KAPITOLA XXXII.
POUTNÍK SE NA TAJNÉ SOUDY A SPRÁVU SVĚTA DÍVÁ
Porozuměl sem pak brzo potom, že se tu veřejné toliko věci, všech stavů světa se dotýkající, spravují; jiné partikulární věci v vlastních svých místech, rathouzích, soudnicích, konsistořích etc. Co se pak v mé tu přítomnosti dálo, co nejkrátčeji oznámím.
STÍŽNOSTI NA NEŘÁDY SVĚTA. Nejprvé předstoupily uřednice světa, Industria a Fortuna, oznamujíce o neřádích, kteříž se ve všech stavích sbíhají, a to skrze společné nevěry, fortele, obmysly a šalby všelijaké: žádajíce, aby to nějak napraveno bylo. I zradoval sem se vida, že již sami oni na to přicházejí, nač sem já přicházel, že totiž řádu v světě není. A tlumočník to znamenaje dí: "To hle, tys se domníval, že sám ty oči máš, a kromě tebe žádný nic nevidí: a hle, ti, kterýmž to poručeno, jak bedlivý na to pozor mají." Já: "Rád to slyším," řekl sem. "Dejž Bože toliko, ať se tomu cesta najde."
VYHLEDÁVÁNÍ PŘÍČIN TOHO. I viděl sem, že se raddy sstoupily, a porozmluvíc spolu, tázati se skrze kanclířku Opatrnost daly, mohlo-li by se vyzkoumati, kdo by toho příčinou byl? A po mnohém vyhledávání oznámeno, že se nějací rotníci a buřičí vloudili, kteříž tajné i zjevné neřády roztrušují. Nejpředněji pak vina dávána (nebo je tu hned jmenovali) Obžerství, Lakotnosti, Lichvě, Chlipnosti, Pýše, Ukrutenství, Lenosti, Zahálce a některým jiným.
MANDÁT NA PŮVODY NEŘÁDŮ. O něž když potaz šel, naposledy sepsán a čten nález, aby se skrze odevřené patenty (i v jistých místech vyvěšené a přibité, i vůbec po zemi rozeslané) prohlásilo, že Její Milost královna Moudrost, znamenajíc, jak skrze mnohé potutedlné vloudilé cizozemce mnozí neřádové vůbec průchod mají, tou příčinou ti, kdož toho původové býti shledáni jsou, že se z obce celého království na věčnost vypovídají, zejména Obžerství, Lakota, Lichva, Chlipnost etc., a to hned od té hodiny aby se více viděti nedali, pod skutečným na hrdle trestáním. Tento usudek když skrze zhotovené patenty publikován, nepodobné k víře, jaký všudy pléšícího lidu hluk povstal, a každému se (i mně) zlatého již v světě věku naděje dělala.
NOVÁ NAŘÍKÁNÍ A NOVÁ NAŘÍZENÍ. Ale po malé chvíli, když nic lépe v světě nebylo, mnozí přibíhali, že se exequucí nevykonala, naříkajíce. Po zasednutí tedy opět raddy nařízení jsou od královny komisaří, Nedbal a Přehleda, k nimž pro větší vzácnost z královských rad přidána Mírnost, s poručením, aby pilně ohledali, zdali zlopověstní ti vypověděnci přes mandát tu zustávají, či se někteří opovážlivě zase navrátili. I ubírali se komisaří, a po nějakém času vrátivše se, relací činili, že sic nalezli některé podezřelé, ale ti že se, aby z vypověděných byli, neznají, a také jináč jmenují. Jeden že jest podoben k Ožralství, ale že slove Rouš aneb Veselost; druhý podobný k Lakomství, ale že slove Hospodářství; třetí podobný k Lichvě, ale že slove Ourok; čtvrtý k Chlipnosti, ale že mu říkají Milost; pátý ku Pýše, ale že se jmenuje Vážností; šestý k Ukrutenství, ale že slove Přísnost; sedmý k Lenosti, ale že má jméno Dobromyslnost etc.
VYSVĚTLENÍ MANDÁTU. To když uváženo v raddě, vyhlášeno zase, že Veselost není Ožralství, ani Hospodářství Lakomstvím slouti nemá etc. Protož aby se poznamenané osoby svobodné propustily, mandát že se na ně nevztahuje. Tento nález jak rozhlášen, oni se hned svobodně ubírali, a lidu obecného zástup za nimi jdouce s nimi se známili a tovaryšili. Já na Šalomouna a jeho collégy pohleděv, kroutiti je hlavami vidím: však když mlčeli oni, mlčel sem i já, kromě že jsem jednoho z nich druhému šeptati slyšel: "Jména (pry) sou vypovědína, zrádcové a zhoubcové, jména sobě změnivše, volný průchod mají: nebude z toho nic dobrého."
