XLIV. Řád vnitřních křesťanů (The Rule of Spiritual Christians)

KAPITOLA XLIV.

ŘÁD VNITŘNÍCH KŘESŤANŮ

PRÁVA BOŽÍ KRÁTKÁ. Svobodné sic chce míti Pán Bůh dítky své, a však nesvévolné: protož je jistými řády ohradil, lépe a dokonaleji, než sem podobného co kde v světě znamenati mohl. Tam zajisté všudy plno neřádů: někudy proto, že žádného jistého spořádání nemají; někudy, že majíc k němu nestojí, sem viděl. Ale tito v zastření bydlící přeušlechtilý řád i mají, i jeho ostříhají. Mají zajisté od samého Boha sobě vydaná práva, plná spravedlnosti, jimiž nařízeno jest: I. Aby každý Bohu oddaný jej toliko jediného Boha měl a znal. II. Jemu v duchu a pravdě bez fintování sobě nějaké tělesnosti sloužil. III. Jazyka svého ne k urážení, ale oslavování důstojného jeho jména užíval. IV. Časy a chvíle k službě jeho nařízené ne k jinému než k vnitřní i zevnitřní jeho službě vynakládal. V. Rodičům a jiným sobě od Boha představeným poddán byl. VI. Životu bližního neškodil. VII. Čistoty těla ostříhal. VIII. Cizích věcí sobě neosoboval. IX. Falše a ošemetnosti se vystříhal. X. A naposledy i mysl v šraňcích a mezech zřízených zdržoval.

SUMMA JICH VE DVOU SLOVÍCH. Summa všeho jest, aby každý Boha nade všecko, což jmenováno býti může, miloval; a bližnímu tak jako sám sobě upřímě přál. Kterouž dvěma slovy obsaženou práv Božích summu velmi sem chváliti slyšel: i sám, že za všecky nezčislné zákony, práva a zřízení světská stojí, nýbrž tisíckrát nad ně dokonalejší jest, shledal a zkusil.

ZÁKONŮ OBŠÍRNÝCH KŘESŤAN PRAVÝ NEPOTŘEBUJE. Kdo zajisté Boha z celého srdce miluje, tomu netřeba mnoho předpisovati, kdy, kde, jak a kolikrát Bohu sloužiti, klaněti se a jej ctíti má: protože samo to srdečné s Bohem spojení a ku poslušenství hotovost nejlibější jemu poctou jest a člověka, aby vždycky a všudy sám v sobě chválil a všemi činy svými slávu jeho obmýšlel, vede. Tak, kdo bližního jako sám sebe miluje, nepotřebuje obšírných nařizování, kde by, kdy a v čem jeho šetřiti měl, v čem jemu neškoditi, v čem dluh povinný navraceti: sama zajisté láska, jak se k němu chovati má, plně jemu všecko poví a ukáže. Zlého člověka znamení jest všudy práv žádati, a co se činiti má, z rejster toliko chtíti věděti, protože nám doma v srdci prst Boží ukazuje, co sobě chceme, to že sme i bližnímu povinni. Ale na ta vnitřní vlastního svědomí svědectví poněvadž svět nedbá a jen povrchních řádů šetří, tím jest, že žádného pravého řádu v světě není: než jen podhlédání, nedověřování, nedorozumění, záští, různice, závisti, nenávisti, krádeže, vraždy a co toho víc. Bohu právě oddaní na svědomí své jedince dají pozor, co jim to zapovídá, do toho nejdou, co ukazuje, že činěno býti má, činí, nic se na zisk, přízeň a cokoli neohlédajíce.

