KAPITOLA VIII.
POUTNÍK PROHLÉDÁ STAV A ŘÁD MANŽELŮ
PRACNÉ A TESKLIVÉ DO TOHO STAVU SE VPRACOVÁNÍ. I vedou mne a přivedou k ulici, v níž pravili, že manželé bydlí, a toho rozkošného života způsob že mi pěkně ukáže. A aj, tu stála brána, o níž mi řekl, že slove Snoubení: před níž byl široký plac a na něm zástupové lidu obojího pohlaví, kteříž procházejíce se jeden druhému v oči nahlédali; a nejen to, ale ohledával jeden druhému uší, nosu, zubů, krků, jazyků, rukou, noh a jiných oudů; měřil také jeden druhého, jak dlouhý, široký, tlustý neb tenký jest. Tu jeden k druhému jednák přistupoval, jednák odstupoval, jednák po předu, jednák po zadu, jednák po pravém, jednák po levém boku naň sobě pohlédaje a všeho, což při něm viděl, ohleduje: zvláště pak (toho sem nejvíc viděl) měšců, vačků a tobol jeden druhému ohledoval, jak dlouhý, jak široký, jak odutý, jak tuhý neb slabý jest, měře a váže. Někdy sobě jich několik na jednu ukazovalo, z toho zase žádný; pakli jeden druhého odháněl, vadili se, tloukli, rvali; i vraždy sem tu spatřil. Některý jiného odstrče, hned zase od jiného odstrčen byl; některý jiné odežena, sám také pryč běžel. Někdo zase, nic se s examinováním nemeškaje, pochytil, co nejblíže mohl: pak se za ruce kams do té brány vedli. Takových já tu tretů plno vida, ptal sem se, co ti lidé dělají? Odpověděl mi tlumočník: "To jsou, kteříž by do ulice Manželské rádi: ale poněvadž tam skrze bránu žádný samotně nebývá puštěn, než po páru, musí sobě každý tovaryše vybrati. Pak to vybírání tu se děje, a každý, co by příhodného proň bylo, sobě hledá: kdo najde, jde, jakž vidíš, s pobočníkem svým k bráně." "A což to vybírání nějak snáze nemůže býti?" řekl sem; "jaks to hrubě pracno." Odpověděl: "Ne práceť to, rozkoš. Či nevidíš, jak sobě při tom vesele počínají, smějí se, zpívají, výskají? Žádný života způsob není veselejší, věř mi, jako tento." Takž pohledím a vidím sic některé smáti se, výskati; ale vidím také jiné sklopě hlavu s kornelem choditi, vrtěti se, sem i tam potrhovati, zase coufati, trápiti se, nespáti, nejísti, třeštiti se také. I dím: "Co pak tito?" Odpověděl: "I to jest rozkoš." "Nechť jest tedy," řekl sem; "poďme, co se tamto dále dělá."
VELIKOU NEJISTOTU, JAK SEDNE. Takž skrze ty houfy se protlačíc, přijdeme k samé bráně, a aj, než se do ní vešlo, vidím zavěšené váhy jakési, ze dvou košů udělané, a okolo nich lidi stojící. I vsadili každý ten pár na váhu naproti sobě do košů a dívali se, rovná-li váha: kdež několikero bylo jich se sstupování a rozstupování, váh potřásání a ustanovování. Takž dlouho se s nimi navážíc, teprv do brány dál pouštěli. Ale nekaždému se jednostejně svezlo. Nebo někteří propadnouc skrze koš, střápali smích a museli se s hanbou sbírati a odtud kliditi, jimž ještě k tomu kuklu jakous či pytel na uši cpali a kratochvíl z nich měli. Na to já se dívaje, ptal sem se: "Co se pak to dělá?" Odpověděl mi: "Zasnoubení, když na jisto býti má. Ukáže-li váha, že by rovné za podobné stálo, pouštějí je k tomu stavu, jakž vidíš: pakli jinak, rozchází se." "I co se tu za rovnost šetří?" řekl sem. "Však já vidím, že některé věkem, stavem a jinak sobě všelijak podobné váha ukazuje, a oni předce jednoho skrze koš pouštějí; jiné zase převelmi nerovné, kmetě s mladicí, jinocha s babou, sázejí, jeden stojí zhůru, druhý dolů, a předce praví, že můž býti: jak pak to?" Odpověděl: "Ne všecko ty vidíš. Pravdať jest, některý by kmeť neb babka za funt koudele neuvážil: ale když při sobě buď mastný pytlík má neb klobouček, před kterýmž se jiní kloboučkové smykají, aneb podobného něco (nebo takové věci všecky také na váhu jdou), tím jest, že se to ne podle tvého soudu vyráží."
