KAPITOLA XVIII.
PROHLÉDÁ NÁBOŽENSTVÍ KŘESŤANSKÉ
I vida mne vůdce můj děsiti se, dí mi: "Nu, poďme, ukážiť křesťanské náboženství, kteréž na jistých Božích zjeveních založeno jsuc a nejsprostnějším i nejvtipnějším dosti činíc, jakož pravdu nebeskou jasně na světlo staví, tak zase odporné bludy poráží, a jehož ozdoba jest svornost a láska, a kteréž v nesčislných protivenstvích nepřemožené posavád zustalo a stojí. Z čehož rozuměti snadně můžeš, že původ jeho z Boha býti musí a potěšení pravého tu že se doptati budeš moci." I zradoval sem se těm řečem, a šli sme.
KŘEST. A když přicházíme, vidím, že bránu mají, skrze níž se k nim musí. Ta brána stála u vodě, kterouž musil každý přebřísti a umyti se a vzíti heslo jejich, bílou a červenou barvu: s přísahou, že k právům a řádům jejich státi chce, tak jako oni věřiti, tak jako oni se modliti, týchž jako oni nařízení ostříhati. I líbílo mi se to jakožto ušlechtilého nějakého řádu začátek.
KÁZANÍ SLOVA. Projdouc skrze bránu, spatřím zástupy lidu veliké: mezi nimiž někteří, habitem od jiných rozdílní, zde onde na výstupcích stojíce, ukazovali jim obraz jakýsi tak uměle vymalovaný, že čím víc kdo naň hleděl, tím víc nač se dívati měl: než že nebyl zlatem aneb blýskavými nějakými barvami hrubě okrášlený, nebyl zdaleka příliš patrný. Protož sem viděl, že kteří zdaleka stáli, méně krásou jeho jímáni byli: kteří blíže, nasytiti se hleděním nemohli.
OBRAZ KRISTŮV. Ti pak, kteříž ten kontrfekt nosili, velebili jej náramně, nazývajíc jej Synem Božím a pravíce, že v něm všelijaké ušlechtilosti vyobraženy jsou: a že z nebe na zem poslán jest, aby lidé, jak při sobě ctnosti pořádati mají, z něho mustr brali. I byla radost a plésání, a padajíce na kolena, spínali k nebi ruce a Boha chválili: a já to vida, připojil sem hlas svůj také a Pána Boha, že mi na ta místa přijíti dal, pochválil.
KŘESŤANŮ DUCHOVNÍ HODY. Mezitím slyším mnohá a rozličná napomínání, každý aby se k obrazu tomu formoval: a spatřím, že se po místech sstupují, a ti, kterýmž obraz svěřen byl, maličké kontrfekty z něho dělajíce, v zavinutí jakémsi všechněm rozdávají, a oni je s nábožností do ust berou. Ptám se tedy, co se to tu dělá? Odpovědíno mi, že není dosti na často jmenovaný obraz zevnitřně toliko hleděti, než že se do vnitřku přijíti musí, aby se člověk v krásu jeho proměniti mohl. Nebo tak pry nebeskému tomu lékařství hříchové ustupovati musejí. Na kteréž zprávě já přestav, křesťany sem za blahoslavené lidi, kteří k zahánění zlého takové prostředky a pomoci mají, sám u sebe velebil.
KŘESŤANŮ ROZPUSTILOST. Mezitím však hledě já po některých, kteříž málo předtím Boha k sobě (jakž pravili) přijali, vidím, ani jeden za druhým do pitek, různic, nečistot, krádeží a loupeží se dávají: ale nevěře já očím svým, hledím pilněji, a vidím v pravdivé pravdě, že pijí a blijí, vadí se a bijí, lstí i mocí jední druhým berou a derou, bůjností řehcí a skáčí, výskají a pískají, smilní a cizoloží, hůř než sem které jiné viděl; summou, že všecko na opak proti tomu, jakž napomínání byli a slibovali, činí. Protož zkormoutiv se, lítostivě sem řekl: "Ale pro Pána Boha, což se toto děje? Jáť sem tu jiného hledal." "Nediv se tak hrubě," odpověděl tlumočník. "Co se lidem k následování předstírá, jest stupeň dokonalosti, na kterýž vystoupiti nekaždému dá mdloba lidská: kteří jiné vedou, dokonalejší jsou; ale za nimi obecný člověk, který v příčinách jest, netak stačiti můž." "Poďmež tedy mezi ty vůdce," řekl sem, "ať se na ně podívám."
