KAPITOLA XIX.
POUTNÍK STAV VRCHNOSTÍ SPATŘUJE
VRCHNOSTÍ ROZDÍLNÍ STUPŇOVÉ. Přišli sme tedy do jiné ulice, kdež po všech stranách plno vidím vyšších i nižších stolic: na nichž sedícím "pane rychtáři, pane purgmistře, pane uředníče, pane rejente, pane purkrabí, pane kanclíři, pane místodržící, páni soudcové, milostivý králi, kníže, pane" etc. říkali. I dí mi tlumočník: "Nu, tu máš ty lidi, kteříž soudy a výpovědi v rozepřech konajíce, zlé trescíce, dobrých přichraňujíce, řád v světě zdržují." "Toť jest ovšem pěkná, a mám za to, nevyhnutedlná v lidském pokolení věc," řekl sem. "Odkud se pak takoví lidé berou?" Odpověděl mi: "Někteří se k tomu rodí; jiní od nich, aneb od obce vybráni bývají, tí, kteříž by za nejmoudřejší ze všech a nejzkušenější a spravedlnosti a práv nejpovědomější uznáni byli." "I to pěkně," dím já.
V tom mi se pohleděti udá, a spatřím, an se někteří do stolic vkupují, jiní vprošují, jiní vpochlebují, jiní sami sázejí; a vida to, "Hle, hle, neřád!" zkřikl sem. "I mlč, všetýčko," dí tlumočník; "zlým toho zaživeš, uslyší-li." "A proč nečekají," dím já, "až by zvoleni byli?" Odpověděl: "Herež, oni sebe bezpochyby povědomi jsouc, s tu práci se býti znají: když je za ty jiní přijímají, co tobě do toho?"
Já tedy umlknu, a přiopravě sobě bryllí, hledím pilně po nich a uzřím věc nenadálou, že jmenovitě řídko který z nich všecky oudy měl, každému teměř něčeho potřebného se nedostávalo. Někteří neměli uší, jimiž by stížnosti poddaných vyslýchati; jiní očí, jimiž by neřády před sebou znamenati; jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu uklady čenichati, jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné promlouvati; jiní rukou, kterýmiž by úsudky spravedlnosti vykonávati mohli; mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli.
Kteří pak všecko to měli, viděl sem je utrápené lidi býti: nebo na ně ustavičně nabíháno, ani pojísti, ani pospáti pokojně nemohli. Ježto ti druzí víc než odpolu zahálivý život vedli. I řekl sem: "Ale proč pak takovým těmto soudy a práva svěřují, kteří potřebných k tomu oudů nemají?" Odpověděl tlumočník, že toho není, než že se mně tak zdá. Nebo pry: Qvi nescit simulare, nescit regnare. Kdo jiné spravuje, musí často neviděti, neslyšeti, nerozuměti, byť i viděl, slyšel a rozuměl. Čemuž ty, jakožto ve věcech politických neprošlý, nerozumíš." "A vždyť já vidím na mou věru," řekl sem, "že při nich toho, což by býti mělo, není." "A já tobě radím," dí on, "mlč: slibujiť sic, nepřestaneš-li mudrování, octneš se, kde by nerád. Co nevíš, že soudce poříkati k hrdlu sahá?" Takž sem umlkl a tiše se na všecko díval. Než nevidí mi se, co sem na které stolici obzvlášť spatřil, všecko vyčítati: dvojího toliko dotknu.
