají, jimž se moc dá, aby vyslýchajíce odporných stran, při každé věci smysly rozeznání činili, a co pravějšího jest, vyhlašovali. I shluklo se nemálo těch, kteříž soudcové býti měli a chtěli: a shluklo se předně těch, kteříž mezi sebou pro smyslů rozdílnost různice měli, množství veliké. Mezi nimiž sem také viděl Aristotelesa s Platonem, Cicerona s Sallustiem, Scota s Aqvinatem, Bartola s Baldem, Erasma s sorbonisty, Rama a Campanellu s peripatetiky, Copernika s Ptolomeem, Theophrasta s Galenem, Husa, Lutéra a jiné s papežem a jezuíty, Brentia s Bézou, Bodina s Wierem, Sleidana s Suriem, Šmidlina s calvinisty, Gomara s Arminiem, Fratres Rosaeos s filozofastry a jiných bez počtu. Jimž když conciliatores žaloby a stížnosti, důvody a odvody co v nejkratší slova pojaté psané sobě podati poručili, oni takové haldy knih nakladli, že by k přehlédnutí jich šest tisíc let nestačovalo: žádajíce, aby to summovní smyslu jejich ponavržení na ten čas přijato bylo; dále pak potom, jak by potřeba ukazovala, šířeji svou vysvětlovati a provozovati aby jednomu každému plná svoboda zustávala. I začali nahlédati do těch knih: a kam kdo nahlédl, hned se odtud napiv, toho zastávati počal, a vznikly mezi pány ubrmany a smlouvci veliké roztržitosti, když ten toho, onen onoho zastával. A tak nespravíc nic rozprchli se; a učení k hadruňkům svým se navrátili. Čehož mi do pláče líto bylo.
Vysvětlivky k textu
veřejně: povšechně;
Disciplinam: učení;
z vozhera: z nosního výměšku (podle staré představy výměšku mozku);
špatně tušíc: špatné vyhlídky dávajíce;
formací: přetváření, vzdělání;
ustavičnost: vytrvalost;
trpnost: trpělivost;
Non cuivis contingit adire Corinthum: Ne každému se podaří dostati do Korinta, města bohatého a nádherného; Horatiův překlad řeckého přísloví;
Memoria artificialis: umělá paměť;
vyparuje: vyčišťuje;
obor: houf;
odpornosti: nepříjemnosti;
tytýž: často;
ferule: rákoska;
vydrouc: vytrhnuvše;
juris prudentie: práva;
zespolka: společně;
oblakové: zástupy;
šedivců: starců;
neznamenal: nezpozoroval;
páteře: řady;
nejsubtylnější: zde nejdůvtipnější;
číti: cítiti;
pozorná: jasná;
Vokabulář: Dikcionář a Lexicon, různé druhy slovníků;
Promtuarium: sbírka příkladů a citátů pro kazatele;
Florilegium: sbírka úsloví a obratů pro ty, kdož latinsky básnili;
Loci communes: sbírka citátů;
Postille: výklad epištol a evangelií;
Konkordancí: slovník biblický, zaznamenávající všechna místa: kde se vyskytují v bibli táž slova;
kapsí: brašen;
memoriae subsidia: pomůcky paměti;
usezené věci: uznané věci;
zejma se: vzňav se;
na retu: na pomoc;
po tu chvíli: od té chvíle;
nádobíčko: nářadí;
zachystáníčko: zásobičku;
zastření: místa za oponou;
křtaltovněji: ozdobněji;
dryákem (původně lék proti uštknutí, pak vůbec léky z utřených bylinných součástí);
lektváře (kašovité léky);
lékařství: léky;
též: totéž;
rozřídil: rozředil;
navrhl: podotkl;
řídký kdo, málokdo;
čerstvosti: svěžesti;
praefací: doporučujících předmluv;
anagrammat (básnické hříčky hlavně se jmény);
strojům: výtvorům;
titule a nápisy: bývaly v této době velmi obšírné, zastupujíce obsah i reklamu;
kuprštyků: mědirytin;
premovali: okrašlovali;
bezděk: proti vůli;
confekty (husté lékárnické lektvary);
trávenin: jedů;
střelba: střelné zbraně (třtina jest pero: písek posýpátko);
štáfy: koulemi;
mírně trefen: správně zasažen;
vinul: křivil;
odbůjce: protivníky;
flekali: bili;
hadruňky: spory;
rozeznání: rozhodnutí;
pravějšího: nejsprávnějšího.