KAZATELŮ JALOVOST. I přivede mne k těm na výstupcích stojícím: kteříž napomínali sic lidu k milování krásy obrazu toho, ale to slabě jaksi, jakž mi se zdálo, dělali. Nebo poslechl-li kdo a následoval, dobře: pakli nic, také. Někteří chřestali jakýmis klíči, pravíc se moc míti, kdo neposlechne, fortnu jemu, kudy se k Bohu chodí, zavříti, a mezi tím nezavírali žádnému. Pakli to činili, jako z žertu činili. A sic viděl sem, že ne hrubě směli směle toho dělati. Nebo když některý trošku ostřiti chtěl, láli naň, že na osoby káže. Protož někteří, ustně nesmějíc, psaně na hříchy žehrali; ale i na ty křičeli, že paškvile roztrušují: protož se aneb od nich odvraceli, aby neposlouchali, aneb je z stupňů zhazovali, mírnější sobě vystavujíce. Což vida, řekl sem: "Toť jest bláznovství, že tito z vůdců a rádců svých následovníky a pochlebníky míti chtějí." "Tak jest světa běh," řekl tlumočník; "a neškodí to. Kdyby volavcům těm všecko volno bylo, kdo ví, čeho by sobě oni neosvobodili? Musí se i jim vyměřiti, pokud čára."
DUCHOVNÍCH LIDÍ MEZI KŘESŤANY TĚLESNOST. "Poďme tedy," řekl sem, "ať já se na ně samy, jak doma krom katedry věci své spořádané mají, podívám: vím, že jim tam aspoň žádný nevyměřuje a nepřekáží." I vstoupíme tam, kdež sami kněži bydleli, a já mysle, že je modlící se a zpytující tajemství najdu, nalezl sem pohříchu, ani teď po peřinách rozváleni chrápí; tamto za tabulemi rozsázeni hodují, až do němoty do sebe cpajíce a lejíce; jiní provodí rejry a skoky; někteří měšce, truhly, komory vycpávají; jiní se s freji a bůjnostmi obírají; někteří s připínáním ostroh, tulichů, kordů, ručníc zacházejí; někteří s psy a zajíci se honí; takže nejmenší čas s biblí trávili, někteří sotva ji kdy do rukou brali, učitelé však Písem se jmenujíce. Což spatřiv já, řekl sem: "Ach, nastojte mého hoře, toto-liž ti vůdcové do nebe a příkladové k ctnostem býti mají? Ale najdu-liž pak co v světě, v čemž by šalby a podvodu nebylo?" To uslyšavše někteří z nich, a že na jejich irregulární život naříkám, porozuměvše, šilhavě na mne hleděti a reptati začali: hledám-li pokrytců a povrchních nějakých svatáčků, abych jich jinde hledal, oni že vědí, jak i v kostele povinnost svou konati, i doma a mezi lidmi lidsky se chovati. Takž sem mlčeti musil, patrně sic vida, že to potvorství jest, na komži pancíř, na birýtě lebku; v jedné ruce Zákon, v druhé meč, po předu Petrovy klíče, po zadu Jidášů měšec nositi; mysl v Písmě vybroušenou, srdce v praktikách vycvičené; a jazyk plný nábožnosti, oči plné bůjnosti míti.
A JINÝM NEBESKÝMI DARY PŘISLUHOVÁNÍ, NE SOBĚ. Vida pak některé obzvláště, kteříž na kázaních velice uměle a nábožně řečňujíce, sobě i jiným nejinák než jako z nebe spadlí anjelé se líbili, života pak rovně jako jiní rozpásaného byli, nemohl sem se předce zdržeti, abych neřekl: "Hle, trouby, skrze něž věci dobré plynou, samých se nechytají!" Tlumočník dí: "I to jest dar Boží, o věcech Božích pěkně mluviti uměti." "Jest dar Boží," dím já; "ale na slovích-liž se stavovati má?"
BISKUPŮ NEŘÁDOVÉ. Mezitím vida já, že všickni tito nad sebou starší své (biskupi, arcibiskupi, opatové, proboštové, děkanové, superintendenti, inspectores etc. nazvané) mají, muže vážné a vzácné, jimž všickní poctivost činili, myslil sem: "Proč pak oni těchto nižších v řádu nedrží?" A chtěje příčině vyrozuměti, vejdu za jedním do pokojíka jeho, potom za druhým, třetím, čtvrtým etc. a vidím je zaměstknané hrubě, že neměli kdy k oněm dohlédati. Zaměstknání pak jejich (mimo nejedny věci s oněmi společné) bylo s rejstry důchodů a pokladů (jakž pravili) církevních. I řekl sem: "Omylem jim tuším duchovní otcové říkají: duchodní otcové slouti by měli." Odpověděl tlumočník: "Musíť o to péče býti, aby církev v tom, co ji Pán Bůh přeje a od pobožných předků nadáno, nehynula." Vtom vystoupě z nich jeden, na pasu dva visuté klíče mající (jmenovali ho Petrem), řekl: "Muži bratří, není slušné, abychom my, opouštějíc slovo Boží, přisluhovali stolům a truhlám. Vyberme muže dobropověstné a poručme jim tu práci; sami pak pilní buďme modliteb a služby slova." (Skut. 6.) Což já slyše, zradoval sem se, protože to podlé zdání mého dobrá rada byla. Ale z nich žádný tomu rozuměti nechtěl: počítali, přijímali, vydávali předce sami, modlitby a službu slova jiným poroučejíce, aneb běžně odbývajíce.
