KAPITOLA IX.
POUTNÍK PROHLÉDÁ STAV ŘEMESLNÍKŮ.
CO TU VIDĚL VEŘEJNĚ. Takž jdouce dostaneme se do ulice, kde se živnosti provodí, kteráž zase na mnoho menších uliček a plácků rozdělená byla, a všudy rozličných síní, dílní, výhní, verštatů, krámů, boud, s přerozličným potvorným nádobím plno: okolo nichž se divně lidé zatáčeli, vše s třískáním, boucháním, vrzáním, škřípáním, hvízdáním, pískáním, foukáním, houkáním, chřestáním a šoustáním rozmanitým. Viděl sem tu, jak se někteří v zemi hrabali a kutali: buď po vrchu ji párajíce, aneb se skrze vnitřnosti jeji jako krtice prorývajíce. Jiní se máchali v vodě, na řekách i na moři; jiní pálali v ohni; jiní zevlovali do povětří; jiní zápasili s zvěří; jiní s dřívím a kamením; jiní ledcos sem a tam přenášeli a převáželi. I dí mi tlumočník: "Hle, jak to bystré a veselé práce! medle, coť se tu nejlép líbí?" Já řekl: "Můž býti, že tu veselosti jest něco; já však mnoho při tom natáhání vidím, mnoho stonání slyším." "Ne všeckoť jest těžké," řekl; "nahlédněme blíž do těch některých věcí." I vodili mne skrze ně pořád a prohlédal sem všecko; a chytal se také po místech toho i jiného, pro zkušenou: ale všeho vypisovati na tomto místě ani nemohu, ani nechci. Než co sem tu veřejně vyšetřil, toho nezatajím.
VŠICKNI OBCHODOVÉ JSOU KVALTOVÁNÍ NEBEZPEČNÁ. Předně, spatřil sem, že všickni ti lidští obchodové jen práce jsou a kvaltování, a každý nějaké své nepohodlí a nebezpečenství má. Viděl sem tu zajisté, že kteří zacházeli s ohněm, byli jako mouřenínové osmahlí a očadlí, jimž břinkot kladiv vždycky v uších vzněl a půl sluchu zaměstknával, záře ohně vždycky se jim v očích blyštěla a kůže s připálením tytýmž se poklávala. Kteří obchod vedli v zemi, s temnostmi a hrůzami bylo tovaryšství jejich: a ne jednou se přihodilo, že se zasuli. Kteří u vodách pracovali, mokli co doch, drkotali zimou co osika, vnitřnosti jim surověly, a nemalý jich díl hlubinám za podíl se dostával. Kteří se s dřívím, kamením a jinými hmotnostmi zaneprazdňovali, plní byli mozolů, stonání a ustání. Viděl sem zajisté, jak někteří oslovské práce měli, s nimiž se až do potu, a do ustání, a do upadu, a do urazu, a do přetržení natáhali a namáhali: ježto tím svým bídným pachtováním chleba sotvá obhájiti mohli. Vidělť sem jiné, takť jest, že se lehčeji a zišťněji živili: ale zase, čím méně kvaltování, tím víc nepravosti a fortelů tu bylo.
KVALTOVÁNÍ USTAVIČNÁ. Druhé, viděl sem, že všecka práce člověka jest pro usta jeho. Nebo co kdo uhnal, vše to sobě a svým do ust vecpal; řídké vymíníc, kteříž ustům utrhajíce do pytlíků kladli. Ale ti, viděl sem opět, že aneb děraví byli, co se nasypalo, pršelo zas, a jiní sbírali; aneb někdo přijda utrhl mu jej; aneb sám někde zavadě jej sobě odčesl, neb protrhl; neb vždy jinou nějakou příhodou zmrhal. Takže sem to patrně viděl, že se těmi lidskými zaměstknáními jen voda přelívá: dobývají se peníze a odbývají zas; s tím toliko rozdílem, že snáze odcházejí než přicházejí, buď že se skrz usta aneb skrz truhly přehánějí. Protož sem také více všudy nuzných než možných spatřil.
KVALTOVÁNÍ TĚŽKÁ. Třetí, spatřil sem, že každá ta práce celého člověka vyhledává. Ohlédal-li se kdo a drobet váhavě sobě počínal, hned zustával vzadu, hned mu všecko z rukou lezlo, a než zvěděl, na korábu se octl.
KVALTOVÁNÍ NESNADNÁ. Čtvrté, všudy sem mnoho nesnadnosti znamenal. Než se kdo do obchodu vpravil, dobrý díl života mu minul; a vpravdě se, nedal-li velmi bedlivého na sebe pozoru, hned mu zase všecko zpět šlo; nýbrž i při nejbedlivějších sem shlédl, že se tak často se škodou jako s ziskem potkávali.