NEPROMĚNITEDLNOST MEZI TÍM, JAKKOLI SEDNE. Vejdouc my za těmi, kteréž do brány pouštěli, uzřím mezi branami kováře jakési, ani každý ten pár lidí do hrozných pout spínají a spjaté teprv dál pouštějí. Při kterémž jich zakovávání mnoho lidu bylo, naschvál (jakž pravili) k tomu sezvaných, aby svědkové byli: kteříž jim hráli, zpívali a dobré mysli býti veleli. Já pak hledě pilně, spatřil sem, že ta pouta ne jako na jiných vězněch zámkem zamykali, ale hned je skovali, svařili, zaletovali: tak aby, dokud jejich na světě života, ani se rozpíti, ani roztrhnouti nemohli. Čehož sem se ulekl a: "Ó ukrutnějšíhož vězení!" řekl, "do něhož kdo se jednou dostane, na věky k vysvobození naděje nemá." Odpověděl tlumočník: "Ovšem žeť jest toto svazek ze všech lidských svazků nejtužší: ale není se ho proč báti. Nebo sladkost toho stavu ráda to jho podniká: spatříš to sám, jak to milý život jest." "Poďmež tedy mezi ně, ať spatřím," řekl sem.
ŠPATNOU ROZKOŠ, I KDYŽ SE NEJLÉPE ZDAŘÍ. Vejdeme tedy do ulice: a aj, množství těch lidí, vše po páru, než mnoho, jakž mi se zdálo, velmi nerovné spřeže, hrubých s malými, pěkných s mrzkými, mladých s starými etc. A hledě já pilně, co pak dělají a v čem by taková ta toho stavu sladkost záležela, vidím, ani na sebe hledí, s sebou mluví, někdy jeden druhého pohladí, někdy i políbí. "To, hle, vidíš," dí mi tlumočník; "když se zdaří manželství, jak čistá věc jest!" "Tedy když se nejlép zdaří," dím já, "to summa všeho?" "Ovšem," řekl on. A já zase: "Dostiť to málo rozkoše, kteráž stojí-li za ta pouta, já nevím."
BÍDA A LOPOTOVÁNÍ VŠECHNĚCH VESMĚS MANŽELŮ. Hledím sobě mezitím na ně dále a vídím, jak mnoho ubozí práce a kvaltování měli. Měli zajisté na větším díle páteře plodu okolo sebe, uzdami k sobě spřipínaných, kteříž jim křičeli, vřeštěli, smradili, nešvařili, stonali a mřeli; ať mlčím, s jakými bolestmi, pláčem a nebezpečenstvím vlastního života na svět jich dostávali. Odrostlo-li které, byla s nim dvoje práce: jedna, uzdou je při sobě zdržovati; druhá, ostrohou po sobě hnáti; an často ani uzdy, ani ostrohy netrpíc, divného pachtování natropili až do unavení a do pláče rodičům. Pakli je po vůli pouštěli, aneb se jim zodtrhovali, i hanba i smrt rodičům odtud pocházela. Což já tu i tam znamenaje, napomínati sem některých počal, jak rodičů, tak dítek, onyno od oslovského dítek milování a jim folkování vystříhaje; těchto k ctnostem nějakým napomínaje. Ale sem málo prospěl, kromě že na mne škaredě vzhlédáno, úštipkami házíno, a někteří i zabiti mne hrozili. I blažil sem neplodné, některé tu vida; ale oni tesknili, a že bez potěšení jsou, sobě stýskali: takž sem vyrozuměl, že i míti, i nemíti plodu v manželství bída jest. K tomu každý ten pár lidí teměř pro posloužení sobě a svým cizí při sobě a okolo sebe měl, jichž často víc než sebe a svých šetřiti a mezitím dosti s nimi nepohodlí pocítiti musel. Nadto bylo tu jako i v onom rynku mnoho zavazadel a ustrkadel, dříví, kamení, jam; zavadil-li jeden, potkl se, padl, ranil, druhý, od něho nemoha, s nim rovně osrkovati, plakati a bolesti nésti pomáhati musel: takže sem to poznal, že každý v stavu tomto místo jedné péče, starosti, nebezpečenství, tolikernásobní péči, starost, nebezpečenství má, s kolika spjatý chodí. I znelíbil mi se stav ten.