Umřel-li z nich který a péče prvotnosti na jiného přijíti měla, spatřil sem nemalo obcházení, nahlédání, přímluv shledávání, každý se k té pořádce, dřív než by místo vychládlo, tlačil. Ten pak, který prázdné místo osaditi měl, bral od nich a o nich hlasy; kteříž velmi rozdílní byli. Jeden se hlásal býti krevným přítelem; druhý po ženě příbuzným; třetí, že dávno již starším sloužil, odměny se nadál; čtvrtý, že slib měl, tím se troštoval; pátý pro své z poctivých rodičů zplození na poctivé místo posazení čekal; šestý schválení sebe odjinud vyžádané předstíral; sedmý dárky podstrkoval; osmý, hlubokých, vysokých a širokých smyslů jsa, místa sobě, kde by se rozprostříti mohl, žádal: a nevím co toho víc. Což já spatře, řekl sem: "Toť snad není řád, tříti se na taková místa, však by se tu na zavolání čekati mělo." Tlumočník odpoví: "A což by bezděčných volali? Musíť se, kdo k tomu umysl má, ohlásiti." "Já sem opravdu myslil," dím já, "že se tu na Boží zavolání čekati musí." On zase: "A co mníš, že Bůh někoho z nebe zavolá? Boží zavolání jest přízeň starších, kteréž sobě každému, kdo se k zavolání hotoví, dobývati volno jest." "Vidím tedy," řekl sem, "že tuto k službě církve žádného hledati a doháněti netřeba, odháněti spíše. Mezi tím, má-li se vždy přízně hledati, tak by se hledati ji mělo, aby každý pokorou, tichostí, pracovitostí církvi milým činiti se hleděl, a ne, jakž já tu vidím a slyším. Nechť je, co chce, neřádové jsou toto."
KŘESŤANŮ TROŠTY NA VÍRU BEZ SKUTKŮ. Na tom když mne státi viděl tlumočník můj, řekl mi: "Pravdať jest, že v životě křesťanském i samých theologů něco více nerovnosti jest než jinde: ale zase toto jest pravé, že křesťané, i zle živi jsouce, dobře umírají. Protože spasení lidské ne na skutcích, než na víře záleží: kteráž když pravá jest, nemůže spasení chybiti. Nehorš se tedy, že život při křesťanech nejistý jest, když jen víra jest jistá, dostiť jest."
I O VÍRU HÁDKY. "Srovnávají-liž se tedy aspoň u víře všickni?" řekl sem. Odpověděl: "Jestiť i tu trošičku rozdílnosti: ale co na tom? Základ mají všickni jeden." I uvedou mne za jakés mříže uprostřed kostela toho velikého, kdež já okrouhlý, veliký, na řetěze visící kamen spatřím: pravili mu prubýřský kamen. PÍSMO SV. PRUBÝŘSKÝ KÁMEN. K tomu přistupovali lidé přední, každý v ruce něco nesa, ku příkladu kus zlata, stříbra, železa, olova, písku, plev etc., pak otíral každý o ten kámen to, co přinesl, a chválil, že průbu drží: jiní dívající se pravili, že nedrží. Tož na sebe křikali, žádný sobě svého haněti nedal, žádný také druhému jeho věci potvrzovati nechtěl: pak na sebe láli, klnuli, za kápě, za uši, a kde mohli, se chytajíc a táhajíc. Jiní hádali se o sám ten kámen, jaké jest barvy: někteří pravili, že modrý, jiní, že zelený, jiní, že bílý, někteří, že černý; až se našli, kteříž pravili, že jest proměnných barev, jaká se věc přistrčí, takový že se i on zdá. Někteří radili, aby ho rozbili, a na prach zetrouc, jaký bude, pohleděli: jiní nedali. Někteří nadto výš pravili, že ten kámen jen různice tropí, aby ho sňali a preč dali, že se snáze porovnají; k čemuž jich veliký díl, a nejpřednějších, přistupovalo; jiní toho zase bránili, pravíce, že životy raději složí, než tomu dopustí: jakož pak nejedni, když se různice a šarvatka rozmohla, i zbiti jsou, kámen pak zustal předce. Nebo byl okrouhlý a velmi hladký, kdo na něj sahal, ujíti ho nemohl, vyklouzl se mu hned a uprostřed šraňků těch předce se točil.
