XLVIII. Pobožní mají odevšad pokoj (The Devout Enjoy Complete Peace)

KAPITOLA XLVIII.

POBOŽNÍ MAJÍ ODEVŠAD POKOJ

Jak sem prvé v světě mnoho kolotání a lopotování, fresuňků a starostí, hrůz a strachů všudy po všech stavích znamenal, tak sem tuto mnoho pokojné a dobré mysli při všechněch Bohu oddaných nalezl. Nebo ani se Boha neděsí, laskavého jeho k sobě srdce naskrze jsouc povědomí; ani v sobě, co by je kormoutilo, nenalézají, žádného v ničemž dobrém (jak již ukázáno) nemajíce nedostatku; ani z věcí vůkol stojících nepohodlí neokoušejí, nedbajíce jich.

POSMĚCHY SVĚTA ZA NIC NEMÍTI. Pravdať jest, že jim zlý svět pokoje nedá, co na vzdoru a na posměch můž, činí, šklube, trhá, hází, plije na ně, nohy podráží, a co nad to horšího vymysliti můž: jakož sem mnoho příkladů viděl a poznal, že se to z nařízení nejvyššího Pána děje, aby kdo zde dobří býti chtějí, kuklu a zvonce nositi musili; protože způsob světa tohoto to s sebou nese, aby co u Boha moudré jest, světu pouhým bláznovstvím bylo. Protož sem spatřil, že mnozí s přeušlechtilými Božími dary nic než za povrhel a smích byli, i u svých vlastních často. Děje se to, pravím: ale však viděl sem, že oni toho nic nedbají, nýbrž kochají se v tom, že svět jako před smradem před nimi nos zacpává, jako od ošklivosti od nich oči odvrací, jako blázny jimi zhrdá, jako zločince odpravuje. Nebo to heslem svým, po němž se poznávají, že Kristovi jsou, býti pravili světu se nelíbiti, a kdo křivd vesele snášeti neumí, že plně ještě ducha Kristova nemá, tak o tom mluvili a tím jedni druhých posilovali. Pravili také, že svět svým vlastním rovně neodpouští, své vlastní škrabe, šidí, loupí, trápí, i nechť pry nám to též dělá, herež. Nemůžeme-li trýznění toho prázdni býti, tu je snášeti chceme, kdež by se nám od světa nahodilé škody Božskou štědrou dobrotou vynahraditi mohly: a tak se nám smích jejich, nenávist, křivdy a škody v zisk obrátí.

PRAVÉMU KŘESŤANU VŠE JEDNO. Ba i tomu sem tu vyrozuměl, že čemu svět štěstí a neštěstí, bohatství a chudoba, poctivost a potupa říká, tito praví křesťané o tom rozdílu jmén ani slyšeti nechtí: pravíce, že všecko dobré, šťastné a prospěšné jest, cokoli z ruky Boží přichází. Protož se ničímž nekormoutí, v ničem nerozpakují a nekroutí, buď že panovati neb sloužiti poroučíš, buď rozkazovati neb poslouchati, buď učiti jiné neb se od jiných učiti, buď hojnost míti neb nouzi trpěti, vše jemu jedno: s jednostejnou tváří půjde, jen aby se Pánu Bohu líbil, péči maje. Praví oni, že svět není tak veliký, aby snesen, ani tak vzáctný, aby oželen býti nemohl. Protož se ani toužením po něčem, ani odjetím sobě něčeho nic nekormoutí. Dá-li mu kdo poliček v pravé líce, nastaví mu vesele i druhého; chce-li se s ním kdo o plášť nesnadniti, nechá mu i sukně, všecko na Boha, svědka a soudce, oddávaje, a že ty věci k revisí a znovu přehlédnutí i spravedlivému rozeznání časem svým konečně přijdou, jist jsa.

I CO KROM SEBE VIDÍ. Aniž se také světa národům člověk Boží z pokojné mysli vyraziti dá. Nelíbí se mu sic mnohé věci: ale se proto sám v sobě nehryze a netrápí. Nech jde zpět, co přímo nechce; nech padá, co státi nechce; nech hyne, co trvati nechce neb nemůž. Proč by se tím křesťan trápil, kterýž svědomí své spořádané a v srdci Boží milost má? Nechtějí-li se k našim obyčejům formovati lidé, formujme se my k jejich, pokud jen pro svědomí lze. Svět ze zlého v horší jde, pravda jest: ale zdaž my to fresováním svým napravíme?