MEZI PRAVÝMI KŘESŤANY JEDNOMYSLNOST. Odtud vyplývá jednostejnost jakási aneb jich všech k sobě podobnost, že jako by do jedné formy sliti byli všickni, tak jsou: všickni totéž smýšlejí, totéž věří, totéž chtějí a nechtějí, protože od jednoho a téhož ducha vyučeni jsou. A ku podivu jest, že (což sem tu s líbostí spatřoval) lidé, kteříž nikdý jeden druhého neviděl a neslyšel a přes svět třeba od sebe vzdáleni jsou, jako by však jeden druhému z oka vypadl, nýbrž jako by jeden v druhém seděl, totéž mluví, totéž vidí, totéž cítí. Takže ač darů rozdílnost veliká jest, jako na nástroji hudebném strun neb píšťal rozdílný tenší a tlustší zvuk: libá však jich spoluvznějících harmonia. Což křesťanské jednoty veliké jest tajemství, nýbrž Božské jednoty důvod, nýbrž věčnosti, kdež jedním duchem všecko se konati bude, předukázání.

A JEDNOČITEDLNOST. Z jednostejnosti té jednočitedlnost pochází, že se s jedním radujícím všickni radují, rmoutícím rmoutí. Přezlou sem byl v světě věc znamenal, kteráž mne nejednou zkormoutila, že když se někomu zle vedlo, jiní z toho plésali; když bloudil, jiní se smáli; když bral škodu, jiní z toho zisku hledali; nýbrž pro svůj zisk, potěšení a kratochvíl sami bližního ku pádu a škodě přivodili. Mezi těmito jináče sem našel: nebo každý tak dobře a pilně od bližního jako od sebe neštěstí a nepohodlí odháněl; pakli odvrátiti nemohl, troudil se nejináč, než jako by se jeho samého dotýkalo: jakož se dotýkalo, protože jedno srdce a jedna duše byli všickni. Jakož zajisté železní v kompasích jazýčkové, magnesem potřeni jsouce, všickni se k jedné a též straně světa obracejí: tak těchto srdce, duchem lásky potřené jsouce, všecka se v jednu a tuž stranu, v štěstí k radosti, v neštěstí k zámutku obracejí. A tu sem poznal, že to falešní jsou křesťané, kteří své jen věci pilně vedou, bližních nedbají; z které strany ruka Boží doléhá, odtud se pilně odvracují, a své jen hnízdo ohražujíce, jiných vně na větru a déšti nechávají. Jinák tuto, jinák sem spatřil: když jeden trpěl, jiní neplésali; když jeden lačněl, druzí nehodovali; když jeden v boji stál, druzí nespali: ale společně všecko konáno bylo, až milo bylo na to se dívati.

A VE VŠEM DOBRÉM ZDÍLNOST. Z strany statku viděl sem, že ač na větším díle chudí byli, toho, čemuž svět zboží říká, málo mající a dbající, měl však vždy předce každý teměř svého vlastního nětco, tak však, že se s tím neskrýval a před jinými (jakž se v světě děje) neututlával, než měl to jako na obec, hotově a ochotně, když komu potřebí bylo, poskýtaje a propůjčuje. Takže všickni mezi sebou s statkem svým zacházející byli nejinák než jako za jedním stolem stolící s nádobím, kteréhož vesměs jednostejným právem užívají. Což vida, zahanbil sem se, že u nás často se na odpor děje, jedni domy své nádobím, šatami, potravami, zlatem a stříbrem, jak nejvíc mohou, naplňují a přeplňují: jiní mezi tím, neméně služebníci Boží jsouce, sotvá se čím přikryti neb živiti mají. Srozuměl sem, pravím, že ta vůle Boží není: světa to jest, převráceného světa křtalt, aby jedni ušperkovaní, druzí nazí chodili; jedni přesycením říhali, druzí hladem zívali; jedni pracně vydělávali, druzí marně utráceli; jedni kratochvílili, druzí kvílili. Z čehož při jedněch pýcha a jinými pohrdání, při druhých lítost a oněm závidění i jiní neřádové jdou. Tuto nic toho, všecko všechněm společné, i ta duše.