KŘESŤANŮ NA SEKTY ROZTRHÁNÍ. Z těch šraňků já vyjda, spatřím, aj, kostel ten mnoho má vůkol kaplic, do nichž se ti, kteříž se při prubýřském tom kamenu srovnati nemohli, rozcházejí, a za každým jistý lidu díl se táhne; kterýmž oni, jak a čím se od jiných děliti mají, regule dávali. Tito, aby se vodou i ohněm znamenali; jiní, aby znamení kříže v hrsti a v kapsi vždycky pohotově měli; jiní, aby vedlé hlavního onoho kontrfektu, v němž se všickni vzhlédati mají, pro větší dokonalost jiných drobnějších co nejvíc při sobě nosili; jiní, aby modléc se neklekali, že to farizejská věc; jiní, aby muziky, jakožto věci bujné, mezi sebou netrpěli; jiní, aby se žádnému, na vnitřním Ducha zjevování dosti majíce, učiti nedali. Summou, všudy obzvláštní nějaké nařízení, kaply ty prohlédaje, viděl sem.
NEJNÁDHERNĚJŠÍ MEZI NIMI JEDNA. Jedna z nich největší byla a nejozdobnější, třpytící se zlatem a kamením drahým, a v níž hluk veselých nástrojů slyšán. Do té sem obzvlášť uveden a pobízín, abych hleděl, že tu pěknější než kde náboženství. A aj, po stěnách tu plno bylo figůr jakýchsi, jak se do nebe dostávati, ukazujících. Tu někteří namalováni stáli, dělající sobě žebříky, přistavující k nebi a lezoucí po nich. Jiní snášeli na hromadu vrchy a kopce, aby po nich zhůru mohli; jiní sobě křídla strojili a připínali; jiní křídlatých tvorů nalapajíce a několik spolu sepnouce, k nim se přivazovali, vedle nich zhůru vyletěti sobě troufajíce etc. Kněží pak rozličných křtaltů mnoho bylo, kteříž ty figůry lidem ukazovali a schvalovali; rozmanitým je při tom ceremoniím, jak se od jiných děliti mají, vyučujíce. Jeden pak zlatem a šarlatem přioděný seděl na vysoké stolici, poslušným a řádům těm dověrně obcujícím znamenité dary rozděluje. I zdál mi se tu pěkný řád, a veseleji než kde. Ale když sem jiné sekty přebíhati, na ně hrozně dotírati a jejich ty všecky věci haněti a stíhati viděl, vzal sem to v podezření. Zvláště vida při těchto nesmělé odpovídání a sebe zastávání, leč kamením, vodou, ohněm a mečem z strany jedné, z strany pak druhé zlatem podvodné lidí k sobě vábení. Nýbrž spatřil sem mezi nimi samými mnohé roztržitosti, svády, závisti, z míst sebe strkání a jiné neřády: protož sem odtud šel na jiné, kteříž se obnovenými jmenovali, podívati se.
JINÉ SE O SJEDNOCENÍ DAREMNĚ SMLOUVAJÍ. Kdež vidím, že některé ty kaply (dvě, tři, bližší sebe jsouc), aby za jedno byly, se smlouvaly: mezitím však žádnou měrou, jak by se mezi sebou porovnaly, trefiti nemohly, každý, co v hlavu zavzal, na tom stál, jiné na to též naraziti usiluje. Někteří hloupější, co se jim namátlo, toho se drželi: jiní chytřejší, jak kde fortel viděli, tak přistupovali a odstupovali, až sem nad tím mízerným milých křesťanů matením a motáním velice horlil.
SKUTEČNÍ KŘESŤANÉ. Mezitím byli tu někteří, kteříž se nic do těch roztržitostí nemíti pravili, chodili mlčíc, tiše, jako v přemyšlování, a vzhlédajíc tytýž k nebi a přívětivě se majíc ke všechněm: a byli nepatrní, ošklubaní, postem a žízní vyschlí. Z nichž jiní jen smích měli, povolávali a pohvizdovali za nimi, drbali a trhali, vidliček podávali, nohy podráželi a zlořečili jim: oni pak všecko trpíc, jako slepí, hluší, němí mezi jinými chodili. Kteréž když sem z jakéhos v kůru zastření vycházeti a vcházeti viděl, chtěl sem vjíti a pohleděti, co tam mají. JICHŽ POUTNÍK NEPOZNAL. Ale mnou tlumočník trhl. "Co" pry "tam dělati chceš? či chceš také z sebe smích udělati? máš tam proč dychtiti." Takž sem nechal. Ale ach, tu sem přehlédl, od nešťastného svého Mámila zmámen byv: tu sem centrum nebe i země a cesty k sytosti potěšení vedoucí chybil, a do motanin labyrintu světa zase uveden, dokudž mne Bůh můj neretoval a na pochybenou na tomto místě cestu zase neuvedl. Což kdy a jak se stalo, níže povím. Ale sem já toho tehdáž nesoudil, nýbrž zevnitřního jen pokoje a pohodlí hledaje, jinam zevlovati pospíchal.