RVANIC SVĚTA NEDBÁ. Vadí-li se a táhají mocní světa o koruny a sceptra, z čehož krve prolití a zhouby krajin a zemí povstávají, ani o to se v sobě sám netroudí osvícený křesťan, mysle, že málo aneb nic na tom nezáleží, kdo světem vládne. Nebo jakož svět, by pak sám Satan sceptrum jeho držel, církve nezkazí, tak zase, by s korunou nad ním anjel některý seděl, světem býti nepřestane, a ti, kteříž právě pobožní býti chtějí, vždycky předce, co by trpěli, míti musejí. Jednostejná tedy se jim zdá, kdokoli na trůnu světa sedí: leč že když z pobožných někdo (nebo to zkušením vyprubováno), mnoho pochlebníků a pokrytců k houfu pobožných se mísí, a těmi přímisky i oněch pobožnost chládne; ješto v čas odevřené persequucí sami pobožní a v plné horlivosti Bohu slouží. Zvláště když se soudí, že mnozí v takových příčinách zástěrou obecného dobrého, náboženství, poctivosti, svobod se přikrývají, ješto kdyby se na ně, jak v kůži jsou, pohledělo, našlo by se, že ne Kristu, než sobě království, svobody, slávy hledají. Člověk tedy křesťan nechává všeho toho jíti, jak jde aneb můž, sám doma v srdci na Bohu a milosti jeho dosti maje.

ANI UTRPNOSTÍ NA CÍRKEV PŘICHÁZEJÍCÍCH. Aniž pokušení církev obstupující duši osvícenou znepokojenou činí. Vědí zajisté oni, že triumf naposledy jejich bude: kterýž bez vítězství býti nemůž, ani vítězství bez boje, ani boj bez nepřátel a nesnadného s nimi se srážení. Protož udatně všecko, co je neb jiné potkává, podníkají: jisti jsouce, že vítězství Boží jest, kterýmž kam naměřil, tak věc dovede, byť se mu skály, hory, pouště, moře a propast v cestu vkládaly, ustoupiti naposledy že všecko musí. Vědí také, že to nepřátel proti Bohu bouření jen k rozmnožení jeho slávy musí napomoci. Nebo kdyby věc k slávě Boží začatá žádného neměla odporu, bylo by myšleno, že od lidí začata a sílou lidskou vyvedena jest: takto pak, čím vstekleji svět se všemi ďábly odboj činí, tím se jasněji Boží moc vyskýtá.

KORMOUCENÍ POBOŽNÝCH SNADNĚ SE ROZHÁNÍ DVOJÍM PROSTŘEDKEM. Naposledy, byť i přicházely takové příhody (jakož sem příklady toho viděl), kteréž by jim truchlost v srdci působily, nemůže ta při nich dlouho trvati, rychle se rozplývá jako mračínko pod sluncem. A to dvojím prostředkem. Jedno, rozpomínáním se na veselou věčnost, kteráž za zdejšími těmi neřestmi stojí a jich čeká. To, co tu přebíhá, že časné jest, vyskytnuc se odchází zas, tratí se, mizí: a protož, jak po něčem z věcí těch toužiti, tak něčemu k vůli se kormoutiti že nehodno, poněvadž to jen chřest jest jednoho okamžení. Druhé, mají doma hned vždycky hostě, s nimž porozmluvíc, všechnu tesknost, by sebe větší byla, zahnati mohou. Ten jest Bůh, utěšitel jejich, k němuž oni v srdci svém se vinou, domácsky a odevřeně, co je trápí, přednášejíce. Ta jest smělá doufánlivost jejich, že s každou hned věcí ku Pánu Bohu běží, každé své přečinění, každé nedočinění, každý nedostatek, každou mdlobu, každou bolest, každé toužení do otcovského jeho klína vysýpajíce a se vším všudy jemu se svěřujíce. Kterouž synovskou laskavou k sobě dověrnost poněvadž nemůže Pán Bůh než libovati, nemůž také než udělovati jim potěšení svého, nýbrž i posily k snášení útrpností dodávati: takže čím více se obnovují a rozhojňují utrpení při nich, tím více se také obnovuje a rozhojňuje v srdci jejich pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum.

Vysvětlivky k textu

kuklu a zvonce (oděv bláznů);
herež: ať si;
nahodilé: způsobené;
rozeznání: rozsouzení;
právě: vskutku;
utrpností: útrap;
vyskýtá: najevo přichází;
chřest: praskot;
smělá: silná;
nedočinění: zanedbání;
libovati: zalíbení míti.

CHAPTER XLVIII

THE DEVOUT ENJOY COMPLETE PEACE

As I had formerly had observed much confusion and toil, anxiety and care, terrors and fears everywhere and among all professions in the world, so I have now found peace of mind and good cheer in all those who have surrendered themselves to God. For they feel no terror before God, being fully conscious of the kindly disposition of His heart toward them, nor do they find anything in themselves that causes them grief: for they lack no good thing, as has already been shown, neither do they suffer discomfort on account of their circumstances, not caring anything about them.

2 DISREGARD OF THE WORLD'S DERISION. It is indeed true that the wicked world gives them no peace, but heaps spite and ridicule upon them and tears, plucks, beats, and spits upon them, trips them up, and afflicts the with worst it can devise. I saw many instances of this kind of mistreatment, but we have learned that it was done by the command of supreme Lord, for thos who wish to become good must first suffer themselves to be the laughing-stock of the world. For the nature of the world is such that what is wisdom before God is to it sheer foolishness. Thus I noticed that many who were endowed with the most splendid gifts of God were treated with contempt and ridicule, and that often even among their own. It happens sometimes, I say; but I observed that they care for nothing for the contempt, but glory in the fact that the world holds its nose in their presence as it from stench, and averts its eyes from them as from a loathsome sight, scorns them as fools, and executes them as criminals. For they have made it their password whereby they recognize each other, to be rejected by the world for Christ's sake. Furthermore, they hold that whoever cannot bear wrong cheerfully, possesses not the spirit of Christ fully. Thus regarding the matter, they encourage each other therewith. Likewise, they point out that the world may be recompensed by the bountiful goodness of God. Thus the ridicule, hatred, injury, and harm meted out to us by the world shall be turned to our profit.