HROZNÁ TRAJEDIA V NEPODAŘILÉM MANŽELSTVÍ. Ovšem pak, když sem na některé v tom houfu pohleděl, trajedií sem spatřil. Byli zajisté nejedni spjatí nejednostejné vůle, jeden chtěl tak, a druhý onak; jeden sem, druhý tam: pak se nesnadnili, vadili, hryzli. Tento žaloval mimo jdoucím to, onen ono: tož když nebyl, kdo by rozhodl, vpéřili se do sebe sami, pěsťovali se a knytlovali škaredě; smířil-li je kdo, po chvíli byli v sobě zas. Někteří se dosti dlouho slovy táhali, hat-li či tihe; a když se každému, kam upřel, chtělo, tožť se jeden mocí na svou stranu vrhl, druhý také na svou: pak byla táhanice a divadlo, kdo koho přetáhne. Někudy vítězil muž; a žena, ač se země, trávy, a čeho mohla, chytala, však za nim tažena byla předce; někudy pak muž za ženou, čemuž se jiní smáli: ale mně se to politování věc hodnější nežli smíchu zdála. Zvlášť když sem viděl, jak někteří v tom trápení slzeli, vzdychali, k nebi ruce spínali, že by se zlatem a stříbrem z té vazby vykoupili, se ohlašujíce. I řekl sem k tlumočníku svému: "A což pak jim pomoženo býti nemůže? Nemohou-liž rozvázáni a od sebe propuštěni býti, kteříž tak srovnávati se nemohou?" "Nemůž to býti," řekl on; "dokud živi, tak býti musejí." "Ach, ukrutnějšíž této vazby a poroby," řekl sem, "však to nad smrt horší!" A on zase: "A proč se takoví lépe nerozmyslili prvé? Nezhod na ně."
DOBROVOLNÉ OTROCTVÍ. Vtom pohledím, a aj, Smrt šípy svými některé zproráží a zporáží, a pouta hned se každému rozsmekla. I přál sem jim toho: mysle, že sobě toho i oni přejí a z toho vysvobození srdečně se radovati budou. Ale aj, on každý teměř v pláč a kvílení, jakéhož sem jinde v světě sotvá slyšel, se vydávali, rukama lomíc a příhody své toužíc. O těchť, kteréž sem prvé pokojné spolu spatřil, rozuměl sem, že jich opravdu jednoho po druhém teskno; o druhých pak myslil sem: Tak se to oni pro lidi stavějí; než budouť se uměti káti, slíbil bych, a jiným, jak se pout vystříhati, raditi. A oni pak, než já zvím, protrouc sobě oči, před bránu zas běželi a v poutech znovu se vraceli. I řekl sem s hněvem: "Ó potvorníci, nejste politování hodní!" a k svému vůdci: "Poďme odsud: já v tomto stavu více marnosti než čeho vidím."
POUTNÍK SE TAKÉ DO POUT DOSTAL. Mezitím (ať příhod svých nezatajuji), když se k Bráně rozchodu vracíme, a já předce po světě spekulovati umysl mám, tožť vůdcové moji, jak Všudybud, tak Mámil, tuze mne namlouvati začnou, abych toho stavu sám také zkusil, že lépe, co jest, porozumím: já že sem mladý, že mne příkladové straší, že sem všeho ještě neprohlédl etc. Ale nic: přeloudili oni mne, že sem se jako z žertu na váhu a odtud do pout dostal a tudíž sám čtvrtý spjatý chodil; jiných pak (pravili, že k službě a pro počestnost) páteř mi přidali, že sem je sotva za sebou vláčeti mohl, dychtě a chroptě. Vtom nenadále jakýs udeří vicher s blýskáním, hřímáním a krupobitím strašlivým: i rozprchá mi se všecko to pryč kromě spřipínaných mých, s nimiž já také v kout běže, toť šípové Smrti zporážejí mi všech mých tré, že sem žalostně osaměje a hrůzou zmámený jsa, co dělati nevěděl. Vůdcové moji, abych sobě toho na ten čas vážil, že mi snáze utíkati bude. A já: "Proč ste mi pak prvé radili?" Oni, že času k vazení se není, abych uhýbal. Takž sem pospíšíl.