STAVOVÉ SVĚTA ŽÁDAJÍ ZLEPŠENÍ SVOBOD. V tom přišli opět a audiencí žádali vyslaní ze všech stavů světa; a puštěni jsouc, přednášeli s divným kejklováním poníženou všech věrných poddaných žádost: aby se Její Milost nejjasnější královna milostivě rozpomenouti ráčila, jak věrně a poslušně všickni upřímní stavové sceptrům panování jejího až posavád se drželi, na jejich právích, výpovědech a celé správě dověrně přestávajíce, i na potom toho a ne jiného umyslu jsouce; toliko že pokorně žádají, aby pro odměnu předešlé a ponuknutí k nové stálé věrnosti Její Milostí Královnou jim privilejií a svobod jejich zlepšení nějaké (jak by koli Její Milosti Královny prozřetedlnosti se líbilo) učiněno bylo: za to dobrodiní že stálým poslušenstvím vděčnosti náležité dokazovati slibují. To odmluvivše, poklonili se k zemi a postoupili zpět. Já protra sobě oči: "Což toto bude?" dím. "Ještě-liž svět dosti svobod nemá, že jich více chce? Uzdy vám, uzdy a biče a trochu helleboru!" To však sám sobě. Nebo sem uložil nic neříkati: aniž mi u přítomnosti mudrců a šedivců těch, kteříž na to také pozor dávali, slušelo.
NOVÝCH PRIVILEJIÍ ROZDĚLOVÁNÍ. I sstoupí se opět do rady, a po dlouhém rokování dá oznámiti královna, že vždycky na tom byla, vzdělávati a ozdobovati království své, a k tomu že sama od sebe vždycky nakloněná jest: ovšem tedy žádost poddaných svých a věrných milých slyšec, že ji oslyšeti nechce. Protož že se na tom uradila, aby pro rozhojnění poctivosti jejich titulů jim ve všech stavích přiopravila, kterýmiž by se zřetedlněji a s větší pochvalou jedni od druhých dělili. Protož že nařizuje a poroučí, aby se na potom řemeslníci psali slovoutní, študenti osvícení a nejučenější, mistři a doktoři nejslovoutnější, kněží důstojní, velební a všelijaké cti hodní, biskupi nejsvětější, bohatší mezi měšťany urození, zemané urození a stateční rytíří, páni dvakrát páni, hrabata vysoce urození páni a páni, knížata velikomocní, králové nejjasnější a nepřemožení. "Což aby tím pevnější bylo, nařizujeme, aby žádný ani listu přijímati nebyl povinen, jestliže by se mu co z titulů vypustilo aneb pochybilo." Začež vyslaní poděkování učinivše odešli. A já sobě na mysli: "Znamenitá váše kořist, čáry na papíře."
SUPPLIKACÍ CHUDÝCH. I přinešená od chudých ze všech stavů supplikací, v níž na nerovnost velikou naříkali, že jiní hojnost mají statku, a oni nouzi trou: aby to srovnáno nějak bylo, žádajíce. Po uvážení té věci odpovědíti chudým poručeno, že ač by Její Milost Královna všechněm pohodlí, jakého sobě kdo sám vinšuje, přála, však že sláva království toho vyhledává, aby se jedni nad druhými stkvěli. K tomu že pro ustanovený jednou v světě řád jinák to býti nemůže, než aby jak Fortuna svůj hrad, tak Industria své dílny osazené měla. Než toto že se dovoluje, aby každý neléně se, jakýmikoli cestami můž a umí, z chudoby sobě pomáhal.
SUPPLIKACÍ SNAŽNÝCH. Ta odpověď supplikantům těm daná jak se rozhlásila, přistoupili po malé chvíli jiní, od snažných supplikací nesouce, aby tedy napotom ti, kteříž by se nelénili, v kterémkoli stavu a předsevzetí svém opatřeni v tom byli, aby sami oni to, po čem dychtí a pracují, docházeli, slepým štěstím aby nic nešlo. Na kteréž supplikací, v uvažování ji, dlouho rada držána: z čehož sem soudil, že nesnadná věc byla. Naposledy však prohlášeno, že ačkoli uřednici Fortuně a služebnici její věrné (nebo že se jinák neví) Náhodě jednou jim svěřená moc a správa z rukou vzata býti nemůže, nic méně však, že na to pamět bude, i jim o tom poručení se stane, aby snažní před nedbalci (pokudž by se trefovati mohlo) na pozoru byli: tím tedy že se spraviti moci budou. I odešli ti také.
