XXII. Poutník mezi novináře trefil (The Pilgrim Finds Himself among the Newsmongers)

KAPITOLA XXII.

POUTNÍK MEZI NOVINÁŘE TREFIL

NOVINÁŘI LEDAČEMU SE DIVÍ. Když nadcházíme k bráně, spatřím po levé straně na ryňku hromadu lidí, a Všudybud dí: "Ej! těchtoť míjeti nemusíme." "Což tu mají?" řekl sem. On: "Poď a viz!" I přijdeme mezi ně, a aj, oni po dvou, po třech stojíce, točí jeden proti druhému prstem, kroutí hlavou, pleská rukama, drbe se za uši; naposledy jedni výskají, druzí pláčí. "I co se pak to tu spravuje?" dím já; "komedií-li tito jakou strojí?" "Ba nemějž ty toho za hru," dí tlumočník. "Opravdovéť oni věci mají, jichž jim divno, směšno, hněvno, jak která." "Vždyť bych já rád věděl," řekl sem, "co to jest, čemuž se diví, čemu smějí, nač hněvají." V tom pohlédna spatřím, ani se píšťalkami jakýmis pěstují, a jeden druhému přichýle se do ucha píská: kterýž piskot byl-li libý, plésali; pakli skřipavý nějaký, troudili se.

PÍŠŤALY NEJEDNOSTEJNÉHO ZVUKU. Avšak toto mi bylo divné, že jedné a též píšťalky zvuk jedněm se tak hrubě líbil, že se skákání zdržeti nemohli; druhým tak se mrzutý zdál, že uši zacpávali a v stranu běželi; aneb poslouchali a rozkvílíc se usedavě plakali. I řekl sem: "Totoť jest potvorného cosi, jak to jedna a táž píšťala jedněm tak sladce, druhým tak trpce zní." Tlumočník dí: "Rozdílnost ne zvuku, než sluchu to působí. Nebo jakož pacientům jedno a též lékařství nejednostejně operuje, jak čí nemoc, tak tato, jaká jest čí vnitř passio aneb k věci náklonnost, takový zevnitř o ní zvuk, sladký neb hořký."

KULHAVÝ POSEL. "A kde se pak ty píšťaly berou?" "Přinášejí je odevšad," dí on. "Co nevidíš prodavačů?" Takž pohledím, a aj, tu chodí a jezdí naschvál k tomu nařízeni, píšťalky ty roznášející. Z nichž mnozí na prudkých koních jezdili, a od těch kupovali mnozí; jiní chodili pěšky, někteří se i na berlách kulhajíce; a od těch rozumní kupovali raději, pravíce, že bývají jistší.

LÍBOST NOVIN. Nejen pak sem se díval na ně, ale i poslouchal sám, tu i tam se zastavě: a poznal sem, že to opravdu jakási líbost tak rozdílné odevšad přicházející hlasy slyšeti. Toto mi se nelíbilo, že někteří nemírně sobě v tom počínali, všecky píšťaly, co jich dostati mohli, skupujíce; an popískajíc sobě drobet, každou zase preč vrhli. Byli tu z rozdílných stavů, kteříž řídko doma sedíc vždycky tu na ryňku číhali, kde co pisklo, ucha nastavujíce.

MARNOST NOVINÁŘSTVÍ. Ovšem pak nelíbilo mi se, když sem marnost věci té poznal. Nebo častokrát smutný se hlahol rozcházel, že se kormoutili všickni: po chvíli však zavzněl jiný, a byl z strachu smích. Opět některé píšťaly zvuk tak libě zněl, že všickni výskali a plésali, a hned se proměniv, aneb utišil aneb v smutné škřípání obrátil: takže kdo se jimi zpravovali, ledakdy se ledačemus daremně těšili, ledačehos děsili, an to v dým bylo. Bylo se tedy čemu zasmáti, že lidé každého větru zavanutí šáliti se dají. Protož sem ty chválil, kteří, šibřiňků těch nedbajíce, prácí svých hleděli.

NEPOHODLÍ BEZ NICH I Z NICH. Ale opět sem nepohodlí spatřil, že, když kdo na to, co se okolo píská, pozoru nedal, od ledakuds mu lecos na krk připadlo. Naposledy však i to sem tu viděl, že s těmi píšťalami zacházeti ne všelijak bezpečno bylo. Nebo poněvadž hlaholové ti rozdílným uším rozdílní byli, různice i rvačky nejednou odtud povstávaly: jakž sem se i sám s příhodou potkal. Dopadna já jedné bystře znějící píšťalky, podal sem příteli svému: ale jiní přejmouc ji o zem dali a pošlapali, na mne se, že takové věci roztrušuji, potrhujíc: takže vida je vztekle rozpálené, prchati sem musel. Že pak vůdcové moji vždy mne hradem Fortůny těšili, šli sme k němu.