Aristoteles: Předvádějí se zde dvojice známé svými rozpory: Aristoteles a Platon, také boj jejich škol v středověku, nominalistů a realistů; republikán Cicero a přítel Caesarův Sallustius; Tomáš Aquinský, typický scholastik, a Duns Scotus, skeptik (XIII. st.); Bartolo de Sassoferrato a Baldus de Ubaldis, odborníci v římském právu (XIV. st.), lišící se mírou, v níž dovolovali další vývoj. Další jsou ze století XVI.: Desiderius Erasmus Rotterdamský (1465 až 1536) byl trnem v očích zkostnatělým scholastikům na Sorbonně; Petrus Ramus (umřel 1572) a Tomáš Campanella (1568 až 1639) obraceli se proti "peripatetickému" omezování se na Aristotela a žádali přímé studium přírody; Mikuláš Kopernik - Nicolaus Copernicus (1473 - 1543) proti Ptolomeově (70 - 147) soustavě geocentrické vybudoval soustavu heliocentrickou; Theophrastus Paracelsus (umřel 1541) pokoušel se o nové způsoby léčení proti dosavad platnému léčení podle Galena (131 - 201). V ostatních jde o spory náboženské: Johann Brenz (1498 - 1570), švábský reformátor, luterán, proti Theodorovi de Bèze (1519 - 1605, nástupci Kalvínovu; Jean Bodin (1530 - 1596), obhájce středověkých názorů proti Johannesovi Wierovi (1515 - 1588), potírajícímu čarodějnické procesy; Johannes Sleidan (1506 - 1556), významný dějepisec reformace, proti konvertitovi Vavřinci Suriovi (1522 - 1578); Jakub Andreae, zvaný Schmiedlein (1528 - 1590) se ve snaze o sjednocení evangelíků držel s pravověrnými luterány; Frant. Gomar (1563 - 1641), holandský profesor theologie, nenávistně potíral svého kolegu Jak. Arminia (1560 - 1609) pro učení o potřebnosti milosti Boží; o Fratres Rosaei viz kap. XIII.;
filozofastry: lžimudrce;
conciliatores: prostředníci, smírčí soudcové;
důvody a odvody: důkazy a protidůkazy;
summovní smyslu ponavržení: úhrnné vylíčení jejich názorů;
provozovati: dokazovati;
ubrmany: rozhodčími;
roztržitosti: roztržky.
CHAPTER X
THE PILGRIM EXAMINES THE LEARNED CLASS GENERALLY
Thereupon my guide said to me: "At last I understand where your mind draws you: among the learned with you, among the learned; that is the bait for you, an easier, more peaceful, and for the mind a more useful life." "That is indeed so," said my interpreter; "for what can be more delightful for a man than to withdraw from, and to ignore unprofitable manual toil and give himself wholly to the investigation of all splendid causes? That is indeed what makes mortal men like, if not equal to, immortal God, so they may become as though omniscient, knowing and understanding what is, has been, or is to be in the heavens above, upon the earth, and in the abyss beneath; true, such perfection is not attained by all to an equal degree." "Lead me there, why do you tarry?" said I.
2 A RIGOROUS EXAMINATION TO START WITH. We then came to a gate called Discipline: it was long, narrow, and dark, full of armed guards, to whom every one desiring to enter the street of the learned had to report and request his guidance. I observed that the crowds of those who presented themselves, for the greates part young men, were immediately put through various severe examinations. The first of these, required of all, aimed at ascertaining what kind of purse, posterior, head, brain (which they judged by the nasal mucus), and skin each of the candidates brought. If the head were of steel, the brain of quicksilver, the posterior of lead, the skin of iron, and the purse of gold, they praised him and willingly conducted him farther; if he lacked any of these five prerequisites, they either ordered him back or admitted him grudgingly, foreboding ill success for him. I was amazed and inquired: "Does so much depend upon these five metals that they search for them so diligently?" "Very much, indeed," replied my interpreter; "the head that not of steel would crack: without the brain of quicksilver the pupil could not make a mirror of it; without the skin of sheet-iron he would not survive the formative process; not possessing the seat of lead, he would hatch nothing but miscarry everything; and without the purse of gold, where would he obtain the necessary leisure or teachers, both living and dead? Or do you imagine that such great things may be obtained without cost?" Then only did I understand that this profession requires health, intelligence, perseverance, patience, and expenditure of money. "It may therefore be truly affirmed," I said, "non cuivis contingit adire Corinthum. Not every log is fit to serve for grained veneer."