SUPPLIKACÍ UČENÝCH A SLAVNÝCH. Přišli pak hned za tím od některých zvláštnějších lidí vyslaní, Theophrastus a Aristoteles, žádajíce dvojí věci. Předně, aby nebyli takovým příhodám jako jiní lidé poddáni. Druhé, poněvadž z Boží dobroty na tomto světě znamenitějším vtipem, uměním, bohatstvím etc. poctěni jsou (jakýmž lidem umírati obecná škoda), mohlo-li by tedy před obecným houfem to privilejium míti, aby neumírali, že žádají. První žádost jejich když uvážena, odpovědíno, že věci spravedlivé žádají: protož že se jim povoluje, aby se, jak nejlépe umějí, před příhodami hájili, umělí uměním, opatrní opatrností, mocní mocí svou, bohatí bohatstvím svým. Z strany žádosti druhé poručila královna Moudrost ihned všecky nejznamenitější alchymisty svolati a takového prostředku, kterým by se nesmrtedlnost způsobiti mohla, se vší pilností pohledati. Kteříž k sobě to přijavše, rozešli se. Když se pak dlouho žádný nevracel, a legáti na odpověď dotírali, dána jim pro interim taková resolucí, že Její Milost Královna nepřeje, že takoví zvláštní lidé s jinými zaroveň hynouti mají: a však že tomu na ten čas ještě cesty neví. Toto však za privilejium že jim dává, aby, kdež se jiní prostí hned za čerstva po smrti pohřbují, oni co nejlépe mezi živými aby chováváni byli; a kdež jiní po smrti jen pod zelený drn se dostávají, oni aby se kamením přikládati dali. Tohoto, a což by sobě víc pro rozdíl od chatry lidu vyšetřiti mohli, že se jim povoluje a na to privilejium dává.
SUPPLIKACÍ OD VRCHNOSTI. Ti když odešli, předstoupili někteří jménem vrchností, obtížnost stavu toho předstírajíce a za polehčení žádajíce. I povoleno jest jim, aby sobě hověli a skrze místodržící a uředníky věci řídili: na čemž přestavše a poděkovavše odešli.
A OD PODDANÝCH. Nedlouho za tím přišli vyslaní od poddaných, rolníků i řemeslníků, naříkajíce, že kteří nad nimi jsou, nechtí než pot jejich píti, protož že je honiti a štváti dají, až z nich krvavý pot teče. A ti, jichž k tomu užívají, že to tím ukrutnějí činí, aby i sami odtud mízku měli. Čehož na důvod vysypali tu hned mozolů, zsinalostí, jízev i ran čerstvých (kteréž na ukážku byli přinesli) hromadu, žádajíce milosti. I zdála se věc zřejmá, že to příkoří jest, protož aby zastaveno bylo; však poněvadž vrchnostem skrze služebníky říditi dovoleno, ti že jsou vinni: protož aby obesláni byli. Půhonové tedy hned rozesláni ke všechněm královským, knížecím a panským raddám, rejentům, uředníkům důchodníkům, výběrčím, písařům, rychtářům etc., aby se ničímž nevymlouvajíc postavili. Poručeno, stalo se. Však proti žalobě jedné deset jich postaveno, když to na lenost poddaných, neposlušenství, zpouru, pýchu, bůjnost všelijakou, když se jim jen maličko uzdy popustí, a co toho víc, mnohé a rozličné stížnosti vedeny. Po vyslyšení těch uvažována opět v radě všecka ta věc: a vyhlášeno poddaným, poněvadž sobě lásky a milosti vyšších svých vážiti buď nechtí, neb neumějí, aby tedy zůřivosti obvykali, poněvadž to v světě býti musí, aby jedni panovali a druzí poddáni byli. Mimo to však že se jim přeje, mohou-li sobě ochotností, povolností a skutečnou poddaností u vrchností svých a místodržících jich co nejvíc přízně dobyti, aby ji užívali.