SOUDCŮ OBECNÍCH ČASTÁ NESPRÁVA A KŘIVDY. Zastavil sem se nejpilněji při soudu senátorském, kdež sem jména panů soudců tato spatřil: Atheus, Svárurád, Sluchosud, Stranobij, Osobolib, Zlatomíl, Darober, Nezkus, Malověd, Nedbal, Kvapil, Ledabyl; všech pak president a nejvyšší sudí aneb prímas byl pak Takchcimíť. Z kterýchž jmén hned sem se, jací tu soudcové bývají, dovtipovati začal: avšak příklad se v mé přítomnosti trefil. Sprostnost obžalována byla od Soka, že by některé dobré lidi zhaněla, lichevníkům lakomců, pijanům ožralců spílajecí a nevím co víc přemluvivši. Svědkové vedeni byli Kleveta, Lež, Podhled; prokurátorem ku právu byl Pochleba z jedné strany, z druhé Darmotlach, kteréhož však Sprostnost pravila se nepotřebovati; a tázána byvši, zná-li se k tomu, co na ní prožalováno, řekla: "Znám, milí páni soudcové," a přidala: "Teď stojím, jinák mluviti nemohu; Pán Bůh mi pomáhej!" Tu soudcové shlukše se, sbírali hlasy. Atheus řekl: "Takť jest sic, jak to žensko praví; ale co ona to třápati má? necháme-li ji tak, pokusí se i o nás třeba hubou tlouci, přimlouvám se, ať jest ztrestána." Svárurád řekl: "Ovšem. Nebo kdyby to jednomu prošlo, jiní by také chtěli, aby se jim promíjelo." Sluchosud řekl: "Já sic nevím vlastně, jak to bylo: než poněvadž sobě Sok tu věc tak vysoce vede, rozumím, žeť ho opravdu bolí; nechť jest ztrestána." Stranobij řekl: "Já jsem již prvé věděl, že ta drchta všecko, co ví, vypleští: potřebí ji hubu zacpati." Osobolib dí: "Uražený jest můj dobrý přítel, mělať ho pro mne aspoň ušetřiti, a ne tak špincovati: hodná jest potrestání." Zlatomil dí: "Však víte, jak se onen štědře ukázal, hoden jest zastání." Darober: "Tak jest, nevděční bychom byli, kdyby pře jeho zespod měla zustati." Nezkus dí: "Já podobného příkladu nevím: co zasloužila, nechť trpí." Malověd: "Já tomu nerozumím, jak usoudíte, dávám své povolení." Ledabyl: "Jakkoli, já ke všemu přistupuji." Nedbal: "Pakli té pře odložiti chceme? snad se to dále potom samo ukáže?" Kvapil: "Nic, za chuti ať jest ortel." Pan sudí: "Ovšem: na koho se nám třeba ohlédati? co právo chce míť, to musí jíť." A vyvstav učinil výpověď: "Poněvadž ta štěbetná žena v tak neslušné věci se dává, že všelijak o lidi dobré se otírá, k zkrocení nevážného jejího jazyka,a na příklad jiným, ať se ji 40 poličků bez jednoho dá, ta se ji výpověď činí." Tu Sok s prokurátorem a svědky poklonivše se, z spravedlivého nálezu poděkování učinili: a Sprostnosti to též poručeno. Ale ona v pláč a spínání rukou se vydala. Protož, že práva neuctila, přiostřiti ji rozkázali, a pochytíc k kázni vedli. Kterouž ji stalou křivdu já vida a zdržeti se nemoha, zkřikl sem hlasem: "Ach, jestližeť takoví všecko v světě soudové bývají, pomoziž mi, Bože všemohoucí, ať já ani soudcem nejsem, ani se z žádným nesoudím!" "I mlč, ztřeštěnče!" řekl, vlože mi na usta pěst, tlumočník; "přisahámť, že se téhož, ne horšího-li něčeho domluvíš." A aj, Sok s Pochlebou svědky proti mně obváděti začnou; a já to znamenaje a lekna se, nevím, jak sem odtud, sotva ducha popadaje, vyletěl.
PROKURÁTORŮ PŘEVRÁCENOST. Když pak sobě tu před tou soudnicí vydychuji a oči protírám, vidím mnohé s rozepří k soudu přicházeti, an každému ihned prokurátoři (Darmotlach, Pochleba, Křivoved, Právotah a jiní) vstříc běžíc, ku posloužení se ofěrovali, ne jakou kdo má při nejprv, než jaký vaček, nahlédajíce. Každý pak svůj zákon (čehož sem mezi teology nebyl spatřil) při sobě pilně nosil a do něho tytýž nahlédal. Na nichž na některých exemplářích nápis sem viděl: "Žravá hryzení zemská"; na některých zase: "Dravá šizení zemská". Ale se již více na to hleděti nechtělo, šel sem vzdychaje odtud.