3 TO ENTER IS PAINFUL AND DIFFICULT: MEMORIA ARTIFICIALIS. We proceeded further into the gate where I observed that each guard, choosing one or more of the candidates, led them on, blew something into their ears, wiped their eyes, steamed their nose and nostrils, drew out and trimmed their tongue, taught them to clasp or extend their hands and fingers, and coached them in I do not know how many more ways. Some guards even attempted to bore their pupils' heads and to pour something into them. My interpreter, seeing frightened thereat, said "Be not amazed; the learned must possess hands, tongue, eyes, ears, brain, and all other external and internal organs of a different order from those of the ignorant masses of manking; for that purpose they are here reformed, and that cannot be accomplished without toil and pain." Then I looked and saw how deadly those poor wreteches had to pay for their re-formation. I do not speak of their purses, but of their skins which they had to expose. For they were beaten with fists, pointers, canes, and sticks on their cheeks, head, back, and seat until they shed blood, and were full of bruises and scars, weals and callouses. Some seeing this, before they surrendered themselves to the guards, cast but a hasty glance inside the gate and ran away: others tore themselves out of the hands of the would-be re-formers and likewise fled. Only a small remnant persevered to the end, to proceed further into the square; desirous of joining that profession, I too underwent the formation in a like manner, although not without hardships and bitterness.
4 EACH LEARNED MAN IS GIVEN A PASSWORD. When we left the gate, I noticed that each of those who had acquired something of the preliminary training, received a device by which he could be recognized as belonging to the scholars: an ink-horn stuck under his belt, a pen behind his ear, and a blank book for recording knowledge in his hand; I too received those articles. Mr. Searchall thereupon said to me: "We are now confronted with four paths: philosophy, medicine, law, and theology; where shall we go first?" "Do as you judge best," I replied. "Let us first go to the square where they all meet, " he suggested; "you will there see them all together, then let us visit their lecture rooms separately."
5 EVEN AMONG LEARNED MEN THERE ARE DEFICIENCIES. Thereupon, he led me to a square and behold! a crowd of students, masters, doctors, priests, both youths and grey-beards! Some were congregated in groups, conversing and disputing among themselves; others hugged out-of the-way nooks, away from all the rest. Some (as I clearly perceived, although I dared not speak of it) had eyes but no tongue; others had tongue but no eyes; some had only ears, but no tongue or eyes; and so forth; then I realized that deficiencies existed even here. Seeing that they all issued from a certain place and again re-entered it, like bees swarming in and out of a hive, I prompted my companions to go in as well.
6 DESCRIPTION OF A LIBRARY. So we entered; and behold, a large hall the end of which was out of sight; on all sides were ranged such long rows of shelves, sections, cases, and containers that a hundred thousand wagon loads could not remove them all, and each had its separate designation and title. "What kind of apothecary's shop have we come into, " I inquired. "One which deals in medicines for mind-diseases, " answered my interpreter: "such a place is properly called a libraray. Behold these endless stores of wisdom!" I looked around and watched groups of scholars approaching and handling the equipment. Some selected the best and wittiest, and drawing out a piece, ate it, slowly chewing and digesting it. I went up to one of them and asked him what he was doing. "I am cultivating myself." "And how does the food taste?" "While I am chewing it, " he replied, "it tastes bitter and acrid; but later it turns sweet." "But why are you eating it?" I continued. "I find it more convenient to carry it within, " he answered; " for I am then surer of it. Do you not observe the benefit?" I scrutinized him more carefully and saw that he was stout and fat, with a healthy complexion; his eyes shone like candles, his diction was carefully chosen, and everything about him had an air of liveliness. "Look at these!" my interpreter told me.