STÍŽNOST POLITIKŮ A PROKURÁTORŮ. Po propuštění těch pozustali tu politici (raddy královské a panské, doktoři práv, prokurátoři, rychtáři etc.), stěžujíce sobě na nedokonalost práv psaných, že podlé nich ne všecky mezi lidmi se sbíhající rozepře (ačkoli již na statisíce casus vypsaných mají) rozhodnuty býti mohou. A tím že jest, že aneb nemohou dokonále mezi lidmi řádu držeti; aneb přidají-li kdy pro vysvětlení práva a skončování pře z svého co, že se to od nerozumných za natahování práv a převrácení pře pokládá, a odtud i k nim nelíbost, i společné různice tím víc rostou. Protož že žádají aneb rady, jak dělati, aneb proti všetečným lidským soudům ochrany. Těm když vystoupiti poručeno, šel potaz: a tu jaká od které z rad královny přímluva byla, dlouho by připomínati bylo. Protož samo o tom snešení povím, kteréž jim po zavolání jich zase oznámeno. Jmenovitě, aby nová práva na všecky příhody dokonále se trefující sepsána býti mohla, k tomu Její Milost Královna že cesty nevidí: protož aby při prvnějších právích a navyklostech zustáno bylo. PRAVIDLO JIM DÁNO: RATIO STATÛS. Než toto že jim za pravidlo a klíč všech práv Její Milost Královna dávati ráčí, aby všudy svým práv vykládáním a soudů vedlé nich konáním buď k svému neb k obecnému dobru směřovali. A to že slouti bude ratio statûs, čímž že se proti šermům obecných pomlův jako štítem zamítati moci budou, že toho a toho přítomný způsob (jemuž nekaždý rozumí) vyhledává, tak že býti musí. Politici, to pravidlo přijavše, slíbili se podlé něho chovati a odešli.
STÍŽNOST ŽEN NA MUŽE A MUŽŮ NA ŽENY. Neminulo málo, přišly ženy, stížnost sobě, že pod mocí mužů jako otrokyně nějaké zustávati musejí, vedoucí. Našli se hned tu i muží, nad neposlušenstvím žen hořekující. I sstoupili se královna s raddami, a to jednou i po druhé do potazu, až pak skrze kancléřku výpověd vyhlášena takto: "Poněvadž přirození mužům přednost dalo, toho že se při tom zanechává; a však s výminkami těmito znamenitými. Předně: poněvadž ženy polovice jsou pokolení lidského, tedy aby muží bez jejich rady nic nečinívali. Druhé: poněvadž častokrát přirození štědřeji se dary svými ženám než mužům vylévá, aby, kdy která z muže svého rozumu a moci míti můž, mužatka sloula a muž ji přednosti bráti nemohl." To byla výpověd první: na kteréž se ani mužům, ani ženám přestati nevidělo. Ženy zajisté chtěly, aby se s nimi muží aneb regimentem rozdělili aneb přejímali, tak aby se vrstvou regiment měnil, a jednák muží, jednák ženy jej držely. Ba nalezly se, kteréž nechtěly než cele panovati, hbitější svou jak tělem, tak i rozumem potočitost předstírajíce: tolikéž poněvadž po tolik tisíc let muží přednost drželi, již také že čas jest, aby jim ustoupili. An že toho před málo lety v království englickém ušlechtilý příklad spatřín, že když královna Alžběta kralovala, ku poctivosti jí všickni muží pravou ruku ženám pouštěli, což ještě chvalitebně trvá. Poněvadž tedy Její Milost světa královna Moudrost i všecky její raddy, v jejich pohlaví od Boha stvořeny a světu představeny jsou, že tedy slušně má (Regis ad exemplum totus componitur orbis) za způsob světa býti správa i domů, i obcí. Kterouž řečí domnívaly se, že královnu Moudrost na svůj smysl snadně napraví. Ale muží, aby pře nepromlčeli, tímto se bránili: že ač Bůh královně Moudrosti regiment svěřil, sám ho však předně v rukou drží, a to cele a vždycky; protož oni že také chtějí etc.
