XII. Poutník prohlédá alchymií (The Pilgrim Examines Alchemy)

KAPITOLA XII.

POUTNÍK PROHLÉDÁ ALCHYMIÍ

A Všudybud dí: "Nyní aspoň poď, uvedu tě tam, kdež vrch jest vtipu lidského a tak rozkošná práce, že kdo se k ní jednou obrátí, dokud živ, pustiti ji pro ušlechtilé kochání, kteréž mysli přináší, nemůže." I prosil sem, aby nedlil ukázati mi toho. Takž mne uvede do jakýchsi sklepů, a aj, tu několika řady stálo ohnišť, pícek, kotlů a sklenných věcí, až se všecko blyštělo. Lidé pak chodíc snášeli a podkládali roždí: tož dmýchali, pak hasili zas, nalévajíce cosi a přelévajíce rozličně. I ptal sem se: "Kdo sou to a co dělají?" Odpověděl mi: "Nejsubtýlnější filozofi, kteříž, co slunce nebeské horkostí svou v střevách země za několik let spraviti nemůž, dopravují, kovy všelijaké na nejvyšší stupeň vyvodíce, to jest na zlato." "A načiž je to?" řekl sem; "však se víc železa a jiných kovů než zlata užívá." "Cos ty bloud!" řekl on. "Vždyť jest zlato nejvzácnější věc, kdo je má, chudoby se nebojí."

LAPIS PHILOSOPHICUS. "Nadto věc ta, kteráž kovy v zlato mění, má jiné také předivné moci: jako i tu, že zdraví lidské až do smrti v celosti zachovává a smrti (leč po dvouch neb třech stech letech) nepřipustí. Nýbrž, kdyby kdo užívati toho uměl, nesmrtedlného by se učiniti mohl. Není zajisté lapis ten jiného nic než símě života, jádro a výtah všeho světa, z něhož zvířata, zrostliny, kovové i sami živlové bytnost berou." I ulekl sem se, tak divné věci slyše, a: "Tedy tito nesmrtedlní jsou?" řekl jsem. Odpověděl: "Ne všechněm se toho najíti dostává. A i kteří dostávají, ne vždycky s tím dokonále zacházeti umějí." "Já bych se přičinil," řekl sem, "kdybych ten kámen měl, tak s nim zacházeti, aby ke mně Smrt nemohla, a zlata bych pro sebe i jiné dosti míti chtěl. A kde pak se ten kámen béře?" Odpověděl: "Tu se strojí." "V těchto kotlících?" řekl sem. "Ano."

PŘÍHODY ALCHYMISTŮ. Takž já žádostivě sobě chodím, na všecko pohlédaje, co a jak se tu dělá: a vidím, že se jim ne všechněm jednostejně daří. Některý udělal příliš studený oheň, nedovařilo se mu. Jiný měl příliš prudký, rozpukly se mu nádoby a cosi vydmýchlo ven: on pravil, že mu azoth vyletěl, a plakal. Jiný přelévaje rozlil aneb zle stemperoval. Jiný sobě vyčadil oči, nemohl k kalcinování a fixací dohlédati; aneb napustě je sobě kouřem, než je zase protřel, azoth mu vtom uletěl. Někteří také, dymu se nalkajíc, mřeli. A nejvíc jich bylo, kterýmž uhlí v měšci nestávalo, musili jinam vypůjčovati běhati; vtom vystydlo, a všecko v nic přišlo. A ta příhoda velmi tu byla častá a teměř ustavičná. Neb ač žádného mezi sebe, leč s plným měšcem, nepouštěli, každému však velmi rychle jaksi vypráhl, že v něm nic nezustalo: a on aneb operací tak nechati, aneb o vypůjčku jinam běhati musil.

I řekl sem, na ně se nadívaje: "Těch já tuto, kteří nadarmo pracují, dosti vidím: kteří by pak kamene dostávali, žádného nevidím. Zlato, vidím, že tito vaříc a život škvaříc, oboje promařují a proškvařují: kde pak jsou ti s hromadami zlata a nesmrtedlností?" Odpověděl mi: "Ved se ti nezjeví, aniž bych jim radil: musí se taková drahá věc v tajnosti chovati. Sic kdyby se o kterém z potentátů někdo dověděl, chtěl by jej míti, a byl by tak mnoho jako vězněm věčným: protož se tajiti musejí."

Vtom vidím, že se někteří z těch uškvařených sstupují; a já nastavě uší, slyším, že nedaření svého příčin mezi sebou vyhledávají. Jeden na filozofy, že příliš zavinutě umění to popisují, vinu kladl; druhý na křehkost sklenných nádob naříkal; třetí na nevčasné a nevhodné planét aspekty ukazoval; čtvrtý na zemské kalnaté při merkuriášovi přímisky se hněval; pátý na nedostatek nákladu žaloval. Summou příčin těch tak bylo mnoho, že nevěděli, umění svému jak spomoci, viděl sem to. A tak, když jeden za druhým ven vycházeli, šel sem i já.

