XXXVI. Poutník z světa utéci chce (The Pilgrim Desires to Flee from the World)

KAPITOLA XXXVI.

POUTNÍK Z SVĚTA UTÉCI CHCE

POUTNÍK UTÍKÁ Z SVĚTA. Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl sem, na poušť někam aneb raději, kdyby možné bylo, z světa ven uteci chtěje. Ale vůdcové moji, po mně se pustivše, dostihli mne, a kam to chci, se tázali. Já mlčením odbyti chtěje, neodpovídal sem nic. Ale když se nezbedně, pustiti mne nechtíce, dobývali, řekl sem: "Již vidím, že v světě lépe nebude! Jižť jest po mé naději veta! Běda mně!" Oni: "A ještě sobě neusmyslíš, ani tyto teď příklady, nač takoví přicházejí, vida?" Já: "Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti, kdež se tak děje, a dívati se na nepravost, faleš, lež, svod, ukrutnost. Protož již mi smrt žádostivější jest nežli život: jdu, abych se podíval, jaký los jest mrtvých, kteréž vynášeti vidím."

MÁMIL SE ZTRATIL. Všudybud povolil hned, pravě, že i tomu se podívati a vyrozuměti dobré jest; druhý neradil, nýbrž bránil tuze. Jehož já nedbaje, potrhl sem se a šel předce, a on zustana opustil mne.

POUTNÍK SE NA UMÍRAJÍCÍ A UMRLÉ DÍVÁ. Obhlédaje se pak, hledím ještě na způsob umírajících, jichž všudy vůkol dosti bylo: a vidím žalostnou věc, jak jmenovitě každý s hrůzou, naříkáním, strachem a třesením duši pouští, nevěda, co se s ním stane a z světa kam se octne. Čehož já ač sem se lekal, však vždy něčemu víc vyrozuměti chtěje, kráčel sem mezi řady már, jda až k krajům světa a světla; odkudž když jiní, oči zavrouc, slepě tak mrtvé své vyhazovali, já brylle mámení již odvrha a oči sobě protra, a jak sem nejdál mohl, tam ven se vychýle, nahlédnu a spatřím strašlivých temností mrákotu, jíž se rozumem lidským ani dna ani konce najíti nemůže, a v nich nic než červy, žáby, hady, štíry, hnis a smrad, a puch síry a smoly, tělo i duši zarážející, summou hrůza nevypravitedlná. PROPAST ZA SVĚTEM BEZEDNÁ.

POUTNÍK STRACHEM SE PROPADÁ. Od níž strnuly všecky vnitřnosti mé a všecko tělo mé drkotalo, a zděšen byv, mdlobou sem na zem padl a tak žalostivě zvolal: "Ach přemízerní, bídní, nešťastní lidé! Toto-liž jest váše poslední sláva! Toto-liž tolik nádherných vašich činů závěrek! Toto-li cíl vašich, jimiž se nadýmáte, umění a rozličné moudrosti! Toto-li po tak mnoha nesčislných pracech a kvaltováních žádaný ten pokoj a odpočinutí! Toto-li ta, kterouž sobě vždycky slibujete, nesmrtedlnost! Ach, kéž sem se nikdý nenarodil! Kéž sem nikdý skrze bránu života neprošel, jestliže po všech světa marnostech nic než temnostem a hrůzám těmto za podíl býti mám! Ach Bože, Bože, Bože; Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smilůj se nade mnou bídným!"

Vysvětlivky k textu

odbyti: vyříditi;
nezbedně: neodbytně;
ještě sobě neusmyslíš: ještě nedostaneš rozum;
volím: raději chci;
potrhl sem se: hnul sem se;
nevypravitedlná: nevýslovná.

CHAPTER XXXVI

THE PILGRIM DESIRES TO FLEE FROM THE WORLD

THE PILGRIM FLEES THE WORLD. Being unable to look upon it any longer or to bear the pain in my heart, I fled, desiring to seek refuge in some desert, or rather, if it were possible, to escape from the world altogether. But my guides set out after me and catching up with me, demanded to know where I was fleeing. Wishing to repulse them by silence, I answered not a word. But when they obstinately importuned me, determined not to let me go, I exclaimed: "I already clearly perceive that it is useless to expect better things in the world. My hope is dead. Woe is me!" "Are you never to recover your sense, even after witnessing such examples as you have seen?" they retorted. "I choose rather to die a thousand times," I answered, "than to remain here where such things occur and to look upon wrong, fraud, lie, guile, cruelty. Therefore, I prefer death to life; I go to see the lot of the dead whom I observe being borne out."

2 MR. DELUSION DISAPPEARED. Mr. Ubiquitous at once consented, saying that it was well to see and understand even that, but my other companion did not advise it, in fact, opposed it. I paid no attention to him and tearing myself away, went on. He remained behind and left me.

3 THE PILGRIM SEES THE DYING AND THE DECEASED. Thereupon, looking around, I observed the manner of the dying, of whom there were plenty about me. I saw a sorry spectacle, for every one gave up his spirit and terror, lamentations, fear and trembling, not knowing what would become of him afterwards nor where he would find himself after leaving the world. I likewise feared it, but nevertheless desiring to understand it a little better, I walked between the rows of biers until I reached the end of the world and of light; there the friends of the deceased closed their eyes and blindly hurled their dead into the abyss. Casting off the glasses of delusion and rubbing my eyes, I leaned out as far as I could. THE ABYSS BEYOND THE WORLD IS BOTTOMLESS. There I saw nothing but frightful darkness and gloom of which neither the bottom nor the end could be fathomed by the human mind, and in which nothing but worms, frogs, serpents, scorpions, pus and stench were found; besides, a smell of brimstone and pitch, overpowering the body and the soul, issued thence, in a word, horror unspeakable!

4 THE PILGRIM FAINTED, TERRIFIED. All my innermost parts were paralysed, and trembling all over and terror-stricken, I fell fainting to the ground. "Oh, thrice miserable, wretched, unhappy men!" I cried out in anguish, "is this your ultimate glory? Is this the conclusion of so many of your splendid deeds? Is this the goal of your learning and the manifold wisdom with which you are so puffed up? Is this the desired peace and rest after your innumerable labors and struggles? Is this the immortality which you forever promise yourselves? Oh, that I had never been born! That I had never passed through the gate of life, if ather all the futilities of the world I am to become a prey to this darkness and horror! Oh, God, God, my God! If Thou exist, O God, have pity upon me, a wretched man!"