NAROVNÁNÍ MEZI MUŽÍ A ŽENAMI. Na to bylo sstupování opět několikero: a tak sem souditi mohl, že jim nebrzy tak těžká materia přicházela. Když sme pak všickni na poslední výpověd čekali, nedočekali jsme se ji: než poručeno Opatrnosti s Přívětivostí tajně s jednou i druhou stranou jednati. Kteréž do toho se vloživše, takový našly prostředek, aby muží pro svornost a pokoj doma aspoň tiše přednost ženám pouštěli a rad jejich užívali. Ženy pak aby na tom dosti majíce, zevnitř se ku poslušenství hlásaly: poněvadž tak při starobylém obyčeji povrchně vždy předce zustáno býti bude moci a jejich domácí regiment také nezle bude stvrzen. Sic že by veliká ta obecného regimentu tajnost, že muží spravují obec, obec ženy a ženy zase muže, k vyjevení přišla: k čemuž aby přijíti nedopouštěli z obojí strany, že Její Milost Královna prosí. I přijato jest to od obojí strany. SIR. 26. 29. EFES. 5. 23. To vida jeden z tovaryšstva Šalomounova, řekl: "Žena, kteráž ctí muže svého, za moudrou jmína bývá." A druhý přidal: "Muž jest hlava ženy, jako i Kristus církve." Ale zustalo při tom přátelském narovnání, a ubírali se preč, muží i ženy.
Vysvětlivky k textu
soudnicích: soudních domech;
vyhledávání: vyšetřování;
rotníci: pobuřovatelé;
potaz šel: rada byla vykonána;
průchod mají: dějí se;
z obce: ze společenství;
pléšícího: plesajícího;
Rouš: Podnapilost;
Hospodářství: Šetrnost;
poznamenané: vypsané;
známili: seznamovali;
helleboru: čemeřice (v středověku užívané jako léku proti duševním nemocem);
poctivosti: důstojnosti;
vyhledává: vyžaduje;
na pozoru byli: aby se jich všímali;
zvláštnějších: vynikajících;
Theophratus: Paracelsus, viz kap. X. II.;
předstírajíce: ukazujíce;
mízku: užitek;
důvod: důkaz;
zsinalostí: modřin;
půhonové: obsílky;
politici (správní úředníci);
casus: případů;
převrácení pře: zmatečnost;
šel potaz: konala se porada;
přímluva: zdání;
ratio statûs (libovolné vykládání podle situace, ohled na nynější stav);
vedlé nich: podle nich;
šermům: útokům;
zamítati se: krýti se;
přirození: příroda;
zanechává se: při tom zůstává;
znamenitými: důležitými;
aby se vrstvou regiment měnil: t. j. po řadě;
jednak - jednak: hned - hned;
potočivost: obratnost;
předstírajíce: ukazujíce;
ušlechtilý: výborný;
Alžběta Tudorovna: královna anglická, 1558-1603;
poctivosti: poctě;
pouštěli: ponechávali;
představeny: postaveny v čelo;
slušně: spravedlivě;
regis ad exemplum totus componitur orbis: podle králova vzoru se řídí celý svět, citát z Claudia Claudiana;
na svůj smysl napraví: přivedou k svému názoru;
prostředek: způsob;
SIR.: starozákonní kniha Ecclesiasticus neboli Moudrost Jesusa, syna Sirachova;
EFES.: list sv. Pavla k Efeským.
CHAPTER XXXII
THE PILGRIM OBSERVES THE SECRET JUDGEMENTS AND THE GOVERNMENT OF THE WORLD
I soon realized that the business transacted here had to do only with the general public policies affecting in common all the callings in the world; particular business was transacted in the appropriate headquarters, such as city-halls, courts of justice, consistories, and so forth. Let me relate as briefly as possible what took place in my presence.
2 COMPLAINTS REGARDING THE DISORDERS OF THE WORLD. First of all, Industry and Fortune, the viceregents of the world, stepped forth and brought complaints regarding the disorders afflicting all classes that were caused by mutual distrust, craftiness, deceit, and falsehoods of all kinds; petitioning that they be somehow rectified. I rejoiced to find these officials themselves now to admit the evil which I had found, namely that there was no order in the world. Perceiving this, my interpreter remarked: "You thought that you alone possessed eyes, while everybody else was blind; here you witness how diligently they watch whom such oversight is committed." "I am glad to hear it," I replied, "may God grant that a way be found to remove these evils."
3 SEARCH FOR THE CAUSES. Then the counsellors came together, as I saw, and after a short consultation, inquired through the Chancelloress Prudence whether it were possible to discover who caused these evils. After much investigation it was announced that certain rioters and ruffians had slipped into the country and were spreading both private and public disosrders. Among these the chief blame was laid on Drunkenness, Greed, Usury, Lust, Pride, Cruelty, Laziness, and Idleness (for they were thus mentioned by name) as well as upon several others.