KVALTOVÁNÍ ZÁVIST ROZNĚCUJÍCÍ. Páté, viděl sem všudy (zvlášť mezi obchodem podobným) plno závisti a nepřízně. Navalovalo-li se komu víc práce, aneb že se od něho víc nosilo, sousedé hned škaredě hleděli, zuby škřipěli, a mohli-li jak, jemu to zkazili: odkudž různice, nevole, hřešení pocházelo; a někteří z netrpělivosti nádobí od sebe házejíc, v zahálku a dobrovolné korábnictví jiným navzdoru se dávali.
KVALTOVÁNÍ HŘÍŠNÁ. Šesté, shlédl sem mnoho všudy falše a šalby. Co kdo dělal, zvlášť jinému, vše na odbyt, ledabylo dělal; práci svou mezitím, jak nejvýš mohl, velebě a nadsazuje.
KVALTOVÁNÍ MARNÁ I ZBYTEČNÁ. Sedmé, nalezl sem tu mnoho zbytečných marností; nýbrž větší díl těch zaměstknání že nejsou než sama pouhá marnost a neužitečné bláznovství, poznal sem jistotně. Poněvadž zajisté lidské tělo skrovničkým a prostičkým jídlem a pitím se přechovati; skrovničkým a prostičkým rouchem přiodíti; skrovničkým a prostičkým staveníčkem přichrániti dá: patrné jest, že maličké a skrovničké o ně péče a práce potřebí, tak jakž za starodávna bývalo. Toho pak tuto, shledal sem, že svět souditi neb neumí, neb nechce, poněvadž k vycpávání a nalívání břicha tak mnoho a tak neobyčejných věcí užívati zvykli, že k shledávání jich veliký lidu díl po zemi i po moři kvaltovati se a sílu i život v šanc sázeti musí: na kterýchž přestrojování opět obzvláštní mistři býti musejí. Podobně se s shledáváním k šatstvu a stavení rozličných materií a s dáváním jim rozmanitých potvorných křtaltů nemalý lidu díl zaneprazdňuje: což vše zbytečné a marné, často i hříšné jest. Tak podobně řemeslníky sem spatřil, jejichž všecko umění a práce jest, dětinské titěrky aneb také jiné hřičky k strojení kratochvílí a maření času dělati. Jiné nadto, jejichž práce byla, nástroje ukrutnosti, meče, tulichy, čekany, ručnice etc., vše na lidi, strojiti a množiti. Jakýchž všech živností s jakým lidé svědomím a s jak potěšenou myslí hleděti mohou, já nevím. Než to vím, kdyby se z těch jejich prací, co nepotřebného, zbytečného a hříšného v nich jest, vyníti a odmísiti mělo, že by větší díl lidských obchodů klesnouti musel. Protož pro tuto i výš připomenuté příčiny nic sobě tu oblíbiti nechtěla mysl má.
KVALTOVÁNÍ HOVADŮM VÍCE NEŽ LIDEM PŘIPADAJÍCÍ. Zvláště pak, naposledy když sem viděl, že se tu jen tělem a tělu pracuje: ježto by člověk, přednější věc v sobě maje, duši, tu nejpředněji v práce zavoditi, té zisků nejpředněji hledati měl.
Jednu věc zejména připomenouti se vidí, jak mi se mezi formany po zemi a mezi plavci na moři vedlo. Když sem tak, dílny řemeslníků přehlédaje, tesknil, řekl Mámilovi Všudybud: "Vidím já, že je toto cosí neposedavého, rtuť vždycky se mektati chtíci: protož mu žádné jedno místo nevoní, k němuž by se přivázati dáti chtěl. Ukažme mu prostrannější, kupecký, kdež vždycky sem tam přes svět se přenášeti a jako ptáku létati volno." "Nejsem proti tomu," řekl sem, "i toho zkusiti." Šli sme tedy.
KVALTOVÁNÍ FORMANSKÉHO ŽIVOTA. A hned uzřím houf lidí sem tam se vrtících a všelijaké věci, až i třísky, prst, hnůj shledávajících, sbírajících, zdvíhajících a do břemen fasujících. Ptám se, co to? Oni, že "přes svět strojí". Já: "A proč ne bez těch tíhot? lehčeji by jeli." Oni: "Bloud si ty. Jakž by jeli? To jejich křídla." "Křídla?" řku já. "Křídla arci. Nebo to jim dává i umysl, i dobrou při tom mysl, i pas a glejt všudy. Či mníš, že se darmo po světě toulati volno? z toho oni musejí vyživení, přízeň i všecko bráti." Hledím tedy: a aj, oni, co kdo nejvíc břemen těch shledati mohl, navážíc, na šráky jakés s poddělanými koly váleli a šroubovali; pak spřipínajíc k nim hovada, tak se se vším tím přes vrchy, hory, doly, zmoly šrotovali a pachtovali, že to znamenitě veselý život, sobě libujíce. Jakož se i mně zprvopočátku zdálo. Ale jakž sem je tu i tam v blatě váznouti, káleti se a máchati, natáhati a namáhati, též od dešťů, snihů, slot, metelic, zim, hork rozličná nepohodlí snášeti viděl; jako i na pasích všudy na ně číhati, všecko jim přetřásati, vačky vyprazdňovati (an nic k zniknutí toho hněv, trhání a sapání nepomáhal); tolikéž loupežnou po silnicích sběř outoky na ně činiti a duši jejich vždycky na šancích státi sem spatřil, zodnechtělo mi se toho.