Vysvětlivky k textu

Novináře: roznašeče a sběrače novinek;
spravuje se: děje se;
pěstují se: zaměstnávají se;
operuje: působí;
se rozcházel: rozšiřoval se;
šibřiňků: šaškovin, šaleb, klamů;
bystře: pěkně;
o zem dali: na zem hodili;
potrhujíc: utrhujíc.

CHAPTER XXII

THE PILGRIM FINDS HIMSELF AMONG THE NEWSMONGERS

NEWSMONGERS ARE AMAZED BY MANY THINGS. Approaching the gate, I caught sight to the left of the square of a large group of people. "Why, we must not pass these men unnoticed!" Mr. Ubiquitous exclaimed. "What are they doing?" I inquired. "Come and see!" he rejoined. We mingled with them and they, standing by twos or threes, gesticulated with their fingers, or shook their heads, or clapped their hands, or scratched themselves behind their ears. Finally some of them cried aloud for joy, while others burst out weeping. "What is going on here?" I inquired; "are they acting a comedy?" "No, indeed!" replied my interpreter; do not mistake this for a play. They are dealing with real matters, at which they amazed, amused, or angered, as the case may be." "I should like to know," said I, "what amazes, amuses, or angers them." Then I perceived that they had some whistles, and leaning close to one another's ear, they blew them: when the sound was pleasant, they were glad; when it was shrill, they were troubled.

2 WHISTLES HAVE DIVERS SOUNDS. But one thing particularly puzzled me: the sound of the identical whistle gladdened some so greatly that they could not refrain from dancing for joy, while it so pained others that they stopped up their ears and ran away; or listening to it, burst out into lamentations and bitter tears. "Is not it odd that the same whistle should sound so sweetly to some and so sourly to others?" I said. "The difference is not in sound but in hearing," my interpreter answered. "For as patients are affected differently by the same, according to their disease, so in this case. It depends on the inner disposition and inclination to the thing how one is affected by the external sound, whether sweet or bitter."

3 THE LIMPING MESSENGER. "But where do they get those whistles?" I inquired. "They are brought from everywhere," he answered; "do you not see the dealers?" So I looked about and behold! persons walking or riding who were specially appointed to distribute the whistles. Many rode swift horses, and there were many people who bought from them; others walked on foot, or hopped on crutches: and the wise folk bought from these men, saying that their goods were more reliable.

4 THE DELIGHT OF NEWS. Not only did I watch them, but I even stopped occasionally to listen to them; and felt a certain pleasure in hearing so many different voices coming from all directions. But what displeased me was the fact that some were immoderately given to the practice of buying all the whistles they could get, and after blowing each in turn a while, of throwing them away. Moreover, there were men of different classes who seldom stayed home, but were constantly watching in the square, keeping their ears open, not to miss the faintest whistle.

5 VANITY OF NEWSMONGERING. I became very displeased with the business when I perceived the futility of it. For often a sad sound was given out, and all grew mournful; but shortly thereafter another sound came, and the fright was turned into laughter. Again, the sound of a particular whistle was so pleasant that all were filled with delight and joy; but suddenly it ceased or was changed into a shrill noise: hence those who had given credence to it were disappointed as having hoped or feared in vain, since all went up in smoke. It was, consequently, amusing to see that they were people so light-minded as to allow themselves to be duped by every gust of wind. Therefore I praised those who paid no attention to these follies but attended to their own business.

6 DISCOMFORT BOTH FROM NEWS AND WITHOUT IT. But then I perceievd another disadvantage: namely, that when some paid no attention to what was being whistled, they sometimes came to grief on that account. Finally, I observed that the handling of those whistles was dangerous in many ways. For since the sounds affected different ears differently, quarrels and fights often resulted as happened to me. For having come upon a particularly fine and clear-sounding whistle, I passed it on to my friend; but others, snatching it away, threw it on the ground and stamped upon it, scolding me for spreading gossip; seeing them so heated in their anger, I was obliged to run away. Meanwhile, as my guides were cheering me with promises of the Castle of Fortune, we proceeded thither.