4 A DECREE AGAINST THE CAUSERS OF DISORDERS. After an inquiry about these individuals had been made, a decree was finally composed and read, and public proclamations (posted and displayed in public places and sent out throughout the kingdom) made it know that her Majesty, Queen Wisdom, having taken notice of certain foreigners who had surreptitiously slipped into the country and had become the cause of many disorders, were in consequence forever proscribed from all communitiese of the kingdom, namely Drunkenness, Greed, Usury, Lust and so forth, and were ordered, under penalty of death, from the hour of proclamation of the decreee, to be seen no more. When this decree was made public, it created an incredibly widespread commotion among the joyous people, for everybody (myself included) expected that the golden age of the world had begun.
5 NEW COMPLAINTS AND NEW DECREES. Within a short time, however, when no improvement was noticeable anywhere in the world, many rushed to complain that the edict had not been enforced. Thereupon, after the counsellors again gathered in council, the Queen appointed a commission which consisted of Careless and Overlook, to whom, for the greater honor, Moderation was added from among the Queen's counsellors. This commission was ordered to ascertain diligently whether the infamous banished ruffians had not remained in the country despite the edict, or whether perchance they had not the audacity to return again. The commissioners departed and returning after a time reported that they had indeed found some suspicious-looking individuals, but upon examination had found that they did not profess themselves as belonging to the banished band and, besides, that they had borne different names. Thus one resembling Drunkenness was called Tipsiness alias Joviality; another resembling Greed bore the name of Thrift; the third, bearing a likeness to Usury was known as Interest; the fourth, resembling Lust was called Favor; the fifth, much like Pride, was known as Dignity; the sixth, not unlike Cruelty, was called Strictness; the seventh, bearing a likeness to Laziness, was named Amiability; and so forth.
6 THE CHARACTERS ARE EXPOUNDED. Upon consideration of this report by the counsellors, it was decreed that Joviality was not to be confused with Drunkenness, nor should Thrift be called Greed, etc. Therefore, the suspected individuals were ordered to be set free, for the edict had no reference to them. This finding having been made public, the suspects were instantly freed and gathered about themselves a following of common people who adhered to and fraternized with them. I glanced at Solomon and his colleagues and observed them shaking their heads; but since they preserved their silence, so did I, although I overheard one of them whisper to another: "Only the names are proscribed; the traitors and destroyers themselves, having changed their names, have a free hand; nothing good will come of this."
7 THE ESTATES OF THE WORLD DEMAND GREATER LIBERTIES. Then the representatives of all the estates of the world entered, asking for an audience; having been admitted, they presented,with many a quaint obeisance, a humble petition of the faithful subjects of her Majesty, the most illustrious Queen, begging her graciously to remember their faithful and loyal adherence to her sceptre hitherto, and reminding her that they had ever remained content with her laws, regulations, and her rule generally, and intended to remain so in the future; but they petitioned her Majesty the Queen for an increase of their privileges and liberties (if it might meet with Her Majesty's pleasure) as a reward for their former faithfulness, and as an incentive for continuing therein. In consideration of such benefits, they pledged their gratitude and unswerving obedience. Having finished their harangue, they bowed down to the floor and stepped back. I rubbed my eyes: "What will now follow? Does not the world possess enough privileges that it seeks for more? A bridle for you, a bridle and a whip, together with a pinch of hellbore!" But all this I thought to myself, having determined not to speak aloud; for it was not proper that I should do so in the presence of those wise men and greybeards who likewise witnessed the accident.
8 THE DISTRIBUTION OF NEW PRIVILEGES. The Queen then again gathered her counsellors together and issued a decree, affirming that she had ever endeavored to upbuild and to adorn her kingdom, such being always her personal ardent desire; indeed, having heard the petition of her well-beloved and faithful subjects, she did not wish to pass it over. Consequently, she decided, after a consultation, that the titles of all estates be increased, so that every man might be differentiated from all the rest with greater distinctness and honor. She therefore ordained and decreed that artisans be addressed as renowned; students as illustrious and most learned; masters and doctors as the most highly renowned; priests as reverend, venerable, and worthy of all honor; bishops as the saintliest; the richer class among the merchants, noble; manor lords, as noble and valorous knights; lords, as twice lords; counts, as the very noble lords and lords; dukes, the most puissant; kings the most illustrious and invoncible. Moreover, in order to establish this ruling more firmly she decreed that no one be required to accept any communication from another unless his title thereon be complete and correct. The delegates, having entered their thanks for these privileges, departed. I thought to myself: What a great concession for you—a few scratches of the pen on a scrap of paper!