KNÍŽAT PLNOMOCNÉ PANOVÁNÍ; A UŘEDNÍKŮ JEJICH LSTI. Všezvěd mi dí: "Ještě nejlepší zustává. Poď, podíváš se na správu králů, knížat a jiných dědičně nad poddanými panujících: snadť se to zalíbí." I vejdeme opět kamsi, a aj, tu na tak vysokých a širokých stolicích seděli, že řídký k nim přistoupiti a dosáhnouti mohl, kromě po nástrojích. Měl zajisté každý dlouhé jakési místo uší s obou strán trouby, do nichž když kdo co mluviti chtěl, šeptati musil. Ale byly oklikovaté a děravé, mnoho slov, než se hlavy doneslo, mimo ven vybíhalo: a která došla, na větším díle změněná docházela. Což sem odtud znamenal, že se ne vždycky mluvícím odpověd dávala, někdo, i dosti tuze volaje, dovolati se do mozku nemohl: někdy se dávala odpověd, ale nic k věci. Podobně místo očí a jazyku trouby byly, skrze něž se často jinák, než věc byla, vidělo, a jinák, než sám třeba pán mínil, odpovídalo. Čemuž srozuměv, řekl sem: "Ale proč pak těch trub neodloží a jako jiní lidé prostě vlastníma očima, ušima, jazykem nehledí, neposlouchají, neodpovídají?" "Pro vzácnost osoby a důstojnost místa," dí mi tlumočník, "takové okolování býti musí: či se tobě to sedláci zdají, aby se jim každý o oči, uši, jazyk otírati měl?"
RADDY MUSETI MÍTI JAKÉ NEPOHODLÍ. V tom vidím některé vůkol trůnu obcházeti, z nichž jedni pánu do uší vedlé těch trub cos dmýchají; jiní na oči jednák té, jednák oné barvy brylle sázejí; jiní pod nos cosi kouří; jiní ruce skládají a překládají; jiní nohy spínají a zase popouštějí; někteří pod nim stolici opravují a hlobí, a tak dále. To vida já, ptám se: "Kdo sou to, a co dělají?" Odpoví mi tlumočník: "Jsou tajné raddy, krále a veliké pány informující." "Jáť bych jim toho nevytrpěl," řekl sem, "kdybych na tom místě byl: nýbrž bych sobě svými oudy a činy volen býti chtěl." "Nemusí jediný člověk," dí on, "na sobě zakládati, ani se toho jemu dopouštěti má." "Tedyť sou," dím já zase, "velicí tito páni nad sedláky bídnější, tak svázaní jsouce, aby se ani hnouti, leč po vůli jiných, nemohli." "Ale sou sebou tak," dí on, "jistší. Pohleď na tyto."
A BEZ NICH JEŠTĚ HŮŘEJI. I obhlédnu se, a aj, někteří na těch stolicích nedali se mustrovati, rozhánějíce ty informovatele od sebe pryč: což k mému vinši bylo. Než hned sem tu jiné nepohodlí uhlédal. Místo zajisté těch kolikasi odehnaných mnoho jiných přicházelo, kteříž jemu do uší, do nosu, do ust dmýchati, oči rozličné zakrývati a odkrývati, ruce pak a nohy sem tam roztahovati se pokoušeli: každý jmenovitě, kdo přišel, nač sobě upřel, na to ho navésti a natáhnouti chtěl: až některý ten nebohý pan nevěděl, co činiti, komu povoliti, neb komu se brániti, a jak všechněm odolávati má. I řekl sem: "Již vidím, že lépe jest některým vybraným se svěřiti, než tak všechněm na rvačku býti. A co se to pak vždy nějak jinák zaopatřiti nemůž?" řekl sem. "Jakž by se opatřilo?" dí on. "Povolání to s sebou to nese, ode všech stížnosti, žaloby, prosby, volání, důvody a odvody přijímati a všechněm za spravedlivé činiti. Leč by tak, jako tito jsou."
LHOSTEJNÍ PÁNI. I ukáže mi jich koliks, kteříž žádnému k sobě nablíž nedali, kromě kteří pohodlí obmýšleli a strojili. U těch sem viděl lidi vůkol obskakující, pohlazující, polštáře podkládající, zrcadla před oči stavějící, fochrováním větříček dělající, peří a smeti sbírající, sukni a třevíce líbající, vše po předu; někteří i vyhozenou od pána slinu a ozher lízali, že sladké, chválíce. Ale to mi se opět nic nelíbilo: zvláště že sem viděl, jak se každému teměř takovému stolice jaksi zviklala a s ním, než se nadál, se zvrátila, když oněch věrnějších podpůrců nebylo.