PŘÍHODA JEHO V TOM STAVU. Nepominu mlčením, co mne ještě víc v té ulici potkalo. Namlouval mne můj Všudybud, abych se mezi duchovníky dal, jistě mi to, že já osudem do toho stavu náležím: jakož přiznám se, že mi to k mysli bylo, jakkoli sem obyčejů jejich ne všech liboval. I dám se navésti, vezmu kápi a kuklu, vstoupím tu i tam vedle jiných na výstupek, až mi i vlastní ukázán. Ale hledě já po nich, vidím, že mi jedni hřbet obracejí, druzí hlavami kroutí, třetí na mne okem mhourají, čtvrtí prstem hrozí, pátí vidličky ukazují. Naposledy někteří se oboříc, seženou mne a vstaví jiného, hrozíc, že na tom dosti nebude. Já lekna se běžím pryč, k svým vůdcům řka: "Ale bídnějšíhož toho světa! však se pak s jedním všecko trhá!" "Bezpochyby," řekl tlumočník, "proč se nemáš na pozoru, aby sobě lidí nedráždil? Kdo s lidmi býti chce, k lidem se formovati musí: ne tak jako ty všudy z hloupa tesati." "Jižť já nevím," řekl sem; "tedyť ale všeho tak nechati." "Ne tak, ne tak," dí Všudybud; "nemusíme zoufati. Nebude-li z tebe to, bude něco jiného. Poď jen, hleďme dál;" a ujma mne za ruku, vede.
Vysvětlivky k textu
nejsprostnějším: nejprostějším;
nejvtipnějším: nejrozumnějším;
dosti činíc: vyhovujíc;
kontrfekt: obraz;
se formoval: se přizpůsoboval;
v zavinutí: v obalu;
přijíti: přijmouti;
v příčinách jest: v těžkých poměrech;
chřestati: chřestiti;
sic: jinde;
ostřiti: ostře mluviti;
na osoby káže: útočí proti jednotlivcům;
volavcům: vyvolavačům;
sobě neosvobodili: si nedovolili;
rejry: tance;
svatáčků: svatoušků;
na birýtě lebku: na biretě (kvadrátku) přilbu;
Jidášů: Jidášův;
9. - 11. odstavce nejsou v původním rukopise;
obzvláště: jednotlivě;
rozpásaného: nevázaného;
stavovati na ...: zůstávati při ...;
inspectores: církevní dozorcové;
poctivost činili: čest prokazovali;
rejstry: knihami;
Skutkové apoštolů 6, 2-4;
poroučejíce: svěřujíce;
péče prvotnosti: péče o nadřízený úřad, jeho zastávání;
k pořádce: k úřadu (pořadím obsazovanému);
krevným přítelem: pokrevním příbuzným;
ohlásiti: přihlásiti;
trošty na víru bez skutků: spoléhání na spásu z víry (v dogmatice luterské; Bratří s tím nesouhlasili);
průbu drží: obstál při zkoušce;
ujíti = ujmouti: uchopiti;
šraňků: mříží;
náboženství: bohoslužba;
figůr: obrazů a soch;
stíhati: odsuzovati;
daremně: bez úspěchu;
žádnou měrou: nijak;
naraziti: navésti;
fortel: užitek, zisk;
drbali: haněli;
vidliček podávali: vidličky ukazovali (výsměšný posunek nataženým ukazováčkem a prostředníčkem ruky);
neretoval: nezachránil;
namlouval: přemlouval;
aby nedráždil: abys ...;
z hloupa tesati: hloupě si počínati.
CHAPTER XVIII
HE EXAMINES THE CHRISTIAN RELIGION
Seeing my fright, my guide said to me: "Let us go then. I will show you the Christian religion, which, being founded upon reliable divine relevations, beautifully agrees with itself and benefits both the simplest and the most learned. It exhibits clearly and lucidly the heavenly truth and refutes all opposing erroneous fictions. Its ornaments are concord and love. And having overcome innumerable tribulations, it has remained and shall ever remain unconquered. From this you may readily understand that its origin must be from God, and consequently you shall be able to find in it true solace." Hearing such a speech, I was filled with joy. Thus we went on.
2 BAPTISM. When we approached nearer, I perceived a gate through which all who wished to enter were obliged to pass. This gate stood in water, through which every applicant must wade and in which he must wash himself, receiving thereupon a badge, white and red in color. Moreover, he must take an oath to observe their laws and regulations, to believe as they do, pray as they do, and keep their ordinances as they do. I was much pleased with this; for it seemed like the beginning of a noble order.
3 PREACHING THE GOSPEL. Having passed through the gate, I beheld a great multitude of people among whom some were distinguished by their garb from the rest; they were standing on platforms here and there, exhibiting a picture so artistically painted that the more one observed it the more the he found to note. But since the picture was not highly embellished with gold and brilliant colors, it was not clearly visible from a distance. Hence, I noticed that those who stood afar were not greatly allured by its beauty, while those standing nearer could never look at it sufficiently.
4 THE IMAGE OF CHRIST. Those who exhibited this portrait extolled it exceedingly, calling it the Son of God. They professed to find all the most excellent virtues depicted in it; they said that it had been sent into the world from heaven that men might know how to order their own virtues by following it as an example. Thereupon, there arose great rejoicing and exultation among the multitude who, falling on their knees, lifted up their hands to heaven and praised God for it. Seeing this, I also united my voice with theirs and praised the Almighty God for having brought me to this place.