7 THE EVILS OF STUDIES. I looked and behold! some men behaving very greedily, glutting themselves with anything they could lay their hands on. Observing them more carefully, I noticed that they neither improved their complexion nor gained flesh or fat, save that their belly was blown and swelled out; I also perceived that whatever they crammed in, passed out at both ends undigested. Some of them became dizzy or lost their minds; others grew pallid, pined away, and died. Others seeing this, singled out these men as a warning against the dangers in the use of books (as they called the boxes); thereupon, some ran away; others exhorted all to deal carefully with those things. Hence, these latter did not consume them inwardly, but packed them into sacks or bags which they kept suspended before or behind their persons (for the greatest part, they selected the following titles: the Vocabulary, the Dictionary, the Lexicon, Illustrations, Quotations, Loci communes, Postils, Concordances, Herbaria, and such others as they deemed the most appropriate to their needs) and these they carried about, and whenever they had occasion to speak or write, they drew them out of their pockets and culled out whatever was needed for their tongue or pen. Perceiving this, I said: "I notice that these people carry their knowledge in their pockets." "Those are merely aids to memory, " my interpreter answered; "have you not heard of them?" I have, indeed, heard some praise this custom on the ground that such men brought out only generally approved knowledge. That might very well have been the case. I observed, however, that the custom had this disadvantage. It happened in my presence that some misplaces boxes, while others, having laid them aside, lost them in fire. What running about, wringing of hands, lamenting, and imploring of aid then ensued! For the time being nobody was willing to dispute, or write, or preach; but walking about with downcast eyes, cringing and blushing, he begged or purchased from his acquintances a new outfit; those, however, who had inner store of knowledge, were not afraid of such a mishap.
8 STUDENT WHO DOES NOT STUDY. Moreover, I observed certain of them who did not even trouble themselves to carry the boxes in their pockets, but stored them in their rooms; I followed them and saw that they made beautiful receptacles for the books, painting them various colors, some daubing them with silver and gold; then they placed the books on or took them off the shelves, pleased with looking at them; they continued putting up and taking down the books, approaching or retreating, pointing out to each other or to strangers the excellent appearance of them, all superficially. Some occasionally looked at the titles to memorize the names of the works. "What are these folk playing?" I inquired. "My dear fellow," replied the interpreter, "it is a fine thing to possess a fine library." "Even when it is not used?" I remarked. "Lovers of books are also counted among the learned, " he rejoined. I thought to myself: just as well might a man be counted among blacksmiths if he possessed a heap of hammers and pincers, but did not know how to use them! Nevertheless, I forebore to speak for fear of catching something.
9 EVILS OF BOOK WRITING. Entering the hall again, I noticed that the number of the apothecary's receptacles on all sides were growing larger and larger, and sought from whence they brought them? And I found a space curtained off from the hall; entering this place, I observed many turners vying with each other in industry and artistic workmanship, carving the boxes out of wood, ivory, stone, and other materials, and having filled them with salve or medicine, they offered them tor public use. "These people are worthy of all praise and honor," my interpreter said; "for they serve their generation with things most useful; they spare neither toil nor effect in increasing wisdom and art by sharing their brilliant gifts witli others." Desiring to scrutinize how and wherefrom those things (called gifts and wisdom) were made and prepared, I observed one or two of these workmen who collected fragrant spices and herbs and cut, ground, boiled, and distilled them, preparing various delectable medicines, extracts, syrups, and other medicaments useful to human life. But I saw others who merely emptied the contents from one receptacle into their own; of these latter there were hundreds. "They are but pouring water from one jar into another!" I exclaimed. "So is knowledge increased, too," replied my interpreter; "is it not possible to prepare the identical substance in many different ways? Moreover, something can always be added to, or rearranged in, the original stuff." "Or it can likewise be spoiled!" I cried in anger, seeing plainly that a fraud was being perpetrated here. For some of the workmen seized somebody else’s receptacle, and in order to fill several of their own, diluted the contents as much as they could, even with slops; others thickened it with any kind of hodge-podge, perhaps with dirt or refuse, so that it might appear as something new. Besides, they labeled their concoctions with titles more pompous than the originals, and like all other quacks, shamelessly extolled their own wares. I was both amazed and angered to note (as I have already mentioned) that but few troubled themselves to examine the intrinsic worth of such substances, but seized indiscriminately whatever first came to hand; or if some chose, they only looked at the outside and the label. I realized then the reason why so few have attained inner mental freshness: for the more of those medicines anyone had gulped down, the more he vomited, paled, pined away, and sickened. I also observed that for the greater part these fine liquors had never been received as fit for human use, but had long ago been given up to moths and worms, spiders and flies, dust and mold, and in the end had been relegated to some back shelves and obscure corners. Some, fearing this fate, as soon as they completed their concoction (sometimes even before they had begun it in earnest) ran about and begged their neighbors for prefaces, verses, and anagrams; they also went in search of patrons who would lend their names and purses to the new compounds; or embellished the titles and descriptions as ornately us possible; or bedecked them with enticing figures, coats of arms, and floral designs. Moreover, they themselves offered their brews to people, pressed—yea, almost forced—the stuff upon them. I noted, however, that in the end even that stratagem failed, because the concoction had been multiplied altogether too much. Therefore. I pitied some of them who, instead of enjoying complete tranquillity, needlessly and profitlessly gave themselves up to such quackery in which they risked not only their reputation, but perhaps worked mischief to their fellow men as well. But when l attempted to voice these warnings, I gained nothing but hostility, as if I had hindered the common good. I say nothing of those who prepared their brew out of sheer poison, so that as many noxious as salutary medicaments were being sold. And although this evil was abhorrent to me, there was no one to correct it.