POUTNÍKOVA NEBEZPEČNÁ PŘÍHODA. Stalo se v mé přítomnosti, zvíklala se také jednomu i rozsmekla; i vypadl na zemi. A aj, udělal se hluk lidu, za nimž já se ohlédaje spatřím, an sobě jiného vedou a sázejí, výskajíce, že tu jinák bude, než bývalo: a obskakujíce, hlobí pod ním a tvrdí, kdo můž. I maje já za to, že obecnému dobrému napomáhati sluší (nebo tak pravili), také přistoupě klín či dva přistrčím: což mi někteří chválili, jiní škaredě hleděli. Vtom onen s svými sebera se a s kyjem mezi nás vpadna, pere do houfu, až se všecko to rozprchá, a některým krky spadají. Já strachem zděšený byv, ani se upamatovati nemohu, až Všezvěd můj, slyše, že se: "Kdo víc sázeti a tvrditi pomáhal?" ptají, mnou trhne, abych prchal také. Mámil, že netřeba: načež já rozmýšleje se, kterého poslechnouti, toť zavadím o šermující okolo mne kýj, zlupě se teprv běžím v kout. A tak sem porozuměl, že i na těch stolicích seděti, i okolo nich bývati, i jich se dotýkati tím i jiným způsobem nebezpečno. Protož sem tím raději odtud šel, s pomyšlenou toho maje, abych se tam kdy víc vraceti měl. Jakož sem i řekl vůdcům svým: "Nechť se, kdo chce, těch hor dotýká, ne já."
LIDSKÁ VŠUDY NESPRÁVA. Zvláště, poněvadž sem i to vyšetřil, že ač světa správcové jmenováni býti chtěli všickni ti, nesprávy však všudy plno bylo. Nebo buď že poddané sám pán, neb po trubách k sobě pouštěl; sám neb s nadmychováním jiných výpovědi činil: tak mnoho sem křivd jako práva viděl, tak mnoho vzdychání a upění jako veselosti slyšel, a že se spravedlnost s bezprávím a moc s soudem mísí; rathouzové, soudnice, kanceláře tak nepravosti, jak spravedlnosti verštatové že jsou, a kteří se obhájcové v světě řádů titulují, že tak mnoho neřádu, jak řádu (a často víc) bývají, patrně sem vyrozuměl. A podivě se, jak ten stav mnoho marnosti a blýštící se bídy v sobě kryje, požehnal sem jich tu a šel odtud.
Vysvětlivky k textu
rejente: vladaři;
kanclíři (nejvyšší písaři);
výpovědi: rozsudky;
zdržují: udržují;
udá: přihodí se;
zaživeš: odpykáš;
herež: ať;
úsudky: rozsudky;
nabíháno: běhalo se za tím;
ježto: kdežto;
Qvi nescit simulare, nescit regnare: Kdo se neumí přetvařovati, neumí vládnouti;
neprošlý: nezkušený;
poříkati: pomlouvati;
k hrdlu sahá: je věc hrdelní;
nespráva: zlořád;
Atheus (Bezboh);
Sprostnost: Upřímnost;
Sok: Donašeč, Pomlouvač;
lichevníkům (půjčujícím peníze na úroky);
přemluvivši: naklevetivši;
Podhled: Podezření;
teď: zde;
žensko: ženština;
třápati: tlachati;
vysoce věc vede: takovou váhu jí přikládá;
drchta: tlachavá ženská;
vypleští: vypleskne;
špincovati: špiniti;
zespod zustati: býti zanedbána;
kázni: potrestání;
hlasem: nahlas;
se domluvíš: mluvením si přivodíš;
obváděti: předváděti;
soudnicí: soudním domem;
Žravá hryzení zemská: posměšný název pro "Práva a zřízení zemská;
Dravá šizení zemská: posměšný název pro "Práva a zřízení zemská;
plnomocné (absolutistické);
hlobí: upevňují;
k mému vinši: po mém přání;
nač sobě upřel: co si vzal do hlavy;
navésti: přemluviti;
na rvačku: na dračku;
důvody a odvody: důkazy a protidůkazy;
fochrováním: ovíváním;
ozher: nosní výměšek;
věrnějších: nejvěrnějších;
Stalo se v mé...: jde o povstání proti Ferdinandovi II. a zvolení Fridricha Falckého;
hlobí a tvrdí: upevňují a utvrzují;
zlupě se: vzchopiv se;
s promyšlenou toho maje: o tom pochybuje;
nespráva: zlořád;
buď...neb: ať...ať;
verštatové: dílny;
požehnal jsem: rozloučil jsem se.