PLAVECKÉHO ŽIVOTA NEPOHODLÍ. Pravili tedy, že jiný jest pohodlnější po světě létání způsob, plavbami: tu že se člověk neztřase, nezkálí, neuvázne, ale od jednoho kraje světa k druhému sebou stříleti můž, všudy nového, nevídaného a neslýchaného něco nalézaje. I vedli mne k krajům země, kdež sme před sebou nic neviděli než nebe a vodu.
VYPSÁNÍ LODÍ. Tu mi do jakés chaloupky vstoupiti kázali, z prken zhlobené. A ta nestála na zemi, aniž byla podezděná neb podvalami jakými, sloupy a podporami utvrzená: ale stála na vodě a viklala se sem tam, takže i vstoupiti do ní s rozmyslem bylo. Však když jiní tam šli, šel sem, abych se nesmělým nezdál, i já: nebo pravili, že to náš vůz. Mysle pak já, že již pojedem, aneb, jakž pravili, poletíme: anť my tu den, druhý, třetí, desátý stojíme. "I co pak to?" dím já; "však ste pravili, že sebou stříleti budeme od jednoho kraje světa k druhému, a my nemůžeme z místa nikam." Oni, že až nám tahouni přijdou: a vypravují mi, že oni tahouny mají, kterýmž ani hospody, ani maštale, ani obroku, ani ostrohy a biče netřeba, než jen zapřáhnouti a jeti; jen abych počkal, že uhlédám. A ukazují mi mezitím opratě, provazy, šle, váhy, brdce, oje, nápravy, rozvory, klanice a sochory rozličné; vše jinak než při formanském fasuňku. Byl zajisté toto vůz ležatý, hřbetem znak, ojem (ze dvou nejdelších jedlí udělaným) zhůru do povětří strmící: od jehož špice provazové se rozbíhali k bitům vůkol s mřežováním a žebřováním rozličným. Náprava toho vozu byla vzadu, u níž sedě jediný člověk chlubil se, že všecku tu bohopustu obrátí, kam chce.
VYPSÁNÍ PLAVBY. Vtom zavane vítr. Nuž chasa náše zhůru, běhati, skákati, křičeti, výskati začnou: jeden se chytá toho, jiný jiného; někteří po těchto provazích zhůru a dolů co veverky sebou házejí, bidla spouštějí, rohože jakési svinuté rozpouštějí, a co víc toho. Já: "Co pak to?" Oni, že zapřáhají. I hledím, a aj, ty rohože se nám vydmou jako stodoly (oni pravili, že to náše křídla) a všecko to počne nad námi fičeti, a pod námi se voda střihati a stříkati: a než já zvím, anť se nám břeh, i země, i všecko z očí ztratí. Já : "Kam sme se pak děli? Co tu bude?" Oni, že letíme. "Inu, tedy leťmež ve jméno Boží," řekl sem; a dívám se, jak to s námi prudce jde, ne bez líbosti sic, však také ne bez strachu. Nebo vyšel-li sem ven, dívati se, závrat mne podjímal; vlezl-li sem na dno, strach od šustící násilně okolo stěn vody obstupoval mne. A tu mi na mysl jíti počalo: "Není-li to předce těžká opovážlivost, tak vzteklým živlům, vodě a větru, život svůj svěřiti a tak zumyslně smrti v hrdlo lézti, od níž tu nic dále nejsme než na dva prsty; jak totiž tlusté jest prkno to mezi mnou a strašlivou propastí." Však umíniv strachu na sobě nedati znáti, mlčel sem.
NECHUTENSTVÍ NA MOŘI. Vtom mne puch jakýsi surový zarážeti počne, a mozk i všecky vnitřnosti mi projma, povalí mne. Tu já se (jako i jiní způsobu tomu nepřivyklí) válím, řičím, rady sobě nevím, všecko se ve mně rozplývá a ze mne leje: že se nejinak zdálo, než že jak hlemejžď na slunci, tak my tu na té vodě se rozplyneme. Tu naříkati na sebe i vůdce své počnu, nevěře, aby živu zustati možné bylo: ale od nich všech místo politování smích sem měl. Věděti zajisté zkušením (čehož sem já nevěděl), že ten spůsob nebude leč některý den trvati: jakož tak bylo a síla má pomalu se vracela zase, a poznal sem, že vzteklé to moře toliko mne tak přivítalo.