3 THE TRUE CHRISTIAN IS UNCONCERNED. Then I understood why these genuine Christians do not admit of the distinction between what the worlds calls fortune and misfortune, wealth and poverty, honor and dishonor: saying, that whatever comes from the hand of God is all good, fair, and profitable. Therefore, they grieve over nothing, neither are they hesitant or evasive about anything. Whether you order a genuine Christian to govern or to serve, to command or to obey, to teach others or to be taught, to enjoy abundance or to suffer want, it is all the same to him: he will go on with the same expression of face, caring only to be pleasing to God. They say that the world is not so great that it cannot be endured, nor so precious that it cannot be dispensed with. Therefore, they are not afflicted either with the longing for, or the loss of, anything. If someone strikes them on the right cheek, they cheerfully turn to him the left also; if someone disputes with them the possession of their coat, they surrender to him their cloak also; leaving all things ultimately to God, their witness and their judge, in the assurance that all these things shall in due time be settled justly.

4 WHAT HE SEES OUTWARDLY. Neither does a devout man of God permit himself to be disquieted by the condition of the nations of the world. He indeed dislikes many things, but is not destraught or tormented thereby. What cannot forward let it fall backward; what cannot stand, let it fall; and what cannot or will not survive, let it perish. Why should a Christian torment himself over it, if his conscience be right and he has the grace of God in his heart? If men will not conform themselves to our customs, let us conform ourselves to theirs as far as our consciences permit. It is true that the world goes from bad to worse, but will our fretting improve it?

5 HE CARES NOT FOR THE QUARREL OF THE WORLD. If the mighty of this world quarrel and haggle over crowns and sceptres, so that bloodshed and devastation of lands and countries result, the enlightened Christian is not afflicted within himself even over such calamities. He maintains that it is of little or no importance who rules the world. For as the world can never destroy the Church, even if Satan himself should hold its sceptre; so, on the other hand, even if a crowned angel were to hold sway over it, it would not cease to be wordly. For even then those desiring to practice genuine piety must endure sufferings. They deem it, therefore, immaterial who occupies the throne of the world, save that when it is one of the devout (as actual experience has taught), many flatterers and hypocrites unite themselves with the company of the devout and by this admixture cause the piety of the rest to grow lukewarm. On the contrary, in times of overt persecution the pious serve God with fervent zeal. Particularly when one considers that in times of peace many hide under the pretence of general welfare, religion, honesty, and liberties, who, if they wer to be exposed, would be found to seek the kingdom, liberties, and glory not of Christ, but of themselves. A Christian, therefore, leaves such matters to take care of themselves as they can or will, being content to enjoy God and His grace within his heart.

6 ABOUT THE SUFFERINGS THAT BEFALL THE CHURCH. Neither do the temptations surrounding the Church disquiet enlightened souls. For they know that they shall ultimately triumph. But this cannot be obtained without a victory, and a victory cannot be won without a battle, and a battle cannot be fought without enemies and without a sharp conflict with them. Therefore, they confront courageously all that befalls them or others, being certain that the victory belongs to God who conducts all things as He has predetermined them, even though rocks, mountains, deserts, seas, and chasms should obstruct His way; for, in the end they all must fall back. They also know that the raging of enemies against God must in the end contribute to His greater glory. For if a thing undertaken for the glory of God should meet with no opposition, it might be regarded as of human initiation and of human accomplishmet; but on the contrary case, the more furiously the world with all its devils offers resistance, the clearer does the power of God appear.

7 THE SORROWS OF THE DEVOUT CAN EASILY BE DRIVEN AWAY IN A TWOFOLD MANNER. Lastly, even if such accidents do overtake them (examples of which I have actually observed) and cause their hearts sorrow, it cannot last long, but is soon dispelled as a tiny cloud before the sun. That occurs in two ways: first, by remembering their happy eternity that is to follow these temporal afflictions and that awaits them. The transpiring events are temporal: they come but quickly pass away, vanish, and disappear. Therefore, to long after a temporal thing or to grieve on its account is unworthy, for it is but the rattle of a moment. Secondly, the devout always have a guest at home and by conversing with him, they are able to drive away every sadness, no matter how great it may be. This goes is God, their Comforter, to whom they cling in their hearts, and if anything grieves them, they speak familiarly and openly to Him about it. They have such a bold confidence in Him that they hasten to Him with every concern of theirs, and confide in Him every transgression and shortcoming, every deficiency, weakness, pain, and longing, pouring it all into His fatherly lap. For God cannot but delight in this filial and sincere confidence and endue them with sufficient strength to bear their sufferings. Thus the more their sufferings are renewed or increased, the more the peace of God which passes all understanding is likewise renewed and increased in their hearts.