L. Poutník křesťany podle stavů prohlédá (The Pilgrim Examines some Classes among the Christians)

KAPITOLA L.

POUTNÍK KŘESŤANY PODLE STAVŮ PROHLÉDÁ

To až potud veřejné všech křesťanů pravých případnosti vypravoval sem; spatře pak já mezi nimi rovně jako v světě rozdílná povolání, žádostiv sem byl, jak kteří stupně svého ostříhají, také se podívati. I nalezl sem ušlechtilý opět při všem řád, až milo: ale toho již obšírně vyčítati nechci, krátce toliko něco dotknu.

MANŽELSTVÍ KŘESŤANŮ JAKÉ. Manželství jejich, viděl sem, že se od panictví nemnoho dělí, protože při nich jak v žádostech, tak v pečování zřízenost jest. Místo oněch ocelivých pout viděl sem tuto zlaté zápony; místo trhání se od sebe potěšené těl i srdcí spojení. Pakli co nezvolností toho jejich stavu se přídrželo, vynahražovalo se to království Božího skrze to rozmnožováním.

VRCHNOST MEZI SEBOU JAKOU MAJÍ. Komu se z nich nad jinými seděti a vrchností slouti dostávalo, tak se k svěřeným sobě poddaným svým choval, jak rodičů vlastně k dítkám obyčej jest, i láskou i péčí: načež dívati se milo bylo, a viděl sem, jak mnozí z takové vrchnosti ruce zpínajíc Boha chválili. Zase pak, kdo pod moc jinému přináležel, tak se hleděl říditi, aby nejen slovem, ale skutkem poddaný byl, Boha tím ctě, aby, kohož mu představil, buď on jakých buď povah, všelikou k němu uctivost a šetrnost slovy, i skutky, i myšlením pronášel.

A JAKÉ UČENÉ. Když sem mezi nimi dále chodil, spatřil sem nemalo lidí učených, kteříž proti obyčeji světa, jak který daleko jiné uměním, tak daleko pokorou předcházel, a byli sama vlidnost a přívětivost. S jedním mi se mluviti dostalo, o němž bylo smyšlení, že nic není ve všech uměních lidských, což by před ním ukryto bylo: on však jako nejsprostnější tak se stavěl, nad hloupostí a neumělostí svou tytýž vzdychaje. Umění jazyků u nich v malé jest vážnosti, jestliže umění moudrosti k tomu nepřistoupí. Nebo pry jazykové moudrosti nedávají, než k tomu toliko jsou, abychom s jinými a jinými obyvateli okršlku zemského, buď živými neb mrtvými, rozmlouvati mohli: a protož, ne kdo mnoha jazyky mluviti, než kdo užitečné věci mluviti umí, že učený jest. Užitečné pak věci nazývají všecky skutky Boží, k jichž poznání artes že napomáhají nětco: ale však známosti té pravá studnice že jsou svatá Písma a učitel Duch svatý, cíl pak všeho Kristus, ten ukřižovaný. N. B. Protož všickni tito, viděl sem, že vším uměním svým k Kristu jako k centrum směřovali: pakli co k Kristu překážkou býti viděli, všecko, byť i nejvtipnější bylo, opomítali. Knihy lidské, viděl sem, že čtou všelijaké podlé příčin; ale vybranějších toliko pilně hledí, všudy šetříc, aby lidské řečňování za lidské měli. Sami knihy také píší, ale ne pro roztřásání jména svého, než když naději mají, že něčím užitečně s bližními se zděliti, obecnému dobrému v něčem napomoci, zlému uhájiti moci budou.

JAKÉ KNĚŽÍ A TEOLOGY. Kněží a kazatelů viděl sem tu jistý počet podlé potřeby církve, vše v habitu prostičkém, obyčejů krotkých a přívětivých, jak mezi sebou, tak vůbec k jiným. Času více s Bohem než lidmi trávili, modlitbami, čtením a přemyšlováním; co mimo to času jest, ten na vyučování jiných, buď v shromáždění vůbec, aneb v soukromnosti obzvláště vynakládají. N. B. Jistili mi to posluchačí a sám sem zkusil, že se kázání jejich nikdá bez vnitřního pohnutí srdce a svědomí neslýchá, protože z úst jejich pronikavá moc Božských výmluvností plyne. I plésání sem při poslouchajících i slzy spatřil, když se aneb o milosrdenství Božím, aneb o lidské nevděčnosti mluvilo: tak se to od nich opravdově, živě a vroucně koná. Za hanbu by sobě kladli něčemu jiné učiti, čehož by prvé sami na sobě příkladu neukazovali: takže i když mlčí, čemu se z nich učiti jest. Přistoupil sem pak obzvláštně k jednomu z nich, promluviti chtěje, který byl muž počestných šedin a z jehož tváře božského hned cosi se stkvělo. Když se mnou mluvil, řeč jeho přívětivé jakési přísnosti plná byla: a všelijak patrné bylo, že Boží legát jest, tak nic světem nepáchl. N. B. Když sem ho obyčejem naším tituli ctíti chtěl, nedal, nazývaje to fraškami světa: jemu titule a cti dosti že jest, jestliže jej služebníkem Božím, a líbí-li mi se, otcem svým nazovu. Když mi požehnání dával, nevím jakou pochotnost a v srdci rozvínající se radost sem cítil: a porozuměl sem v pravdě, že pravá theologia mocnějšího a pronikavějšího cosi jest, nežli jakž se toho vůbec zakouší. N. B. A zapýřil sem se, vzpomena tu na některých našich kněží nadutost, pýchu, lakomství, společné různice, nepřízně a nenávisti, ožralství, a summou tělesnost: jejichž slova a skutkové tak daleko od sebe stojí, že jen z žertu o ctnostech a křesťanském životu zdají se mluviti. Mně se, ať pravdu vyznám, tito líbili, muží vroucího ducha, krotkého těla; milovníci nebeských věcí, nedbalci zemských; bedliví nad stádem, zapominatedlní nad sebou; střízliví vínem, opojeni duchem; skrovní v řečech, hojní v skutcích; a z nichž každý přední v práci, poslední v chloubě býti se snažoval: summou, skutky, slovy i myšleními všechněch duchovní vzdělání obmýšlející.