SOUD JEHO O TOM STAVU. Ale znikna toho, nic předce nevím, co vlastně o tom stavu povědíti: více-li potěšení v něm, když se zdaří (jakož se domnívám, že mně tak bylo sedlo), čili žalosti více, z přerozličných příčin. To pamatuji toliko, že i bez něho i v něm teskno bývá: a i když se nejlép zdaří, sladké s hořkým se mísí.
Vysvětlivky k textu
pobočníkem: manželem;
s kornelem choditi: o (dřínové) holi choditi;
sstupování: schůzek;
ustanovování: ustalování;
svezlo se: podařilo;
střápali: tropili;
rovné stojí za podobné: staročeské přísloví s významem "Rovné k rovnému se táhne";
za funt koudele neuvážil: nevážil jako libra;
klobouček (jako odznak důstojenství);
vyráží se: jde, děje se;
rozpíti se: rozepnouti se;
ó ukrutnějšíhož vězení: druhý stupeň ve významu třetího; bývá vedle genitivu zvolacího;
hrubých: velkých;
mrzkými: ošklivými;
čistá: pěkná;
páteře plodu: množství (růžence) potomstva;
pachtování natropili: navyváděli;
folkování: povolování;
prospěl: měl úspěch;
blažil: za šťastné vyhlašoval;
šetřiti: starati se o;
ustrkadel (nastražených věcí);
potkl se: klopýtl;
osrkovati: bolestí sykati;
nasnadnili: přeli;
vpéřili se: dali se do sebe;
pěsťovali se: bili se pěstmi;
knytlovali: bili se klacky;
tihe: vlevo;
někudy: někde;
se ohlašujíce: prohlašujíce;
nezhod na ně: ať se perou (?);
rozsmekla: rozevřela;
příhady: neštěstí;
toužíc: naříkajíc;
káti se: výstrahu bráti;
slíbil bych: za to bych ručil;
potvorníci: podivní lidé;
namlouvati: přemlouvati;
přeloudili: svedli;
sám čtvrtý: se třemi (choť a dvě dítky);
dychtě: supě;
udeří vicher (počátek třicetileté války; vypálení Fulneku: smrt první manželky Mandaleny Vizovské a dvou synků za moru r. 1622 někde na Moravě);
toť: hle;
uhýbal: pospíšil;
znikna z toho: z toho uniknuv.
CHAPTER VIII
THE PILGRIM OBSERVES THE MARRIED ESTATE AND ITS ORDER
THE PREPARATION FOR IT IS TOILSOME AND WISTFUL. My companions then led me to a street where, they said, the married people lived, as a good demonstration of the mode of that delightful life. And behold! there stood a gate which, according to the guide, was called Engagement. Before it was spread a spacious square full of both sexes who were walking about and peering into each other's eyes and examining each other's ears, nose, teeth, tongue, hands, feet, and other limbs. They likewise measured how tall, broad, stout or slender each was. They approached or receded from one another, examining each other carefully now from the front, then the back, the left, the right side, testing all they saw. Especially were they curious (as I have seen most frequently) about each other's purses, money-bags, and pocketbooks, measuring and weighing how long and wide, full, tight, or thin they were. Occasionally several men pointed at the same woman, at other times none. If any man tried to drive the others away, they quarreled, exchanged blows, and fought with each other; sometimes even murders occurred, as I observed. At times one drove away his rival, only to be himself chased away in turn; another, routing a group of rivals, himself thereupon ran away also. Some lost no time in examining, but seized the nearest he could grasp. Thereupon, the couple led each other hand in hand toward the gate. Seeing such trivialities all about me, I inquired what those people were doing. "They would like to settle in the Street of Matrimony," my interpreter answered, "but since choosing a mate most suitable to himself. Whoever has found his mate goes, as you see, with his spouse, to the gate." "The process seems unusually laborious," I remarked; "can it not be facilitated somehow?" "This is no labor," he answered, "but sheer delight. Do you not see how jolly they are about it, how they laugh, sing, and shout? Believe me, there is no more joyful life than this." I looked and observed that some indeed were laughing and shouting: but others went about with downcast mien and woebegone expression, restless and moping, plunging hither and yon, despondent, sleepless, without appetite, and even delirious. "How about these?" I inquired. "Even that is a delight," my interpreter answered. "So be it then," I replied; "let us go and see what happens thereafter."