5 SPIRITUAL FEASTS OF CHRISTIANS. In the meantime I heard many and various exhortations, urging all to conform themselves to the portraits. I also observed that those who had been entrusted with the care of the picture gathered themselves at several places and making a small likeness of it, distributed it to all in a kind of wrapping. People then reverently placed it in their mouths. I inquired what this ritual meant and was told that it was not sufficient to look upon the picture outwardly, but that it must likewise be received internally in order that one might be transformed into its beauty. For this heavenly medicine was said to remove sins. Being satisfied with this explanation, I extolled the Christians within myself as blessed among men for possessing such means and aids for the banishing of evil.
6 LICENTIOUSNESS OF CHRISTIANS. But in the meantime, observing a few who had just a short time before received their god into themselves (as they expressed it), I saw that one after another they gave themselves up to drinking bouts, brawls, uncleanness, and robbery. Not believing my eyes, I watched them more closely and saw in very truth that they got drunk and vomited, quarrelled and fought, defrauded and stole from one another by might and main, neighed and leaped into their license, screamed and shouted, indulged in adultery and fornification even worse than any other group I have ever observed. In short, they did everything contrary to the exhortations they had received and the promises they had made. I was deeply grieved by this and exclaimed sorrowfully: "In God's name, what is happening here? I sought here better things!" "Do not express your astonishment so rudely," my interpreter reproved me, "that which is presented to men for imitation is a degree of perfection that human frailty does not allow every one to attain; the leaders are more perfect; the ordinary man, however, being held back by his evil propensities, is not able to keep up with them." "Let us go among the leaders, then," I suggested," that I may see them."
7 BARRENNESS OF PREACHERS. Thereupon, they led me to those who were standing on the platform, exhorting people to admire the beauty of the picture. Nevertheless, they acted somewhat feebly, it seemed to me: for if anyone obeyed them and followed, well and good; if not, it did not matter. A few among them jingled some keys, claiming the power of locking the gate to God to those who would refuse to obey, but as a matter of fact locking it to none; and if they did, it was done in jest. I saw, indeed, that they dared not to do it freely; for if any of the preachers assumed a sharper tone, he was immediately loudly denounced as preaching against individuals. Thus when they could not rebuke sins by the word of mouth, some attempted to do it in writing. But they were dencounced as broadcasting lampoons. People either turned away from them so as not to hear them or threw them down from the platform, setting up more moderate preachers in their stead. Seeing this, I exclaimed: "What a folly to make mere followers and flatteres of their leaders and counsellors!" "Such is the course of the world," replied my interpreter; "and it does no harm. If those howlers had full liberty, who knows what they would not dare. Even they must be shown where the limits are."
8 CARNALITY OF THE CLERGY. "Let us go among them, then," I said, "that I may see how they manage their affairs at home, out of their pulpits. I know that there at least no one domineers over them or interferes with them." We entered a building occupied exclusively by priests. I expected to find them at prayers or delving into the mysteries; but on the contrary, I found them lying on feather beds and snoring, or seated behind tables and feasting, gorging themselves with food and drink to speechlessness; some were dancing and skipping about; others were engaged in stuffing their purses, coffers, and treasure-chambers; some indulged in lechery and wantonness; others spent their time in putting on spurs, daggers, rapiers, and muskets; yet others in hunting hares with dogs. They spent the least of their time with the Bible, some scarcely ever taking it into their hands, and yet called themselves teachers of the Word! Seeing this, I exclaimed: "O my grief! Are these supposed to be the leaders to heaven and the examples of virtue? Shall I ever find anything in the world free from falsehood and deceit?" Hearing my exclamation, some of the priests perceived my criticism of their irregularities and began to look askance at me and to grumble: that if I were looking for hypocrites and a show of sanctimoniousness, I must look elsewhere; that they knew how to perform their duty both in church and at home, and how to conduct themselves among men manfully. Thus I was reduced to silence, plainly perceiving, however, that to wear a coat of mail over the surplice and a helmet over the biretta was a monstrosity; the Law in one hand, a sword in the other; Peter's keys in front, Judas' bag behind; the mind trained in Scripture, the heart practiced in fraud; the tongue full of piety, the eyes full of wantonness.
9 WITH HEAVENLY GIFTS, THEY HELP OTHERS BUT NOT THEMSELVES. I noticed particularly that some whose sermons were extremely eloquent and full of piety, who were regardedby others as well as by themselves with as great a regard as if they were angels fallen from heaven, yet lived dissolutely as the rest. I could not restrain myself from exclaiming: "Behold, pipes through which good things are conducted, but to which none of the good adheres!" "Even that is a gift of God to be able to preach eloquently about the things of God," remarked my interpreter. "Indeed it is a gift of God," I retorted; "but should a man stop with words?"