Vysvětlivky k textu

nedlil: neváhal;
sklepů: klenutých místností;
dopravují: provádějí;
lapis philosophicus: kámen mudrců;
výtah všeho světa: quinta essentia, prapodstata;
azoth: původně rtuť, u Paracelsa universální léčivo a prostředek k výrobě drahých kovů;
stemperoval: smíchal;
kalcinování: převádění nerostů (kovů) na calx, tj. jejich essenci;
nalkajíc: napolykajíc;
ved: však, vždyť;
zavinutě: nesrozumitelně;
planét aspekty: postavení;
Merkuriáši: rtuti.

CHAPTER XII

THE PILGRIM EXAMINES ALCHEMY

Thereupon, Mr. Ubiquitous remarked: "Now come along, for I shall take you to a place where you will find the highest peak of human ingenuity, and show you an occupation so delightful that anyone who has once turned to it is never again willing to abandon it as long as he lives, because of the charm and delight which it affords his mind." I begged him not to delay in showing me. Thereupon he led me down into some cellars where I saw several rows of fireplaces, small ovens, kettles, and glass instruments, all shining brightly. Men tending the fires were gathering and piling on brushwood and blowing into it, or again extinguishing it, filling and pouring something from one glass into another. "Who are these folk, and what are they doing?" I asked. "They are the most ingenious of philosophers," my interperter answered, "effecting instantly what the celestial sun with its heat can effect in the bowels of the earth only after a considerable number of years: they transform various metals into their highest category, namely, gold." "But for what purpose, " I asked, "since iron and other metals are of more frequent use than gold?" "What a dunce you are!" he exclaimed, "don't you know that gold is the most precious of metals, and that he who has gold need fear no poverty?

2 LAPIS PHILOSOPHICUS. "Besides, that which has the potency to change metals into gold possesses other most astounding properties: for instance, it can preserve human health to the end of life, and ward off death for two or three hundred years. In fact, if men knew how to use it, they could make themselves immortal. For this stone is nothing less than the seed of life, the kernel and the quintessence of the universe, from which all animals, plants, metals, and the very elements derive their being." I was affrighted, hearing such astounding news, and asked: "Are these people, then, immortal?" "Not all are so fortunate as to discover the stone, " he answered, "and those who find it do not alwasys know how to use it effectively." "If I had the stone, " I remarked, "I would take care to use it in such a way as to keep death away, and would procure plenty of gold for myself and others. But where is the stone to be found?" "It is prepared here, " he answered. "In these small kettles?" I exclaimed. "Yes."

3 THE MISHAPS OF THE ALCHEMISTS. Full of curiosity, I walked about scrutinizing everything to learn what and how the thing was done; but I observed that not all fared equally. The fire of one was not hot enough: his mixture did not reach the boiling point. Another had too intense a fire, and his glass retorts cracked and something puffed out. As he explained it, the nitrogen had escaped; and he wept. Another, while pouring the liquid, spilled it or mixed it wrongly. Another burned his eyes out, and was thus unable to supervise the calcination and the fixation: or bleared his sight with smoke to such an extent that before he cleared his eyes the nitrogen escaped. Some died of asphyxiation from the smoke. But for the greatest part they did not have enough coal in their bags and were obliged to run about to borrow it elsewhere, while in the meantime their concoction cooled off and was utterly ruined. This was of very frequent, in fact of almost constant, occurrence. Although they did not tolerate anyone among themselves save such as possessed full bags, yet these seemed to have a way of drying up very rapidly, and soon grew empty: they were obliged either to suspend their operations or to run away to borrow.

4 After watching them, I said: "I see a good many here toil vain; but perceive none who succeeds in getting the stone. I also see that these people boil and burn both their gold and their lives, and often squander and burn both; but where are those with the heaps of gold and immortality?" "Naturally, they do not reveal themselves to you, " my interpreter answered, "nor would I advise them so to do. Such a priceless thing must be kept secret. For if one of the rulers learned of such a man, he would immediately demand his surrender and the poor fellow would become no better than a prisoner for life; consequently, them must keep themselves in hiding."

5 Then I observed some of the scorched ones gather together, and turning my ear toward them, I heard them discuss the causes of their failures. One blamed the philosophers for their too involved description of the art; another lamented the brittleness of the glass implements; a third complained of an untimely and inauspicious aspect of the planets; a fourth was disgruntled with the earthly impurities of the mercury; a fifth complained of lack of capital. In short, there were so many causes of failure that I saw that they were at a loss to know how to mend their art. Thus when they left one after another, I left also.