UTIŠENÍ NA MOŘI. Ale což? Těžší oněch věci hned přišly. Opustil nás vítr, křídla nám ochlípěla, my stanuli, na vlas nikam nemohouce. Já opět se vraštiti, co to bude: "Zanešeni sme tu do těch pustin mořských, ach, vyjdeme-liž zase? ach, uhlédáme-liž ještě zemi živých? Ó matko milá, země, země, matko milá, kde jsi? Vodu rybám, tebe nám dal Stvořitel Bůh. Ryby se bydliště svého, ach, rozšafně drží: my pak nesmyslní své opouštíme. Nepřispěje-liť nám nebe na pomoc, jižtě nám v smutné té propasti zahynouti." Takovými kormutlivými myšleními trápiti se nepřestal duch můj; až teď plavci křičeti začnou. Já vyběhna: "Co to?" Oni, že vítr jde. I hledím, a nevidím nic: oni předce rozpínají. I přijde, pochytí nás a nese zas. Což všechněm přineslo radost: ale kteráž nám hned zhořkla.
BOUŘE MOŘSKÁ. Rozmáhalo se zajisté to vání tak násilně, že nejen námi, ale i těmi pod námi hlubinami zmítáno bylo, až hrůza k srdci šla. Nebo moře vlnami takovými odevšad se válelo, že sme jako po vysokých horách a hlubokých udolích jednak zhůru, jednak dolů chodili. Někdy námi zhůru střelilo, že sme sobě měsíce dosáhnouti moci zdáli; z toho zase zstupovali sme jako do propasti. Tu se zdálo, že nás proti nám jdoucí neb poboční vlna přikváčí a hned na místě potopí: ona pak podnesla vždycky, toliko že náš ten prkenný koráb sem tam odrážín a od jedné vlny druhé podáván jsa, jednak na ten, jednak na druhý bok dopadal, jednak předkem kolmo zhůru, jednak dolů strměl. Odkudž nejen vodou vždycky na nás a přes nás do povětří stříkáno, ale my ani státi, ani ležeti nemohouc, z boku na bok sme přemítáni, jednak na nohy, jednak na hlavu staveni. Z čehož závrat a všeho všudy s ními se podvracení pocházelo. Což když dnem nocí trvalo, každému souditi snadno, jakých se tu hrůz a strachů pocítiti musilo. I myslil sem sobě: "Ach, titoť lidé mimo všecky, co jich svět má, pobožnými býti příčinu mají, po tu hodinu životem svým jisti nejsouce." A ohlédaje se po nich, jak nábožní jsou, vidím, že jednostejně předce jako v krčmě žerou, pijí, hrají, chechtají se, oplzle mluví, zlořečí a všelikou prostopašnost provodí. Nad čímž se zkormoutě, napomínati jich počnu i prositi, aby, kde jsme, pamatovali, a takových věcí přestanouce, k Bohu volali. Než co platno? jedni mne vysmáli, druzí na mne fukali, třetí opřáhali, čtvrtí vyhoditi strojili. Mámil můj, abych mlčel a hostem se v cizím domě býti pamatoval, kdež hluchým a slepým býti nejlépe jest. "Ach, nemožné jest," dím já, "aby ta věc na dobré vyšla s těmi obyčeji." Tu oni opět v smíchy. Já nezbednost takou vida, mlčeti sem musil, prasku však nějakého při nich se boje.
LODÍ POTOPENÍ. Vtom se bouře ssilí a proti nám vichr strašlivý strhne. Tu se teprv moře vlnami až k nebi kouřiti začne, tu nás sobě vlny jako miče podávají, tu se hlubiny odvírají a nás jednak sehltiti pohrožují, jednak zhůru zase vymítají; tu nás vítr v kolo bere a jednák sem, jednák tam námi hází, až praštělo všecko, jako by se na statisíce kusů roztříštiti mělo. Tu já zmrtvěl všecek, nic již před sebou nevida než zahynutí. Onino násilí již odolati nemohouc a na skály neb mělčiny vehnání se bojíc, křídla strhovali a háky jakési veliké železné na přetlustých provazích vyhazovali: tak se na místě zdržeti, až by bouře pominula, troufajíc. Ale nadarmo. Někteří zajisté z oněch po provazích lezoucích prudkostí větru jako housenky zházíni a do moře vmetáni; těmto týmž násilím kotvy se zutrhovaly a v hlubinách ztonuly. A tu teprv lodí náše s námi již beze vší obrany, jako na proudě řeky tříšťka, zmítati se počala. Obrům pak oněm železným svévolným teprv také srdce se tratilo: bledli, trnuli, co sobě počíti nevěděli, na Boha teprv zpomínali, k modlitbám napomínali, i sami ruce spínali. Tu lodí s námi jednak na dně moře usedati, jednak o skryté pod vodou skálí se bíti a skrze to padati a pukati začne. Tu se voda rozštípeninami těmi k nám leje: kterouž ač vylévati, čím a jak kdo pro starost pro mladost mohl, poroučíno, platno však nic nebylo, tlačila se násilím k nám a nás v sebe. Tu pláč, křik, upění nesmírné, žádný nic před očima neviděl než ukrutnou smrt. Avšak že život milý, chytal se, čeho kdo mohl, tabulí, desek, holí, zda by se tím od potopení ubrániti a snad někam vždy vyplouti mohl. Až i já, když se naposledy lodí rozsmekla a všecko potonulo, čehosi se chytě, vyšel sem s nemnohými na břeh jakýsi; jiné sehltila všecky strašlivá ta propast. Kdež od zděšení a hrůzy sotvá se probrav, svým vůdcům domlouvati začnu, že mne v to uvedli. Oni, že to neškodí mi: když sme jen vybředli, abych byl mysli dobré. Věru mysli dobré: do nejdelší smrti na nic podobného navésti se nedám.