10 TRANGRESSIONS OF THE BISHOPS. Meanwhile, perceiving that all these priests had elders above them, called bishops, archbishops, abbots, priors, deans, superintendents, inspectors, etc., who were men of a serious mien and distinction, and who enjoyed general esteem, I thought to myself: Why do they not keep those in the lower ranks in order? Desiring to discover the reason, I followed one of these men into his room, and then a second, a third, a fourth, and so on. I saw that they were so overburdened with work that they could not spare time for supervision. Their occupation, not to mention all the work which they had in common with their clergy, consisted of keeping account of the revenues and the ecclesiastical treasures (as they called it). "I suppose that it is by mistake that they are not called fathers of profits, rather than of prophets," I remarked. "Somebody must take care of the goods which God has bestowed upon the Church, so that they and the endowments of pious forefathers would not be dissipated, " my interpreter answered. ACTS 6. Just then one of their number, a man with two keys suspended from his belt–they called him Peter–stepped out and said: "Men and brethren, it is not seemly that we should forsake the Word of God and serve tables and coffers. Let us select, therefore, men of good report, and appoint them over this business: but let us be diligent in prayers and the ministration of the Word." Hearing this, I rejoiced, for according to my notion this was good advice. But none of those addressed was willing thus to understand it: all persisted in counting, receiving, and disbursing, while the prayers and the ministry of the Word were either entrusted to others or attended to only perfunctorily.
11 Whenever one of these men died and the prelacy was to pass to another, I observed not a little making of calls, wire-pulling, and procuring of recommendations. Everyone was pushing himself to obtain the seat before it grew cold. The patron who disposed of the appointment demanded recommendations from, as well as about, the candidates, who differed very greatly. One claimed to be a blood-relation; another, a relative on his wife’s side; another expected a promotion having long served as an elder; the fourth hoped to succeed because of the promise given him; the fifth expected an honorable place because he was of an honorable parentage; the sixth submitted a recommendation from another place; the seventh offered bribes; the eighth, considering himself of deep, high, and broad talents, desired a position where he could make an extensive use of them; and I scarcely know what else. Seeing this, I remarked: "It is hardly orderly to push oneself into such a place; the proper thing would be to wait until one were called." "Do you think they should select someone at random?" my interpreter replied. "Let him who has the intention make himself known." "I really thought," said I, "that in this work one must await the call of God." "But do you expect God to call to anyone out of heaven?" he replied; "God’s call is the favor of the elders which anyone who is preparing himself for this call is free to strive for." "I understand then," I continued, "that it is not necessary to seek anyone for, or to drive him to, this service of the Church, but rather to drive him away from it. Besides that, if it be necessary to seek favor, one should make oneself beloved of the Church by his humility, quietness, and labors, and not as I here see and hear. Say what you will, these are disorders."
12 THE CHRISTIAN'S TRUST IN FAITH WITHOUT DEEDS. When my interpreter perceived my determined stand, he conceded: "It is indeed true that the life of Christians, and even of the theologians themselves, exhibits more irregularities than is the case elsewhere. But it is, nevertheless, true that these Christians, though they may live evilly, die well. For a man’s salvation depends not upon his deeds but upon his faith. If the faith be right, he cannot miss salvation. Be not displeased, therefore, that their lives are disorderly. If they but hold the right faith, it is enough."
13 ALSO FAITH IS DISPUTED. "Do they, then, all agree about the faith?" I asked. "There is some slight difference even in that respect," he conceded. "But what does that matter? They all have the same foundation." Thereupon, they led me behind some bars into the center of the great church where I saw a large, round stone suspended on a chain. They said this was the touchstone. Their foremost men approached the stone, each carrying something in his hand, as for instance an ingot of gold, silver, iron, lead, a handful of sand, or chaff, and so forth. Then rubbing the object he brought upon the stone, he praised it that it stood the test, while others among the spectators scoffed that it did not. Then they began to shout at each other, for none would allow any aspersion to be cast on his object, while none of the rest was willing to approve it. They denounced and excoriated each other, catching and plucking each other by the hood or the ears or anything else they could grasp. Others disputed even about the very touchstone itself, as to its color: some contended that it was blue; others that it was green; others, white; others, black. Then a few were found who insisted that it was of changing colors, assuming the color of the thins tested upon it. Some advised that the stone should be broken and pulverized and its color be thus demonstrated. But others opposed it. Another faction went further and denounced the stone as the cause of strife and suggested that it be taken down and disposed of. in order to secure concord more easily. This suggestion was accepted by a large number of them, including the foremost. But others rejected it. professing willingness to lay down their lives rather than to permit it. Indeed, with the increase of the strife and the struggle, not a few did actually lose their lives over it; but the stone remained unharmed; for it was round and very smooth, and whenever anyone tried to seize it, it eluded his grasp and slipped out of his hand and continued its gyrations within the railing.