Vysvětlivky k textu

případnosti: příběhy;
zřízenost: pořádek;
nezvolností: nepohodlí;
opomítali: opovrhovali;
roztřásání: rozhlašování;
pochotnost: libost.

CHAPTER L

THE PILGRIM EXAMINES SOME CLASSES AMONG THE CHRISTIANS

Hitherto I have described the general characteristics of all true Christians; but perceiving among them various vocations, such as also exist in the world, I desired to examine how they conducted themselves in them. I found an excellent order in all their affairs, so that it was a joy to behold it; but I do not propose to describe it in detail. I shall touch briefly only upon a few features.

2 HOW THEIR MARRIAGE IS. Their marriage, I found, differs but little from celibacy; for there is with them a moderation both in their desires and in their attachments. Instead of the steel fetters, I saw here golden clasps; in place of tugging apart, here prevails a joyful union of their bodies and their hearts. But if, in spite of all, some lack of freedom still adheres to this state, it is outweighed by he increase of the kingdom of God which results from it.

3 WHO THEIR RULERS ARE. Those among them who are called to rule as governors, deal with the subjects committed to their care as do parents with their children—with love and care. This was pleasing to observe, and in fact I saw many lifting up their hands in gratitude to God for such rulers. On the other hand, those who are subject to the rule, seek so to live as to be subects not in word but in deed. They live thus for the sake of honoring God thereby, so that whomever He set over them, were he of whatever disposition, him they respect and honor in words, deed, and thoughts.

4 WHO THEIR LEARNED MEN ARE. Walking among them further, I saw not a few learned men who, contrary to the usage of the world, exceed others as much in humility as in learning, and are kindness and affability incarnate. I was privileged to converse with one of them of whom it was rumored that there was nothing of human learning hid from him; but he carried himself as the humblest, and lamented his lack of learning and ignorance. They esteem linguistic studies but little if wisdom is not increased thereby. They say that knowledge of languages does not impart wisdom, but is merely a medium ot communication with one or another group of the inhabitants of the world, whether living or dead. Therefore, he is not learned who can speak many languages, but rather he who can impart useful knowledge in them. They regard as useful knowledge all the works of God, to the understanding of which the liberal arts contribute somewhat , it is true, but of which the true source are the sacred Sciptures, their teacher the Holy Spirit, and the goal of it all is Christ the Crucified. Therefore, all these learned men, I observed, direct all their learning toward Him as the center; and whatever they perceive to be an obstacle to the approaching of Christ, they reject, even though it be the most ingenious. They read many books according to their needs; but they give special attention only to the choicer ones, always rating human eloquence as but human. They write book themselves, but not with the aim of making their names known, but in the hope of communicating to others something useful, and of aiding the common welfare, or defending it before an assault of evil.

5 WHO THEIR PRIESTS AND THEOLOGIANS ARE. I saw among them a certain number of priests and preachers, according to the needs of the Church, all in the simplest habit, dealing with each other as well as with the laity generally with mild and affable manners. They spend the greater part of their time with God rather than with men--in prayers, reading, and meditation.

NOTA BENE: The rest of their time they employ in instructing others either in public assemblies or privately. Their sermons—as their hearers assured me and I experienced it myself—were never heard without an inward stirring of the heart and the conscience, because of the penetrating power of divine eloquence which issues from their lips. When God's mercy or human ingratitude are discussed, I noticed both ecstasy and tears on the faces of the hearers, for the preachers' words are earnest, vital, and fervant. The preachers would regard it as shameful to teach others virtues of which they themselves are not examples, so that in their very silence there is much one can learn from them. I approached one of them wishing to speak with him; he was a person of venerable age and in his countenance shone something divine.

NOTA BENE: When he spoke to me, his words were full of kindly severity, and it was quite apparent in every way that he was God's ambassador; for there was not a whit of worldliness about him. When, according to our custom, I wished to address him by titles, he did not permit it, calling it mere worldly snobbishness and saying that it was a sufficient title and honor to be a servant of God. He bade me call him my father, if I so desired. When he bestowed his blessing upon me, I was conscious of a rapture and an expansive joy in my heart, and became aware that in truth the genuine knowledge of God--the real theology--is more powerful and penetrating than it has generally been regarded. I blushed remembering the haughtiness of some of our priests, their pride, avarice, mutual quarrels, dislikese, and enmities, drunkenness, and in a word carnality. For their words and deeds stand so far apart that they seem to talk about virtues and Christian life only as if in jest. To tell the truth, I was pleased with these men of fervent spirit but disciplined body, lovers of heavenly things but careless of earthly, diligent over their flock but forgetful of themselves, drunk with the Spirit but not with wine, of few words but of abundant needs, each striving to be the first in work but the last in boasting: in a word, intending the spiritual upbuilding of all in their every act, word, and thought.