CHAPTER XIX
THE PILGRIM EXAMINES THE GOVERNING CLASS
THE DIVERS RANK OF NOTABLES. We then entered another street where I saw on all sides a great number of high and low seats, and heard the occupants addressed as the honorable constable, the honorable mayor, the honorable burgomaster, the honorable magistrate, the honorable regent, his lordship the burgrave, his lordship the chancellor, his lordship the viceregent, the honorable judges, his grace the king, or the count, or the lord, and so forth. "Here you see men who pass judgements and sentences in lawsuits, punishing the evil-doers, protecting the good, and thus preserving order in the world," my interpreter remarked. "This is indeed a splendid thing, and no doubt for mankind a necessary one," I replied, "but where do such people come from?" "Some are born to their office," he answered, "while others are selected either by the former, or by their communities, being acknowledged as the wisest and the most experienced of all and the best versed in justice and the laws." "That is also splendid," I said.
2 Just then my attention was attracted to some who were acquiring seats by bribery, or by importunate solicitation, or by flattery, while some seated themselves therein by force. Seeing this, I cried out: "Look, look, the corruption!" "Keep still, you interfering fool!" warned my interpreter, "or if they should hear you, you would catch it!" "But why do they not wait till they are elected?" I expostulated. "Well, what of it?" he retorted; "doubtless they are confident of being equal to the task. Moreover, as long as others accept them as such, what business is it of yours?"
3 Thereupon, I kept still, and adjusting my glasses, I observed them closely. Thus scrutinizing them, I made an unexpected discovery; for scarcely a single one of them possessed all bodily organs, but each lacked some most necessary limb. Some had no ears with which to hear the grievances of the subjects; others lacked eyes to perceive the evils about them; others lacked the nose wherewith to scent the machinations of crooks plotting against the law; others lacked the tongue with which to defend the mute, oppressed masses; others lacked arms with which to enforce the pronouncements of justice; many even lacked the heart to dare to act in accordance with the dictates of justice.
4 Those, however, who possessed all their bodily organs appeared to me greatly harassed; for they were constantly importuned by petitioners, so that they could hardly eat or sleep in peace. The former, on the contrary, spent more than half of their time in idleness. "But why is law and justice entrusted to people who lack the necessarily bodily organs for the task?" I queried. My interpreter retorted that it was not so, that it only appeared so to me. "For," he said, "whoever knows not how to feign knows not how to rule. He who rules others must often see not, hear not, and understand not, even though he does in fact see, hear, and understand. But you, being inexperienced in politics, cannot understand these things." "Nevertheless, in truth I perceive clearly that they do not possess what they should have," I persisted. "As to that, I advise you to keep still," he replied; "otherwise I promise you that unless you cease your impertinent cavils you shall find yourself where you scarcely wish to be. Do you not know that contempt of court is a capital offense?" Thereupon I kept still, but observed all quietly. However, it does not seem necessary to narrate all I saw concerning each of the seats. I shall touch upon but two incidents.