14 THE CHRISTIANS ARE DIVIDED INTO SECTS. Leaving the enclosure, I observed that around the church were ranged many chapels, to which those who could not agree about the touchstone resorted. Each drew a certain number of people after him, and he gave them rules regarding how and wherein they were different from the rest. Some were to mark themselves with water and fire; others were to keep the sign of the cross ever ready in their hands and pockets; others were to carry with them, for greater perfection, in addition to the large portrait which all were to contemplate, as many smaller ones as possible; or held that it was a Pharisaical thing to kneel at prayers; or that music, as a wanton thing, should not be tolerated among them; or that being illuminated by an inner revelation, they should not permit anyone to teach them. In short, as I examined each one of these chapels, I found some distinguishing peculiarity in each of them.
15 THE MOST SPLENDID OF THE CHAPELS. There was one chapel which was the largest and the most gorgeously adorned, resplendent with gold and precious stones and resounding with jolly strains of musical instruments. I was especially urged to enter it and to see in it a more pleasing religion than in any of the rest. The walls were covered with pictures portraying how to get to heaven. Some depicted men making ladders, placing them against the sky, and climbing up on them; or fashioned themselves wings and attached them to their backs; or caught a number of winged creatures and binding several of them together and themselves to them, hoped to be able to fly up along with the birds; and so forth. There were also many priests clad in various vestments, who pointed out these pictures to the people and praised them, teaching the people various ceremonies whereby they were to be differentiated from the rest. One of them, robed in gold and scarlet, standing in the highest place, bestowed many splendid rewards upon those who obediently and faithfully observed these rules. All this seemed to me an excellent order and more cheerful than anywhere else. But when I observed the other sects rushing upon them and attacking them furiously, denouncing and heaping calumny upon all their doings, I grew suspicious. Particularly when I heard their timorous replies and self-defense, and saw them resort to stoning, drowning, fire and sword on the one hand, and enticing deceitful men to themselves with bribes of gold on the other. I likewise perceived there a great deal of contention, jealousies, and ousting of one another from their places and other such disorders. Therefore, leaving them, I went to see another group which called itself reformed.
16 THE OTHER CHAPELS NEGOTIATING IN VAIN FOR UNIFICATION. There I saw how two or three of these chapels adjacent to each other were negotiating to unite into one. But they could find no means of agreement among themselves. Each held obstinately to its own opinion and tried to force the others to accept it. Some more foolish than the others embraced whatever happened to come along; the cleverer ones acceded to or renounced propositions as their advantage dictated. This miserable confusion and mutation of these fine Christian folk filled me with great indignation.
17 THE TRUE CHRISTIANS. Meanwhile, there were some who professed to keep clear of all these disagreements. They walked about silently and quietly, as if lost in meditation, looking up to heaven and dealing kindly with all. But they were unprepossessing in appearance, clad in rags, and emaciated by fasting and thirst. They served as the butt of derision for all the rest who jeered and whistled after them, pushing them about and plucked them, pointed a finger of scorn at them and tripped them up, even cursing them. They, however, walked among the rest, suffering it all as if they were blind, deaf, and mute. Seeing them going in and out behind a curtain in the choir, I wished to follow and to observe what they had there. WHOM THE PILGRIM DID NOT MEET. But my interpreter, pulling me back, exclaimed: "What would you want to do there? Do you wish to be laughed at? There is but little else to look for there!" Thus I yielded. But in yielding, I blundered, having been deluded by that unlucky companion of mine, Delusion! For here I missed the center of heaven and earth, the path leading to the fulness of joy, and was led back into the confusion of this world’s labyrinth, until I was rescued from it by my God. He then led me back to this spot where I had lost my way. How and when this occurred, I shall relate later. But at this time I did not judge it properly, but in my search for outward peace and comfort I hastened away to gape at other things.
18 HIS ADVENTURE AMONG THE CLERICS. I shall not pass over in silence what else befell me in that street. For Ubiquitous kept on urging me to join the clerics, assuring me that I belonged to them by fate. I confess that my mind inclined toward them, although I did not like all their customs. Thus I allowed myself to be persuaded, and assumed the gown and the cap, and ascending a platform here and there along with others, I preached until I was shown my own pulpit. But looking about me, I perceived that some of my neighbors turned their backs upon me, others shook their heads, while others glowered at me, shook their fists at me, or pointed a finger of scorn at me. Finally some of them, assaulting me, drove me out and set up another in my place; moreover, they threatened me with something worse to follow. Becoming frightened, I ran away, calling to my guides: "Oh, this most miserable world! All is falling upon me!" "Doubtless," my interpreter reproved me; "why are you not careful not to enrage people against you? He who wants to live with them must accommodate himself to them, and not, like you, hew as to let the chips fall where they may." "I do not know, but it seems that it would be better to give it all up," I replied. "Not yet, not yet!" replied Ubiquitous. "We need not despair as yet. If you are not fit for one thing, you may be fit for another. Let us go on investigating." Then taking me by the hand, he led me away.