Hledě pak, vidím, že ti se mnou vychváceni zase tam běží a znovu do korábů sedají. "I jdětež na všecko neštěstí," řekl se, "opovážliví lidé: ani se víc dívati na to nechci." Tlumočník můj: "Ne každý jest tak rozmazaný," dí; "pěknáť jest, milý brachu, statek a zboží! pro nahnání jeho musí se člověk i života odvážiti." Na to já: "Co jsem hovado, abych pro tělo toliko a tělu naháněje život v šanc sázel? Bá, však toho ani hovado nečiní, člověk ovšem, přednější věc v sobě maje, duši, té by zisků a rozkoši hledati měl."
Vysvětlivky k textu
[Odstavce o moři byly připojeny až ve vydání r. 1663 po zkušenostech na cestách, hlavně na plavbě do Anglie r. 1641. Tato část se odchyluje i slohově.]
veřejně: povšechně;
verštatů: dílen;
nádobím: nářadím;
párajíce: rýpajíce;
krtice: krtkové;
pálali: planuli;
bystré: pěkné;
natáhání: dření;
stonání: sténání;
pořád: po pořádku;
obchodové: zaměstnání;
tytýmž: stejným;
se poklávala: se proděravovala;
doch: došek;
ustání: únavy;
fortel: lest;
uhnal: vyzískal;
vymíníc: vyjímaje;
pršelo: padalo;
odčesl: uškubl;
odbývají: utrácejí;
přehánějí: prohánějí;
možných: zámožných;
vyhledává: vyžaduje;
na korábu: na mizině (koráby byly útočištěm ztroskotaných existencí);
nýbrž: nadto, ba i;
korábnictví: nuzotu;
na odbyt: ledabyle;
přechovati: udržeti;
přichrániti: ochrániti;
přestrojování: strojení: zpracovávání;
tulichy: dýky;
čekany: kladiva na holi;
vyníti: vyjmout;
zavoditi v práce: přidržovati k práci;
mektati se: sem tam se pohybovati;
prostrannější: volnější;
až i: ba dokonce;
do břemen fasujících: svazujících do nákladů;
tíhot: břemen;
šráky: podstavce;
šroubovali: zdvíhali šroubem, tj. heverem;
zmoly: výmoly;
šrotovali: namáhavě táhli;
slot: plískanic;
na pasích: na úžinách cest (kde bylo mýto);
na šancích: "v zákopech" (v nebezpečí života);
stříleti: létati;
zhlobené: sbité;
podvalami: podklady: podsadami;
šle: chomouty;
váhy: závěs na oji, na jehož konci jsou upevněny postraňky;
brdce: rozporky (část vah);
bitům: dílům;
mřežováním: mřížovím;
bohopustu: obludu;
rohože: plachty;
stříhati: propážeti, prořezávati;
projma: prostoupiv;
zkušením: ze zkušenosti;
ochlípěla: schlípla;
jednak-jednak: hned-hned;
přikváčí: zaleje;
přemítáni: přehazováni;
fukali: osopovali se;
opřáhali: napřahovali;
prasku: výprasku;
vymítají: vyhazují;
troufajíc: doufajíce;
skálí: skaliska (hromadné);
vždy: přece;
vychváceni: zachráněni;
nahnání: získání.
CHAPTER IX
THE PILGRIM EXAMINES THE LABOURING CLASS
WHAT HE SAW THERE GENERALLY. Proceeding, we entered the street inhabited by craftsmen, which was subdivided into many narrow alleys and smaller squares, and all about us we observed various halls, workshops, forges, benches, stores, and booths full of quaint-looking implements. Men plied these tools in a curious manner, with clattering, striking, squeaking, squealing, whistling, piping, blowing, blasting, jingling, and rattling. I saw some digging in the earth, either tearing up the surface of digging underneath like moles. Others were wading in water, rivers, or the sea; yet others were tending fires, gaping into the air, fighting wild beasts, dressing wood or stone, or carrying and hauling various commodities from place to place. My interpreter said to me: "Behold these brisk and cheerful occupations! Which of them do you like the best?" "There is doubtless some cheerfulness here," I answered; "nevertheless, I also observe much drudgery and hear many groans along with it." "Not all work is so arduous," he answered; "let us look closer and examine some these trades." So they led me through them one after another, and I scrutinized them all and tried my hand at one or another to test them; but to describe them all I am neither able nor willing. I shall not, however, keep secret what I concluded in general.