A MEZI SEBOU DOMÁCNOST. Odtud jde jich k sobě vespolek domácnost a odevřenost a svaté tovaryšství, takže se všickni vespolek, jakkoli dary a povoláními od sebe rozdílní, za bratří drží a mají. Nebo praví oni, že všickni sme z jedné krve pošlí, jednou krví vykoupeni a obmyti, jednoho Otce dítky, jednoho stolu užívající, jednoho dědictví v nebesích čekající etc., jeden nade druhého krom věcí případných že nic nemá. Protož sem viděl, jak jedni druhé přívětivostí i počestností předcházeli i ochotně sobě vespolek sloužili, a každý místa svého k vzdělání jiných užíval. Kdo radu měl, radil; kdo umění, učil; kdo sílu, jiné zastupoval, kdo moc, v řádu zdržoval. Zbloudil-li kdo v čem, jiní ho upamatovali; zhřešil-li, potrestali; a každý se i pamatovati i trestati rád dal, všecko podlé ukázání napraviti hotov jsa, i to tělo od sebe dáti, kdyby, že jemu nepřináleží, ukázáno bylo.

Vysvětlivky k textu

ohradil: omezil;
někudy: někde;
k němu nestojí: jej nezachovávají;
fintování: tvoření;
v šraňcích: v hranicích;
srdečné (spojení): vnitřní;
rejster: zápisů;
jedince: jedině;
veliké jest tajemství, nýbrž Božské jednoty: doplněno z I. vydání;
jednočitedlnost: soucítění;
jakož: a vskutku;
zdílnost: společenství;
stolící: stolující;
ušperkovaní: nastrojení;
marně: marnotratně;
domácnost: důvěrnost;
případných: vedlejších;
zastupoval: zastával;
upamatoval: napomenuli.

CHAPTER XLIV

THE RULE OF SPIRITUAL CHRISTIANS

GOD'S LAWS ARE BRIEF. God indeed desires to have His chilren free but not self-willed: therefore, He surrounds them with certain rules more effectively than anything similar that I could observe in the world. There, indeed, everything, was in disorder: partly because it had no definite order, and partly because men did not observe what order there was. But these who dwell within the partition, possess and observe a most excellent order. For they have rules given them by God Himself, full of justice, that decree that everyone devote to God must profess and know Him as the only God, and must serve Him in spirit and in truth, without devising for himself and carnal additions. He must employ his tongue not in offendingbut in honoring His revered name: he must spend the times and seasons appointed for His service in none but His outward and inward worship; he must be subject to his parents and others appointed over him by God; he must cause no injury to the life of his neighbor; and must preserve his own body in purity; he must respect the property of others, eschew falsehood and deceit, and must restrain his mind within the prescribedbounds and limits.

2 THEY ARE SUMMED UP IN TWO WORDS. In brief, he must love God above all which can be named and must sincerely desire as great a good for his neighbor as for himself. Which sum of God's laws, comprised in these two sentences, I have heard very highly praised, and I myself have found and tested them to be worth all the innumberable laws, enactments, and decrees of the world, yea, a thousand times superior to them.s

3 THE TRUE CHRISTIAN DOES NOT REQUIRE COPIOUS LAWS. For he who loves God with all his heart needs no prescriptions as to when, where, and how many times he must serve, worship, and honor Him. For that sincere union with God, and his readiness to obey, are themselves the most acceptable ways of honoring God and lead man to praise God through his very being and to glorify Him through all his deeds. Similarly, he who loves his neighbor as himself needs no elaborate directions as to where, when, and wherein he should have regard for him, wherein he should not injure him, and how to return the debt which is due: love will fully instruct and show him how to conduct himself toward his neighbor. It is the mark of a wicked man to demand everywhere his rights and to guide himself in his conduct towards others strictly in accordance with written rules; for as the finger of God points out to our hearts that which we desire for ourselves, we are in duty bound to deal similarly with our neighbors. But because the world ignore the inner witness of its own conscience and observes only the external regulations, there exists no rightful order in the world, but only suspicions, mistrust, misunderstandings, jealousies, quarrels, envy, hatreds, theft, murders, and what not. But those who are truly devoted to God, observe only what their conscience prompts, and whatever it forbids they do not do; whatever it shows should be done they do, irrespective of gain, favor, or any other thing.