9 HUMBLE SUPPLICATION OF THE POOR. Then a supplication from the poor of all classes was presented, in which they bewailed the existing great inequality; that while others possessed an abundance of goods, they themselves were living in want; they prayed tor a rectification of this condition. After deliberating on the matter, it was ordered to answer the poor that although her Majesty the Queen desired for everyone as much welfare as he desires for himself, nevertheless, the glory of her kingdom required that some be superior to others. Since this was the established order of the world, it could not be otherwise; just as Fortune must fill her castle, so must Industry fill her workshops. But this much was granted, that everyone be free to use all his powers to escape poverty by whatever means he might or could.
10 SUPPLICATION OF THE INDUSTRIOUS. When this answer to the supplicants was made public, others came a little later bearing a petition on behalf of the industrious, praying that those who had exercised all their talents in their respective callings or enterprises might be certain of obtaining the goal of their desires and labors, instead of its being left to blind luck. The counsellors held a long consultation about this supplication; from which circumstance I surmised that it presented a difficult problem. Finally it was announced that although the power and rule once entrusted to Dame Fortune and her faithful servant, Chance (nothing contrary to her faithfulness having been established), could not be abrogated, nevertheless, the matter would receive the attention of those officials and an order be issued to them to the effect that the industrious should beware of the idlers (as far as possible); with this the petitioners should content themselves. Thus they departed.
11 Immediately after, Theophrastus and Aristotle, having been sent by some men of distinction, came and petitioned for two things, firstly that they might not be subject to such accidents as were common to other people, secondly, that since by God’s grace they had been honored with a more excellent wit, learning, or wealth (and their death would be a public calamity), they desired the privilege of immortality to distinguish them above the common herd. After deliberating upon the first request, the council replied that they had asked a just thing; therefore it was granted them that they should protect themselves against such accidents as best they could, the learned by their learning, the cautious by their caution, the mighty by their might, the rich by their riches. As for the second request, Queen Wisdom commanded an immediate gathering of all the most eminent alchemists, and these were ordered to seek diligently for the means of securing immortality. The alchemists, having received this order, dispersed. When for a long time none of them returned, and the delegates importuned for an answer, they were given this provisional decision: that her Majesty the Queen did not wish that such distinguished people should perish like ordinary mortals, but for the time being no way out had been found. They were granted as a privilege, however, that while the common people were customarily buried as soon after their death as possible, they be allowed to remain among the living as long as was practicable; and while the former were covered only with green turf, the latter might be covered by stones. These privileges, and as many others as they could invent to distinguish themselves from the common herd, were permitted and granted them.
12 SUPPLICATION OF THE GOVERNING CLASS. After the departure of these men, there appeared some representatives of the governing class and presented a petition, recounting the hardships of their office and praying for amelioration. They were permitted to enjoy personal comfort by leaving the direction of affairs to their deputies and officials. Resting satisfied with that, they expressed their thanks and departed.
13 AND OF SERFS. Not long afterwards there appeared the representatives of the serfs, both peasants and craftsmen, complaining that those over them wished but to drink their sweat; to which end they ordered them to be driven and chased until they sweated blood. Moreover, that their overseers in their cruelty went beyond their masters’ commands, in order to profit thereby. As proof of their contention they promptly dumped before the court heaps of callouses, wales, as well as fresh scars and wounds (which they had brought as samples), ignoring a redress. It was quite evident that this was a case of injury that ought to be stopped. But since the lords had been permitted to carry on their rule through servants, it was declared that the latter were guilty; they were, therefore, summoned to appear. Writs then were issued to all royal, ducal, and manorial counsellors, regents, officials, revenue agents, collectors, clerks, village elders, and the rest, summoning them to appear without offering any excuses. No sooner said than done; but against one charge of the serfs, ten countercharges of laziness, disobedience, rebellion, pride, and roystering that broke out on the slightest slacking of the reins, as well as other similar charges, were presented by the officials. These having been heard, the whole matter was again taken under advisement. Finally the serfs were told that since they were either incapable or unwilling to appreciate the love and favor of their masters, they must become accustomed to the latter’s fierce wrath, for the order of the world requires that one class rule and the other serve. But otherwise they were welcome to gain and enjoy as much favor of their masters and their officials as they were able to obtain by submissive conduct, willing service, and unswerving loyalty.