PERILOUS HASTE IN EVERY BUSINESS. In the first place, I saw that all these human ocupations were but toil and drudgery, and each had some disadvantages and dangers of its own. I saw that those who were working with fire were scorched and blackened like Moors: the clatter of hammers was ever jangling in their ears and had rendered them half-deaf; the glare of the fire had blinded their eyes; and their skin was perpetually singed. Those who were working underground had darkness and terrors for companions, and, as happened not infrequently, were liable to be buried alive. Those working in water were constantly soaked like roof-thatch, were shivering with cold like an aspen leaf, suffered from sclerosis of the viscera, and not a few of them fell a prey to the deep. Those who were working in wood, stone, and other heavy substances, were full of callouses, sighing, and exhaustion. Indeed, I saw some engaged in such asinine drudgery that they struggled and toiled to perspiration, exhaustion, collapse, injury, and finally to total breakdown; but despite all their miserable toil, they were hardly able to earn bread for themselves. Indeed, I observed others whose livelihoods were easier and more renumerative; but the less drudgery, the more vice and fraud there were.
2 ENDLESS HASTE. Secondly, I observed that men toiled only to feed their mouths; for whatever they earned, they crammed it all down their throats or the throats of their families, save in the rare cases when they stinted their mouths in order to put it into their bags. But, as I perceived, their bags were either torn, so that what they had put into them fell out again and others picked it up; or another came and snatched it out of their hands; or he himself, having tripped, dropped the bag or tore, or otherwise lost it. Thus I plainly saw that these human toils resembled water being poured from one glass into another; money was earned to be spent again, with the only difference that it was easier spent than earned, no matter whether it was crammed down the throat or hoarded in money coffers. Consequently, I saw everywhere many more poor than rich.
3 TOILSOME HASTE. Thirdly, I saw that every occupation required the whole man. If anyone but looked back or acted a little slowly, he was soon left behind and everything dropped from his hands. Hence, before he realized it, he found himself on the rocks.
4 DIFFICULT HASTE. In the fourth place, I observed many obstacles in the way. Before some one was started in business, a good portion of his life was gone; and after he was started, it did not look closely to his affairs, everything went against him; moreover, I noticed that even the most diligent among them met with loss as often as with profit.
5 HASTE PROVOKING ENVY. In the fifth place, I saw everywhere (especially among those engaged in the same kind of business) much envy and ill-will. If work piled up for one of them, or he enjoyed brisker trade than another, his neighbors gave him sour looks or gnashed their teeth at him, and whenever they could, wrecked his business: hence quarrels, disaffection, and cursing; some out of sheer despair threw away their tools and lapsed into idleness and voluntary poverty.
6 SINFUL HASTE. In the sixth place, I noticed everywhere much falsehood and fraud. Whatever anyone did, especially for a customer, was done shoddily and carelessly; yet he extolled and praised his own work to high heaven.
7 VAIN AND SUPERFLUOUS HASTE. In the seventh place, I found here a great deal of superfluity; and became firmly convinced that most of the occupations were but crass futility and useless folly. For the human body requires but frugal and plain food and drink, need be clothed with but plain and unostentatious garments; and be sheltered in a modest and simple house; but little and easily discharged care and labor are required, as was customary in ancient times. But I found that the world either could not or would not comprehend this simple truth, for now it is customary that stuffing and filling of the belly requires so many and such rare delicacies that the greater part of mankind is employed in their gathering on land and sea, and in this drudgery men waste their strength and hazard their lives; moreover, for the preparation of this food specially-trained masters must now be employed. Similarly, not a small part of humankind is engaged in building shelters and procuring materials for clothing and in tailoring them in various preposterous styles; all this is useless, superfluous, often even sinful. Likewise, I saw craftsmen whose entire art and occupation consisted of making childish trifles and other playthings, intended merely for amusement and the wasting of time. Others there were whose task was manufacturing and multiplying instruments of cruelty, such as swords, daggers, battle-maces, muskets, and so forth, all for the killing of men. How people can conscientiously and with a cheerful mind ply such trades I know not. But I know that if the useless, superfluous, and the sinful were excluded and eliminated from these trades, the greater part of the business of mankind would collapse. For this, as well as for the above-mentioned reasons, my mind could find no pleasure in any of them.
8 HASTE IS FOR BRUTES NOT MEN. My conclusion was strengthened when I saw that all these occupations were only of the body and for the body; while man, possessing a greater thing than the body--namely a soul--ought rather to bestow his principal care upon that and seek its well-being above all other things.
9 I wish to relate particularly how I fared among waggoners on land and sailors on the sea. For while I was examining the workshops and appeared discontented, Mr. Ubiquitous said to Mr. Delusion: "I notice that this fellow is or a roving disposition, a bit of quick silver, constantly desiring to be in motion: for he fancies nothing stable, not being willing to be tied to any one place. Let us show him a freer life: that of commerce in which he can roam at will from place to place and fly about like a bird." "I am not opposed to trying even that," I said. So we went.