2 GREAT UNCERTAINTY ABOUT THE OUTCOME. Forcing our way through the crowds, we came to the gate itself, but before we entered, I noticed a pair of scales there, consisting of two baskets, and crowds of people stood about them. A man and a woman were placed opposite each other into the baskets on the scales. Only after the couples had spent much time weighing were they permitted to proceed through the gate. But not all fared equally well. For some fell through the basket, and amid much laughter, were obliged to pick themselves up and with shame to clear off. Besides, they had a hood or a sack thrust over their ears, and were made the butt of the crowd. Observing this, I inquired: "What is going on here?" My companion answered: "This is their engagement, when all conditions appear favorable. If the scales indicate equality and all seems favorable, they are admitted to the marriage state, as you see; but if there is an inequality, they separate." "What equality is to be seen here?" I exclaimed; "for I plainly perceive that some are, according to the scales, equal in age, class and otherwise, yet they cause one of them to fall through the basket; others are, on the contrary, extremely unequal, as when a dotard is mated with a lassie, or a lad with an old hag, one stands up straight, the other is bent double, yet they say that all is well. How can that be?" "You do not see all," he answered; "it is true that some of these grey-beards and grandames would not, by themselves, weigh a pound of peasecods; but when they possess a fat pocket-book, or a hat before which other hats are doffed, or something else of the kind (for such things always have their weight) it happens that matters do not come as you would judge."
3 INDISSOLUBILITY REGARDLESS OF THE OUTCOME. Following those who entered the gate, I then saw between the gates several blacksmiths fettering each couple into frightful handcuffs; only when thus bound together were they allowed to proceed further. Many people, invited for the purpose, were present as witnesses (as I was told) of the fettering ceremony. They played and sang for the couples and told them to be of good cheer. Observing carefully, I perceived that the cuffs were not padlocked as is ordinarily done with prisoners, but were forged, welded and soldered together to prevent the couple from ever unlocking or breaking them during their lifetimes. At this I was frightened and exclaimed: "Oh, can there be a more horrible prison than this, from which there is never a hope of deliverance?" "It is true that of all human bonds this is the strongest," answered my interpreter; "but there is no reason to fear it. For the sweetness of this estate causes the yoke to be gladly assumed. You will see for yourself what a pleasant life it is." "Let us go among them, then, that I may see," I urged.
4 LITTLE PLEASURE EVEN WHEN MARRIAGE IS MOST SUCCESSFUL. Thereupon we entered the street and saw a great multitude of these people, always in pairs. However, many of them seemed to me to have been very unequally yoked, large with small, handsome with ugly, young with old, and so on. Watching them closely in order to find what they were doing and what the sweetness of that state consisted of, I observed that they gazed at each other, conversed together, and occasionally even caressed or kissed one another. "Here you see what a fine thing a successful marriage is," remarked my interpreter. "Is this then the whole sum of it at its very best?" I asked. "Of course!" he answered. "That certainly is little enough; and whether or not it is worth the fetters, I know not."
5 MISERY AND DRUDGERY OF ALL MARRIED PEOPLE GENERALLY. Thereupon, I resumed my observation and perceived with how much toil and anxiety the poor wretches were burdened. The majority had a row of children harnessed to themselves. The children were screaming and squalling, stenching and fouling, sickening and dying, not to mention the pain, tears, and the risk of life with which they had been brought into the world. If any of them grew up, this imposed a twofold task: to hold him bridled, and to spur him on to follow his parents' footsteps. For sometimes they suffered neither the bridle nor the spur but caused their parents much trouble, weariness, and tears. When the parents gave them free rein, or the children tore themselves away, the result was shame and even death for the parents. Observing these things here and there, I began to exhort both parents and children: the former against mawkish love and excessive indulgence of their children; the latter to certain virtues. I gained but little thereby, except to earn dark looks and caustic remarks, and even to be threatened with death. Thereupon, I praised the childless, some of whom I noticed there; but they lamented and complained that they were without consolation. Thus I understood that in the married life both to have and not to have children is misery. Besides, almost every couple had servants attached to themselves and to the household for waiting upon them and their families, whose comfort the pair were obliged to consider before their own or that of their family, often at a considerable trouble to themselves. Above all, there was strewn about, just as in the market place, a great deal of baggage, timber, obstacles, boulders, and pits; when any stumbled and injured himself, his mate was obliged to endure his whimpering, weeping, and pain, not being able to get away. Accordingly, I learned that in married life instead of one care, anxiety, or danger each must bear as many cares, anxieties, and dangers as he had yoke-fellows. Consequently I conceived a dislike for this life.