10 DISCORD AND STRIFE. Thereupon we returned to the square of the scholars; and lo! controversy, quarrels, conflict, and tumult among them. He was a rare man indeed who had no wrangle with someone else; for not only youths (to whom such imprudence might be attributed to the callowness of their age) but old men also were squabbling. In fact, the more learned anyone considered himself or was esteemed by others, the more controversies he stirred up and the more he attacked his neighbors with fencing, slashing, throwing, and shooting, until it was fearful to behold; he, however, thought that his honor and fame depended upon such conduct. "For God’s sake, what does this mean!" said I; "I thought, as you had promised me. that this was the most peaceful of professions; but here I find nothing but squabbles." "My son," my interpreter rejoined, "you do not understand. They are merely sharpening their wit." "Sharpening their wit?" I echoed; "I perceive wounds, blood, anger, and a deadly hatred of one another. The like of this I have not found among any craftsmen." "Doubtless," he answered; "for their work is manual, slavish, while these are concerned with liberal arts. Therefore, what is not permitted the former, nay, what would not be tolerated among them, is freely granted to the latter." "But how it can be called orderly, I do not know," I responded. It is true that their weapons did not appear terrible to the eye. For the spears, rapiers, and daggers with which they hacked and stabbed each other were made of leather; neither did they hold them in their hands, but in their mouths. Furthermore, their artillery consisted of reeds and sand, which they loaded with dust diluted with water, and shot at each other on sheets of paper. Superficially observed, I say, there appeared nothing terrible in all this; nevertheless, when I saw how one who had been but slightly hit jerked, shrieked, writhed and fled, I could easily understand that this was no jest but a real fight. One man was attacked by a large number of others, until the clash of swords deafened the ears, and the paper bullets rained upon him like hail; he resisted bravely and succeeded in driving away all his assailants; another succumbed to the blows and fell. I also noticed there a cruelty quite unusual elsewhere; they spared neither the vanquished nor the dead, but the more mercilessly hacked and stabbed them, each preferring to prove his bravery in a skirmish with an unresisting foe. Some were more moderate than others; but not even they were free from quarrels and misunderstandings. For as soon as anyone uttered a word, instantly another stood up and contradicted him, so that they disputed even about snow, whether it were white or black; or fire, whether it were hot or cold.
11 GREAT CONFUSION AMONG THEM. Thereupon, some came forth who attempted to allay the discords and exhort to peace; whereat I rejoiced. Moreover, a rumor arose that all quarrels were now to be settled; the question arose as to who was to bring about the pacification? The reply was that by the permission of Queen Wisdom, the most judicious of all the estates should be chosen and given the right to hear the arguments of the disputants, and after arriving at a decision on each point, they should pronounce in favor of the truer opinion. Thereupon, not a few of those who were appointed or wished to be judges, gathered together: likewise, there assembled a very great multitude of those who had disputes over opinions among themselves. I saw among them Aristotle with Plato, Cicero with Sallust, Scotus with Aquinas, Bartolus with Bardus, Erasmus with the Sorbonnists, Ramus and Campanella with the Peripatetics, Copernicus with Ptolemy, Theophrastus with Galen, Hus, Luther and others with the pope and the Jesuits, Brenz and Beza, Bodin with Wier, Sleidan with Surius, Schmiedlein with the Calvinists, Gomarus with Arminius, the Rosicrucians with the philosophasters, and numberless others. When the arbiters ordered them to submit their charges, complaints, proofs, and inferences in the briefest possible written form, the disputants brought such heaps of books that six thousand years would not have sufficed merely to scan them; they requested that this brief outline of their proposals be accepted provisionally, with the reservation that they should be assured full liberty, whenever the need should arise, to supply further elucidations and amplifications of their views. The arbiters, having delved a little into the tomes, and having read a bit here and there, began to defend whatever they had just read, and there arose among these would-be supermen and arbiters great dissension, for one defended one view, another something else. Consequently, having settled nothing, they finally dispersed. Thereupon, the scholars returned to their squabbles; I felt close to tears.