10 HASTE OF A WAGGONER'S LIFE. Then I perceived a crowd of men rushing hither and thither, seeking and gathering all kinds of things such as splinters, soil, and manure, and hoisting and heaping them into loads. I inquired what they were doing. They replied: "They are getting ready to travel over the world." "But why not without the heavy load?" I asked; "they could drive more easily." "What a simpleton you are!" they retorted; "how could they drive? That is their wings." "Wings?" said I, "Of course, their wings! They provide resolution and incentive, and serve as passport and safe-conduct everywhere. Do you think that everybody is free to roam about the world at will? These people must secure their living, favor, and everything else from their occupation." So I looked; and behold they piled up as large a load as they could find, then slid and rolled it upon a kind of dolly on wheels, and tying it to the dolly, hitched some beasts to it and dragged the whole contraption laboriously and with great difficulty over hills, mountains, dales, and gullies, rejoicing in what they considered their excellent and cheerful life. At first it so appeared to me also. But when I observed how they occasionally got stuck in the mud and wallowed and waddled in it, pushing and pulling their loads, and perceived how much they endured from being exposed to rain, snow-storms, sleet, blizzards, frosts, and heat; and how they were waylaid at passes and robbed of their goods and purses (for on such occasions neither anger, swearing, nor threats were of any effect); finally when I saw how they were attacked on the roads by robber bands and how their very life was gravely jeopardized, I became disgusted with their occupation.
11 DISCOMFORT OF A SAILOR'S LIFE. Then my guides told me that they were was a more comfortable mode of travelling about the world, namely that of navigation; afloat, a man was not shaken so much, was not bespattered with mud, did not get stuck in a rut; moreover, he was shot from one end of the world to the other, everywhere finding something new, something he had not seen or heard of before. And they led me to the ends of the earth where nothing but sky and water stretched before us.
12 DESCRIPTION OF A SHIP. There they told me to enter a little hut made of planks. It did not, however, rest on the ground, nor on a foundation, nor was it held up by props, beams, or supports; but floated on the water, swaying to and fro, so that it seemed reckless even to enter it. But when others went in, I followed also, not to appear cowardly: for they said this was our carriage. I supposed then that we were ready to sail, or as they put it, to fly; but on the contrary, we stood still for one, two, three, and ten days. “What’s wrong?” I inquired; “didn’t you say that we should be shot from one end of the world to the other? And now we are unable to move at all.” They answered that we must wait for our draft animals: these animals, they said, need neither an inn nor a stable, fodder, a spur, or a whip; all that is necessary is to harness them and to drive off. “Just wait and see!” they told me. In the meantime, they showed me reins, ropes, traces, doubletrees, singletrees, shafts, axle-trees, fore-hounds, side-poles, and various levers, all different from those of the freight carriers’ wagons. This carriage was lying flat on its back, with its shafts, made of two of the tallest pine trees, sticking upright in the air, and with ropes, rigging, and ladders running from their tops to the railing around. The axle-tree of this carriage was in the rear and a single man, seated beside it, boasted of being able to turn the whole contraption in whichever direction he wished.
13 DESCRIPTION OF NAVIGATION. Just then the wind arose. Our crew sprang up in an instant, running, jumping, screaming, and yelling: one seized one tiling, another something else; some climbed up and down the ropes like squirrels, lowered the poles, unrolled some kind of rush mats, and busied themselves with other matters. “What is it?” I inquired. My guides answered that the crew were harnessing. I perceived the rush mats swell out like barns (they said that these were our wings) and the wind above us began to whistle, while the water beneath us was plowed up and splashing; before I realized what was happening, the shore, the land, and all the rest disappeared from our sight. “Where are we going?” I cried out; “what will become of us?” They replied that we were flying. “Then, in God’s name, let us fly!” I exclaimed and looked, not indeed without pleasure, although not wholly without fear, how fast we were moving. But when I came out to look about, I was seized with dizziness; when I descended to the bottom of the boat, the sound of the rushing water, madly dashing against the sides, filled me with terror. Then I began to reflect whether it had not been a foolish rashness to entrust my life to the mercy of such raging elements as water and wind, thus willfully flinging myself into the teeth of Death. For there was nothing between us and the terrible abyss but a board two fingers thick. But resolving not to show my fear, I kept still.
14 SEASICKNESS. Then I began to be assailed by such a foul stench that my brain and all my inward parts were convulsed so that I fell down. I rolled about and shrieked, not knowing what to do (as did many others who were unaccustomed to this experience), all seemed to melt within me and pour out; it appeared not otherwise but that we should dissolve on the water as a snail melts in the sun. Thereupon, I began to reproach myself and my guides, not believing it possible that I should come out alive; but instead of pitying me, they laughed at me. For they knew from experience (as I did not) that this business would last only a day or two: thus it indeed turned out. My strength began slowly to return, and I realized that the raging sea had but extended me her welcome.