6 THE AWFUL TRAGEDY OF AN UNSUCCESSFUL MARRIAGE. Besides, I observed some tragic cases in this group. For not a few among those yoked together were of contrary temperaments, one wished one thing, the other the opposite; one desiring to go one way, the other another; thereupon they quarreled, scolded, and bit each other. One complained to the passers-by of one thing, the other of another. When there was no one to arbitrate between them, they fell upon each other, lay about with fists, beat and belabored one another horribly. If someone succeeded in pacifying them, in a short time they were at each other's throats again. Sometimes, after a long quarrel, whether to go right or left, both persisting obstinately in their respective decisions, they finally threw themselves with all their might in opposite directions; here was a tug of war and a spectacle as to who would pull the other over! Sometimes the man won, and the wife, in spite of her efforts to hold on to soil, grass, or anything else she could grasp, was dragged over to his side. At other times the man was dragged after his wife, which caused much jeering among the spectators. However, it seemed to me a matter worthier of pity than of laughter. Especially when I saw how in their misery they wept, sighed, and stretched their hands toward heaven, offering gold and silver if only they might be delivered from their bondage. I asked the interpreter: "Is there any possibility of helping them? May not these people who cannot agree with each be freed and permitted to separate?" "It cannot be," he answered, "they must remain together as long as they live." "Oh, is there anything more cruel than this slavery? It is worse than death itself!" I exclaimed. "Why did not they think it through before?" he retorted; "it serves them right!"
7 VOLUNTARY SLAVERY. Just then I observed Death with her arrows piercing and felling some of them; whereupon their fetters instantly burst asunder. I was glad for their sake, imagining that they themselves had wished it and would be sincerely glad of their deliverance. But behold, almost every one of them burst into tears and wailing such as I had scarcely heard before in the world; they wrung their hands and lamented their misfortune. I could understand that those whom I had previously seen living together in peace really felt bereaved. I presumed, however, that the others were merely pretending before men, although in reality they would know how to repent, and I was ready to wager that they would advise others to avoid the fetters. On the contrary, before I had time to realize, and almost before they had dried their tears, they hurried outside the gate and came back in bonds. "Oh, you miserable wretches, you are not worthy to be pitied!" I cried angrily. Then turning to my guide, I said: "Let us go away; I see more deceit than anything else in this estate."
8 THE PILGRIM ALSO GIVEN FETTERS. Meanwhile (not to conceal my own experiences) as we were returning to the Gate of division, and despite my intention before all else to investigate all things in the world, my guides, Mr. Ubiquitous and Mr. Delusion, began to urge me into making a trial of this state, saying that only by experience could I understand aright what it was; being young, I had been frightened by unhappy examples and had not seen all. In the end, they inveigled me into placing myself in the basket, as if in jest, and having the fetters forged; thereupon I found myself walking about as one of four yoke-fellows. They also added to me a number of persons (for the purpose of serving and the greater honor, as they said) so that gasping and groaning, I was hardly able to drag them along. Then unexpectedly a tempest struck, with lightning, thunder, and frightful hail; all those about me quickly dispersed, save those who were harnessed to me, and when I hastened into a corner with them, the arrows of Death struck those of mine, so that stunned with terror and left alone and desolate, I knew not what to do. My guides tried to comfort me by saying that for the time being I ought to be grateful for the mishap, for it would facilitate my flight. "Why then did you advise me to marry?" I retorted. They answered that this was no time to quarrel; rather should I flee. So I hastened on.
9 THE PILGRIM'S OPINION OF MARRIAGE. Even though I escaped from it, yet I hardly know what to say about that state: whether there be more joy in it when it is successful (as I think would have been my case) or whether there be more sorrow brought about by many different causes, I hardly know. This only have I concluded, that both without it and in it there is sorrow, and even at its best the sweet mingles with the bitter.