5 FREQUENT TRANSGRESSIONS AND INJUSTICE AMONG JUDGES. I tarried and observed very diligently the procedure in the senatorial court, and learned that the names of the judges were as follows: Atheist, Lovestrife, Hearsayjudge, Partisan, Personrespecter, Lovegold, Bribetake, Tyro, Knowlittle, Dontcare, Hasty, and Anyhow; the President and the Supreme Justice, or Primate, was my Lord Icommandit. I instantly surmised from their names what kind of judges they were like to be; and soon in my presence a case came up which confirmed my surmise. Sincerity was charged by Adversary with having slandered some good people by calling usurers misers, tipplers drunkards, and I do not know what else. The witnesses brought against her were Gossip, Lie, and Suspicion; the prosecuting attorney was named Flatterer, and the counsel for the accused was Prattler, whose services, however, Sincerity declined as unnecessary. Having been asked whether she pleaded guilty [to the charge], she replied: I do, your honors." And she added: "Here I stand; I cannot do otherwise; so help me God!" The judges gathered to cast their votes. Atheist remarked: "What that hussy says is indeed true; but what business is it of hers to babble about it? If we allow her to go one, she will perhaps not spare even us her tongue lashing. I favor her punishment." "Why, of course!" Lovestrife then spoke up, "for if one of them escaped the penalty, others would claim the same immunity!" "Although I really do not know what has happened," Hearsay judge remarked, "since Adversary ascribes so much importance to the matter, I surmise that he really considers himself injured. Let her be punished." "I knew in advance that that shrew would blurt out all she knows!" Partisan said, "she needs to have her mouth stopped." "The plaintiff is a good friend of mine, " Personrespecter assented; "she should have spared him at least for my sake, instead of scoffing at him like that. She is worthy of punishment." "You all know how generous Adversary has shown himself; he is worthy of defense," Lovegold said. "That is what I say," Bribetake concurred; "we would show ourselves ungrateful, were his suit lost." "I do not know of a similar case; let her suffer whatever she deserves," Tyro said. "I do not understand the matter; I agree with your judgement, whatever it is," Knowlittle added. "Whichever you decide, I agree to it," Anyhow assented. "Would it not be better to postpone the sentence?" Dontcare queried. "The case might decide itself." "No, no, let the sentence be passed while we are so minded!" Hasty exclaimed. "Why, of course, why should we consider anybody else?" the President agreed. "Whatever justice demands, must be done." Then rising, he delivered the sentence: "Whereas the prattling gossip has given herself to such disreputable conduct as to slander good men, we decree that she suffer, for the taming of her unbridled tongue and as a warning unto others, the punishment of forty slaps in her face save one." Thereupon Adversary with the prosecuting attorney and the witnesses, bowing, thanked the judges for their just sentence. Sincerity was urged to do likewise; but she broke into tears and the wringing of hands. Thereupon, for not having rendered honor to the court, her penalty was increased; and seizing her, they led her away to punishment. Seeing that she had been wronged, I could not restrain myself from crying aloud: "If all the courts in the world are like this one, may the Almighty God help me neither to become a judge, nor to have a litigation with anyone!" "Keep still, you raving maniac, " my interpreter cried, putting his hand over my mouth; "or I swear that you shall talk yourself into the same penalty, if not a worse one!" As a matter of fact, Adversary and Flatterer actually began to collect witnesses against me. Perceiving that, I became so alarmed that I flew out of the place all out of breath, scarcely knowing how.
6 PERVERSITY OF LAWYERS. When I stopped outside the court house to catch my breath and to clear my eyes, I noticed many bringing their law-suits to the court; moreover, I preceived that a number of lawyers (whose names were Babbler, Flatterer, Leadamiss, Prolongsuit, and such) ran to meet them, offering the litigants their services. They did not inquire about the cases, but first examined the litigant's purses. Each lawyer carried with him his own statutes–which thing I had not noticed among the theologians–and diligently searched therein. I got a glimpse of the title of some of the copies, which read, The Rapacious Gnawing of the Land, and The Voracious Defrauding of the Land. Unable to witness it any longer, I went away, sighing deeply.
7 THE UNLIMITED POWER OF PRINCES AND THE STRATAGEMS OF THEIR OFFICIALS. "The best is yet to come," Searchall remarked, "come and see the rule of kings, princes, and other rulers who reign over their subjects by hereditary right; perhaps, you will be pleased with that." We then entered a room where we saw men sitting on such lofty and broad seats that but few could approach or reach them otherwise save by means of mechanical contrivance. Each of these men had long tubes placed in his ears, into which those wishing to communicate with him were obliged to speak. But the tubes were so twisted and full of holes that many words were lost before they reached the ruler's ear. Morevover, the words which did reach his ear were for the greatest part distorted. For that reason I noticed that the petitioners did not always receive an answer; for even though some of them cried loudly, they were not able to reach the ruler's mind. Sometimes one received an answer, but it was irrelevant to the question. The rulers likewise used tubes instead of their eyes and tongue, through which things appeared otherwise than they really were; the answers likewise differed from those intended by the rulers. Perceiving this, I remarked: "But why do they not lay aside those tubes and simply use their own eyes, ears, and tongue just like other folk?" "On account of the dignity of their person and the honor of their position," my interpreter answered. "Do you consider them peasants that they should permit everyone to rub against their eyes, ears, and tongue?"