15 CALM AT SEA. But alas! worse things soon overtook us. The wind subsided, our wings drooped, we stood still, not being able to move a hair’s breadth. Apprehensive as to what would happen, I again began to frown: “We have been carried into the midst of these ocean wilds; shall we ever get out again? Shall we ever see the land of the living? Oh, dear Mother Earth, Earth, our dear mother, where art thou? God the Creator gave the fish the watery domain, but to us He gave thee. The fish prudently stay within their proper element; but we, senseless creatures, leave ours. Lest heaven haste to our rescue, we must assuredly perish in the gloomy abyss!” Such were the sorrowful thoughts with which my spirit ceased not to torment itself; until the sailors began shouting again. “What is it?” I rushed out. They replied that the wind was rising. I looked, but saw nothing; they spread the sails. The wind caught us up and drove us on. All rejoiced; but our joy was soon turned into bitterness.
16 STORM AT SEA. For the wind grew so violent that not only the boat, but the depths beneath us were tossed up as to strike terror into our hearts. The waves rose so high that one moment we were pitched as if upon high mountains and the next we were plunged into deep valleys, now upward, now downward. Sometimes we were hurled so high that it seemed as if we were to touch the moon; then again we dived as if into an abyss. At times it appeared as if a wave, rising against us or along the sides of the vessel, would engulf and sink us on the spot; but instead, it merely lifted us, so that our wooden vessel was tossed from one wave to another. Hence, it was thrown alternately on one side or the other, sometimes the prow and then the helm rising bolt upright. The water drenched us and shot over our heads into the air. Therefore, not being able to stand or lie, we rolled from side to side or were pitched alternately, now on our feet then on our heads. Consequently, we were seized with dizziness as if everything were giving way beneath us. When this had lasted day and night, it can be imagined what fears and terrors we endured. I thought to myself: “These men, more than anyone else in the world, have excellent reasons to be devout, for they are not sure of their lives even for an hour.” But on looking around to see how devout they were, I saw them stuffing themselves like gluttons in a tavern, guzzling, playing, roaring with laughter, talking obscenely, blaspheming, and indulging in all manner of debauchery. Saddened at the sight, I began to exhort them and to beg them to remember our condition, and stop such godless conduct, to call rather upon God. But what good did that do? Some laughed at me, others threatened me or lifted their hands against me, while the rest made ready to throw me overboard. My guide, Mr. Delusion, entreated me to be silent and remember that I was a guest in a strange house, where it were best to be deaf and blind. “But,” I objected, “such conduct cannot come to a good end!” They again burst out laughing. Seeing such frivolity, I forced myself to be silent, for I feared a beating at their hands.
17 SHIPWRECK. Then the storm increased in violence, and a terrific hurricane came upon us. The sea hurled its waves up to the sky like smoke, we were tossed like a ball from wave to wave, the abyss yawned beneath us, threatening either to engulf us or to hurl us high up; the wind began to whirl us in a circle, or to hurl us from side to side until all was creaking as about to fall into a hundred thousand pieces. I was frightened to death, seeing nothing but destruction before me. The sailors, unable to withstand the assault, and afraid of running upon rocks or shoals, pulled down the wings and threw out large iron hooks tied to very stout ropes, thus hoping to anchor the vessel to the spot until the storm should subside. But in vain. Some of them, as they were climbing up the ropes, were swept into the sea like so many caterpillars by the force of the wind; the anchors, having been wrenched off by the same force, foundered in the depths. Then our boat, left without the least defense, began to toss to and fro like a splinter on the river current. Our brazen, headstrong giants of sailors at last lost heart: they paled and trembled, utterly at a loss what to do, then remembering God, they exhorted us to prayers, themselves likewise lifting up their hands to heaven. Our vessel, having for one thing struck the bottom of the sea, and for another some hidden rocks, began to crack, founder, and fall apart. Water rushed into the vessel through the cracks, and all, whether old or young, were ordered to bail it out by whatever means they could. All efforts, however, were in vain. Water forced itself upon us and sucked us down. Then all burst into weeping, wailing, and piteous outcries, for all saw but cruel death before their eyes. But since life is pleasant, each grasped whatever he could—tables, boards, poles—if perhaps they might save him from drowning and float him somehow to safety. When the vessel at last had completely fallen apart and foundered, I also grasped some object and succeeded in reaching the shore, together with a few other survivors. All the rest had been devoured by that fearful abyss. When I recovered somewhat from my fright and terror, I began to reproach my guides for having led me into such danger. But they retorted that no harm was done me, as long as we had escaped, and exhorted me to be of good cheer. Good cheer indeed! To my dying day will I not permit myself to be inveigled into such a contraption again.
18 Looking about me at those who had escaped along with me, I noticed that they all ran back and boarded other ships. “Run to your destruction, you foolhardy dare-devils!” I exclaimed; “I will not even look at it again.” “Not everybody is such a mollycoddle as you!” my interpreter remarked; “it is a fine thing, my dear fellow, to possess property and wealth; and to gain them, one must risk even his life.” “Am I a beast,” I answered, “that I should risk my life for the sake of the body and its pleasures? For not even a beast does that, and man, possessing so priceless a thing as the soul, ought rather to seek its gain and pleasure.”