14 GRIEVANCES OF JURISTS AND ATTORNEYS-AT-LAW. After the serfs were dismissed, there remained at the palace political jurists (royal and princely counsellors, doctors of law, attorneys-at-law, mayors, etc.), who complained of the imperfections ot the written law-codes which did not provide rules for all cases of conflict occurring among men, (although they had precedents for hundreds of them) and that consequently such cases could not be settled. For that reason they were not able to keep perfect order among all men; for if they added anything in elucidation of a statute or for the purpose of ending litigation, this was regarded by the unreasonable as stretching or subverting the law, whereby the judges were held in disrepute and mutual disputes only increased. They petitioned either for advice in dealing with such cases, or for protection against the impertinent censures of men. Thereupon, the petitioners having been requested to retire from the hall, consultation began. I shall not recount the advice each of the Queen’s counsellors gave, for it would require too much time. I shall speak only of the decision announced to the petitioners after they had been recalled: it was to the effect that her Majesty the Queen did not see her way clear for the writing of such new laws as would fit all new cases perfectly; therefore, she ordained that the former laws and customs be deemed sufficient. RATIO STATUS IS GIVEN THEM AS A RULE. Her Majesty the Queen however, gave them this principle for the rule and key to all laws, that in all their elucidations or pronouncements they were to be guided by their own or the public welfare. This principle was to be known as the ratio status, with which they should protect themselves as with a shield against the thrusts of vulgar calumny, for they might always claim that the present usage (not understood by everyone) demanded such and such decisions and therefore it must be thus and so. The jurists accepted this ruling, and promising to conform to it, departed.
15 Not long thereafter women presented themselves complaining that they were held under the authority of men as if in slavery. But at the same time men came forth bewailing their wives’ disobedience. Thereupon the Queen held a consultation with her counsellors and each of the latter was twice asked for an opinion, after which the Chancelloress announced the following decision: "Since nature gave men superiority, they are permitted to retain it; but with the following important modifications: firstly, since women constitute one half of the human race, men should do nothing without their counsel. Secondly, since oftentimes nature endows women with talents more generously than men, hence, wherever a wife finds herself excelling her husband in mind and strength, she should be called a virago, and her husband must not take away her superiority." This was the first pronouncement on the matter; but it satisfied neither women nor men. Women demanded that men either share the rule with them or that they both hold it alternately, so that it would pass from one to the other, once being held by men and then by women. Indeed, some women demanded that they alone should rule, claiming in support of this demand their greater agility both of the body and the mind; likewise, that since men had exercised superiority for so many thousands of years, it was high time this was ceded to them. For only a few years previously a noble example of this was seen in the English kingdom, during the reign of Queen Elizabeth, where in her honor men offered their right arm to women; and this laudable custom was still in vogue. Moreover, since God created her Majesty Wisdom, the Queen of the world, together with all her counsellors, feminine and had even placed them as rulers of the world, it was therefore proper (regis ad exemplum totus componi orbis) to apply the same rule to the governing of households and communities. They supposed that this speech would easily win Queen Wisdom to their point of view. But men, in order not to lose their case by default, defended themselves by clamoring that although God had entrusted the world government to Queen Wisdom, nevertheless He ultimately retains it in His own hand fully and eternally; consequently, they demanded the same.
16 AN AGREEMENT BETWEEN MEN AND WOMEN. Thereupon, several other consultations had to be held, from which I judged that they seldom had had a more difficult case to deal with than this. But when we all expected a final decision, we waited in vain; for Prudence and Affability were ordered to treat secretly and separately with each of the parties. Through their mediation, a compromise was reached whereby men were admonished, for the sake of peace and concord, tacitly to give their wives preference at least at home and to follow their advice. On the other hand, women were advised to rest content with this arrangement and otherwise outwardly to own obedience to men. On this basis, all things outwardly would remain in accordance with the ancient customs and yet the domestic dominance of women would not fare badly. Otherwise, they said, the great common secret of government, that men rule the community, the community rules women, and women in turn rule men, would be revealed. Her Majesty the Queen, earnestly besought both parties not to permit that to come to pass. Thereupon, the adjustment was accepted by both sides. One of Solomon’s company, seeing this, remarked: "A woman that honors her husband is judged wise." "The husband is the head of the wife, as Christ also is the head of the Church," added another. But that friendly arrangement remained in force, and the men and women departed.