8 HOW INCONVENIENT IS THE NECESSITY OF HAVING COUNSELLORS. Just then I perceived certain individuals about the thrones, some of whom, disregarding the tubes, blew some vapors into the rulers' ears, others placed glasses of one or another color on his nose, or burned incense under his nose, or manipulated his hands, or directed his feet, binding or loosening them; while some strengthened and stabilized the seat under them. Observing all this, I inquired: "Who are these persons and what are they doing?" "They are privy counsellors, keeping the king and the great lords informed," my interpreter answered. "Were I in the place of these great lords, I would not tolerate these people about me but would insist upon the freedom of my limbs and actions." "A single individual should not depend upon himself so entirely, nor is it permitted them to do so," he answered. "Then these great lords are worse off than peasants, for they are so bound that without the consent of others they may not even move." "But on the other hand," he continued, "they are thus more certain of themselves. Look at these!"
9 WITHOUT COUNSELLORS, MATTERS ARE YET WORSE. I turned and perceived that some of those sitting on the lofty seats would not allow any one to control them but drove the would-be informers away. That was to my liking. However, an instant later I remarked another mischief: for instead of the few who had been driven away, a flock of others came and blew something into the ruler’s ears, nose, and mouth, covered or uncovered his eyes and attempted to manipulate his hands and feet hither and yon. Each newcomer tried to gain his particular aim and to persuade and pull the lord over to his side, until the unfortunate ruler knew not what to do, whose request to grant and whose to refuse, or how to protect himself against them all. "I see now that it is better to trust oneself to a few select advisers than to fall a prey to a mob," I exclaimed; "but is there no better way in which this could be arranged?" "How could it be arranged otherwise?" rejoined my interpreter. "It is a duty of their office to hear complaints, accusations, petitions, appeals, causes and arguments of all, and to render everyone his just due. Unless they are like these other princes."
10 INDIFFERENT LORDS. Then he pointed to some who permitted none to approach them save such as ministered to and cared for their comfort. I saw many servants dancing attendance upon them, patting them and propping them up with pillows, placing mirrors before them, fanning them, sweeping dust and feathers, and kissing their garments and slippers—all in front of them. Some even licked their lord’s spittle and mucus and declared them sweet. But all this I greatly disliked. Especially when I perceived that the seat of most of these princes soon tottered and before they knew it, collapsed, all because of the lack of more faithful supporters.
11 A DANGEROUS ADVENTURE OF THE PILGRIM. Then it happened in my presence that the seat of one of these princes began to totter and collapsed, whereupon he fell to the ground. Straightway, a crowd of people collected and, as I turned to watch them, procured another prince and leading him to the throne, they seated him on it, loudly rejoicing that better days were to come. Whoever could, pranced about him, steadying and strengthening his throne. Supposing that it was proper to help in bringing about the common weal—as they expressed it—I approached and also drove a wedge or two under his seat. Some praised me for it, others glowered at me. But just then the fallen lord, having gathered his retainers about him, fell upon us with clubs and struck right and left among the crowd till all were dispersed; some even lost their heads. I was so panic-stricken that I could hardly keep my wits about me; but Searchall, overhearing them inquire after the rest of those who had aided in the setting up and supporting of the defeated prince, jerked me and bade me flee. Delusion, on the contrary, thought it unnecessary. While thus debating whom to obey, I brushed against a club which was being brandished near me and gathering myself together, ran into a hiding place. Thus I learned that there are many dangers involved both in occupying those lofty seats and in attending and upholding them. Therefore, I preferred to go away, resolving never again to return. Accordingly, I said to my guides: "Let anyone who will approach those mountains; but not I."
12 LICENTIOUSNESS EVERYWHERE AMONG MEN. I was particularly of that mind when I found that although all those people wished to be spoken of as the rulers of the world, misrule was rampant everywhere. For whether the lord dealt with his subjects directly or by means of those tubes, whether he decided the cases alone or with the advice of others, I saw that he did as much injustice as justice. I likewise heard as much groaning and cries of anguish as of joy, and observed that justice with injustice and oppression with right were comingled; and that city halls and law courts were as often halls of injustice as of justice. Furthermore, those who bore the title of preservers of order in the world as often (if not oftener) lent themselves to misrule as to orderly rule. Filled with amazement that this calling should conceal in itself so much futility and glittering wretchedness, I left these people with my benediction.