4 THERE IS UNANIMITY AMONG TRUE CHRISTIANS. Thence follows a certain unanimity or similarity of one Christian with another, for they all are as if cast in the same mold: all think alike, believe alike, and have tastes alike, because all have been taught by the selfsame Spirit. It is remarkable--a thing that I observed with gladness--that men who have never seen or heard of each other and have been separated from one another by the breadth of the world, yet are so much alike as two peas: they speak the same things, see and feel the same as if they were one. Moreover, despite the great diversity of gifts among them, they produce a pleasing symphonic harmony, just as musical instruments do, the strings and pipes of which give out a different quality of tones, the one softer, the other louder. This is the great secret of Christian unity, in fact a proof of the divine unity and the foreshadowing of eternity, where all things will be dominated by one spirit.

5 AND COMPASSION. From this unanimity arises their mutual sympathy, so that they rejoice with those who rejoice and mourn with those who mourn. For I have remarked a most iniquitous thing in the world, which saddened me many a time: that whenever anyone fared ill, others were glad of it; whenever he strayed, they laughed at him; whenever he suffered loss, they tried to profit by it. Furthermore, they themselves caused their neighbor's downfall and loss for their own profit, entertainment, and sport. Among the Christians I found no such thing; for each tried to ward off misfortune and calamity from his neighbor as earnestly an diligently as from himself; and if he could not ward it off, he was genuinely grieved as if it affected him. As a matter of fact, it did affect him, for they are all but one heart and one soul. Just as all compass-needles, when magnetized, point in the same direction, so the hearts of these people, impregnated by the spirit of love, turn all in the same direction: in happiness to joy, in misfortune to grief. Here I have learned that those are but false Christians who attend diligently only to their own affairs and not care for their neighbors'; and adroitly turning away from the hand of God, when it presses on them, they feather only their own nests, leaving others out in the wind and the rain. A far different order have I observed here: when one suffers, the rest do not rejoice; when one is hungry, the rest do not feast; when one is engaged in a fight, the rest do not sleep; but all things are done in common, so that it is a joy to look at it.

6 AND COMMUNITY IN ALL GOOD THINGS. Concerning possessions, I observed that although the majority of them are poor, not possessing or caring for much of what the world calls riches, nevertheless almost every one of them owns some. But he does not conceal it, and as happened in the world does not hid it from the rest, but holds it as if in common, ready and williing to aid anyone and to loan it to anyone in need of it. All use their property in such a way that it is as if they sat around a common table and used the provisions with equal right. Seeing this, I felt ashamed to think that with us it often happens contrariwise, some filling and cluttering their houses with furnishings, clothes, food, gold, and silver as much as they can, while at the same time others, who are no less God's servants, have scarcely enough to eat and to put on. Then I understood, repeat, that it was by no means the will of God, but the usage of this perverse world, that some should go about in finery while others are naked; some belching with over-satiety, while others yawn with hunger; some earning laboriously, others squandering profligately; some spending their time in amusements, others in weeping. For from this follow pride and contempt of others on the part of the former, and envy, jealousy, and other passions on the part of the latter. But no such thing is found among the Chistians: for everything is common to all, even to their very souls.

7 AND MUTUAL FRIENDSHIP. This results in their mutual intimacy, openness, and holy companionship, so that they regard and deal with one another as brethren in spite of their differences of talents and callings. For they declare that we are all of the same blood, are all redeemed and washed by the same blood, are all children of one common Father, and use the same common table, awaiting the same inheritance in heaven. With the exception of non-essential matters, one has no superiority over another. Therefore, I observed each to hold the other in a higher estimation and honor than himself and to serve him willingly, employing his own circumstances to further the advancement of others; whoever could give counsel, advised others; whoever possessed learning, taught others; whoever had strength, defended others; whoever had power, maintained order among them. If anyone erred in anything, others admonished him; if he sinned, they punished him. Moreover, each of them gladly submitted himself both to the admonition and the punishment, being ready to amend anything if he were shown to have been wrong; and even to give up his body, if he were shown that it did not belong to him.